Milí přátelé,
první postní neděle přináší téma pokušení. Co pro nás v tuto chvíli, v době ve které žijeme, pokušením je a co nám pokušením být může?
To první souvisí s tím, že se rozeznívají se biblické texty. I ty, ze kterých jsme trochu rozpačití, nesví. Mám na mysli drastické texty, kde Izraelci bojují s národy kolem. Leckdo z křesťanů se toho zalekne. Myslím si, že je pokušením ty texty obejít a číst raději texty, které jsou mírné, vlídné, klidné. Třeba věty z knih proroků Izajáše a Micheáše. Tam čteme: „I překují své meče v radlice, svá kopí na vinařské meče. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ Krásná myšlenka: ze zbraní, které ničí, udělat nástroje, které slouží. Nebojovat, ale pěstovat obilí na chléb, a nožem prořezávat vinnou révu a sklízet ji. Žít ve světě, kde nejsou zbraně, žít v harmonii. Heslo o překování mečů v radlice rádi čtou křesťané bojující proti zbrojení. (a viděl jsem i fotografii z jednoho církevního sjezdu v Německu, kde to přímo při bohoslužbách kovář udělal). Být proti zbraním, to je přece správně ne? Pozorný čtenář bible si ovšem všimne, že tyto věty jsou – promiňte to cizí slovo: v eschatologické souvislosti – tedy že mluví o době - jednou, v onen Den, v den Hospodinův, v době Božího kralování, v božím království, až se zjeví boží sláva. To, o čem píší Izajáš a Micheáš, je něco toužebně vyhlíženého. Ale není dobré podléhat pokušení že už to je. My jsme v naší časnosti. Tyto naděje máme, kvůli nim mnoho děláme, ale je třeba nepodlehnout pokušení snů, je třeba vzít na vědomí realitu.
To takový prorok Joel je mnohem realističtější – ten má totiž to heslo naopak: Joel 4,9-11 “Provolejte mezi pronárody toto: Vyhlaste svatý boj, probuďte bohatýry! Ať nastoupí, ať přitáhnou všichni bojovníci! Překujte své radlice v meče, vinařské nože v oštěpy! Slaboch ať zvolá: „Jsem bohatýr!“ Pospěšte na pomoc, všechny okolní pronárody, a shromážděte se! – Přiveď sem, Hospodine, své bohatýry!“
Překuj radlice v meče. Je třeba – aby nebyl zničen prostor svobody, je třeba se hájit, bránit se, bojovat a ne se nechat unášet sny.
Rozeznívají se biblické příběhy, kolem kterých jsme chodili opatrně, nevěděli jsme si s nimi rady. Profesor Jan Heller nám říkával, že může přijít čas, kdy se nečekaně ukážou jako aktuální – i ty, kde Izraelci srdnatě bojují, drsně, se zbraní v ruce chrání svůj prostor. Protože ten prostor je země jiná, zaslíbená a oni se v ní snaží žít darovanou svobodu. Oni totiž z Egypta moc dobře vědí, co je to totalita a vědí, že svobodu musí chránit. V mnoha příbězích pak čteme o někom, kdo jim tenhle prostor (kde, cituji žalm 85 „spravedlnost a pokoj si dají políbení“) chce zničit. Někdo na to jde „měkkým způsobem“, totiž skrze jinou ideologii, tehdy náboženství, implantací jiných hodnot, životního stylu – obvykle jde na to fikaně přes dezinformace a ovlivňovače veřejného mínění. Ale někdy jim ten prostor naruší násilím, brutálním. Využije svou technologickou převahu (jako třeba Pelištejci) nebo využije početní výhodu a vtrhne tam, a rabuje a zotročuje. A Izraelci, pod nějakým Bohem povolaným vévodou či králem je s boží pomocí (a silou, a důvtipem a srdnatostí) vyženou.
Takové příběhy ožívají. Už jsem potkal na internetu Davida jak jde proti Goliášovi vymalovaného ve žluto-modrých barvách. „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů.“ Někdo, za kým stojí Pravda/ Bůh – no to je to samé - a proti němu nafoukaná nabubřelá moc symbolizovaná např. monstrem zvané Goliáš. Je jasné, že dar prostoru svobody, spravedlnosti, je třeba bránit.
Pojďme dál - pokušení banální. Zavřít oči před realitou. Říct si, že je to daleko, že se mě to netýká. Že se o to nezajímám.
Ovšem je tu i pokušení přesně obrácené. Pokušení nechat všeho ostatního a sledovat jen zprávy z Ukrajiny. Nechat si těmi zprávami zaplnit celý obzor, celou svou mysl. Možná to někteří prožíváte. Vede to až k paralýze. Člověk není schopen normálně fungovat, není schopen myslet na nic jiného. Fascinace informacemi o válce a zoufalství, že s tím nejsem schopen nic udělat. Můžeme to popsat ještě jinak – je to pokušení zapomenout, že život běží dál. My ale smíme a máme žít tam, kde jsme, s lidmi, se kterými jsme, se starostmi a radostmi, které prožíváme. (zrovna v tomto týdnu se na mě obrátily dva páry, abych s nimi připravil svatbu), je třeba pracovat, učit se atd… A dodám, jsou tu i nadále jiní potřební, nikoli pouze lidé na cestě. Není možné všeho nechat. Je třeba jednat moudře. S tím souvisí i pokušení vzít to do svých rukou. Myslet si, že já vím, co je potřeba udělat, kam zajet, co shromažďovat. Je dobré zachovat chladnou hlavu. Nabídnout pomoc, mít trpělivost.
Dalším pokušením je házet všechny do jednoho pytle. Všechny Rusy do jednoho pytle. Uvažovat v intencích kolektivní viny. Dochází k tomu tak snadno – domácí a hosté, starousedlík a náplava, muži a ženy. Zdálo by se, že ve starém zákoně se takto taky uvažuje: důležité je ke kterému lidu patříš…. Ale i tam probleskují příběhy lidí, kteří se zachovali jinak, než byl ten obvyklý způsob uvažování (Rachab, Rut, Náman). A Ježíš v NZ už uvažuje zcela na individuální rovině. Nepomůže volat „náš otec je Abraham! (tedy patříme k tomu a tomu lidu). Důležité je, co jsi udělal a komu věříš. Kolikrát dává Ježíš za příklad jinověrce a protivníky. Nezapomínejme, že dávno ne každý Rus či Bělorus stojí na straně útočníků. A je to velmi těžké být proti - v zemi, která za to, že něco řeknete vás zavře až na 15 let do vězení. S tíživou zkušeností paušálního odsunu německých obyvatel po 2.sv.válce, který s sebou vzal i lidi, kteří byli pro nacistům, musíme být velmi obezřetní, abychom rozlišovali. Ne podle toho, jakého je kdo národa nebo rasy, ale podle toho, jakého je smýšlení. Zda je jeho myšlení o pokoji nebo o agresi.
Dalším pokušením pokušení je myslet si, že já na tom žádnou vinu nenesu. Pokud nechceme sami sebe obelhávat, nelze jinak, než si přiznat, že jsme málo vnímali a soucítili s Ukrajinci už tehdy, když byl obsazen Krym. Že jsme nenaslouchali prorokům, kteří mluvili o růstu kultu onoho tyrana v Kremlu a jeho úmyslech. Nebo možná jsme naslouchali, ale právě že jen naslouchali a nepostavili se víc i proti jeho nohsledům v naší zemi.
A asi samostatné téma by bylo, že jsme nechali svět vyvinout k takové zašmodrchanosti, že je klidně možné, že protestujeme proti nesvobodě a diktatuře a za politické vězně, a nevíme, komu v tu samou chvíli pomáhají naše peníze, uložené prostřednictvím různých finančních produktů, fondů, možná ani nevíme, kdo s nimi hospodaří. Pro nás je však pár procent zisku velmi milých a pohodlných.
A pak je tu, milí přátelé, pokušení klíčové. Totiž pokušení uvěřit, že vše záleží na Putinovi. Ano, viníme ho z toho, co spustil, ale zároveň jakoby on byl tím, který má nade vším moc. Čeká se, co řekne, jak zareaguje a podle toho se nám uleví nebo přitíží. Pravda, tento tyran se chová jako by byl bůh, lidé kolem něj ho uctívají, a bojí se ho, on těžce podlehl pokušení „mít vládu nad celým světem.“ Ovšem naše pokušení je mu to uvěřit. Uvěřit tomu, že vše závisí od něj. Že má v rukou celý svět. Pokušení uvěřit, že si takovou pozici svým intrikánstvím, terorem, lží a nenávistnými řečmi vydobyl. Vlastně mu tu božskou roli přiřkneme. A naše mysl bude odviset o jeho nálad a rozhodnutí.
Ježíš má na ďábelskou nabídku, které mnoho diktátorů podlehlo, jednoduchou a jasnou odpověď: „Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat.“
Ne nadarmo se židé každodenně modlí: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný,“ ne nadarmo se v Žalmech tak často zpívá o tom, že Hospodin kraluje, ne nadarmo zpíváme, že Hospodin je pán pánů a král králů.
Má smysl o tom zpívat, každou bohoslužbu, aby se to usadilo v našich myslích. Když totiž tomuhle uvěříme, když si toto ujasníme a v našich myslích ukotvíme, že nejvyšší trůn je obsazen, navěky a navždy. Že pozice nejmocnějšího je zaplněna a žádný lidský tvor nemá šanci se na ni vysápat. Pak nemusíme žít ve strachu, že náš osud je v rukou člověka, který se zbláznil. Věříme, že svět má v ruce Bůh. Amen