Čtení: Sk 9,1-8
Text: Mt 25,31-46
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘ Potom řekne těm na levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tehdy odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‘ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“
________________________________________________-
Uff… to bylo trochu úmorné čtení…
Ale takto úmorné je naprosto úmyslně. Podobně jako u starozákonní poezie se totiž jedná o text, určený k předčítání nahlas, a k tomu, aby se posluchači co možná nejvíc vryl do paměti. To, že se ten samý výčet téměř doslovně opakuje hned čtyřikrát za sebou, nám říká, že je to opravdu důležité.
Evangelista Matouš touto pasáží ukončil poslední Ježíšovu velkou řeč před začátkem pašijí; v dalších kapitolách už na tak rozsáhlou Ježíšovu promluvu nebude čas. Dalo by se tedy říct, že je to jakési Ježíšovo poslední velké poselství.
V dnešní den, v poslední neděli církevního roku, je zvykem kázat na konec světa a poslední soud.
I náš text začíná velkolepou scénou Kristova příchodu, shromáždění celých národů a jejich soudu. Jak to známe z všelijakých obrazů, Kristus sedí na trůnu a rozděluje lidi na dvě části, jednu posílá do věčného života, druhou do věčných muk.
Jenže o to v našem textu vlastně tolik nejde. Nejde především o předpověď budoucnosti, Ježíš se zde naopak výrazně obrací do přítomnosti, říká, co je důležité dělat tady a teď.
Shromážděné lidstvo Kristus rozděluje na dvě skupiny… a tady přichází trochu nečekaný obraz: jako když pastýř odděluje ovce od kozlů.
Nepředstavujeme si hned něžné bílé ovečky, které jako by byly předurčeny k poskakování mezi mráčky, a zákeřné černé kozly, kteří se už od pohledu hodí leda tak mezi pekelné plameny.
Izraelští pastýři chovali obojí, ovce i kozy, pohromadě, a rozdělovali je prý z čistě praktických důvodů každý večer, protože ovce preferují nocovat venku, v chladu, kdežto kozy radši tráví noc v teple stáje.
Nejde tedy o to, že by někteří lidé byli na první pohled dobří a jiní zlí. Z vnějšího pohledu se vlastně až tak moc neliší, a všichni dostali v základu stejné výchozí podmínky. A přece je tu nějaké kritérium, podle kterého je pastýř Ježíš dokáže spolehlivě rozlišit.
Ježíš to souzeným lidem rovnou říká, nenechává je v nejistotě, odkrývá karty… A ukazuje se, že je to tak nějak jinak než by čekali. Ježíš neposuzuje, jak kdo dodržoval Zákon, Tóru, ani jak moc a jak upřímně uctíval Boha, jestli chodil do kostela, choval se slušně, nehřešil… Říká: pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, a tak dále a tak dále.
Lidé z první skupiny se nad tím pozastavují, a myslím naprosto pochopitelně. Asi všichni z nich přece stáli o setkání s Bohem tváří v tvář, o důkaz jeho existence a přízně, o důkaz, že to, co dělají, má smysl, je pro dobrou, Boží věc… A teď se najednou dozvídají, že Krista potkali… Ale kdy? A jak si toho mohli nevšimnout? Jak se dá přehlédnout Bůh?
Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
To je pro mě nejdůležitější věta celého textu. Věta, která odkrývá Boží, Kristovu podstatu, ale i nám může přinést trochu jiný pohled na svět.
Od velkolepých začátků a shromážděných národů se najednou přesouváme k jednotlivcům, a navíc k těm nejnepatrnějším, nejmenším, nepřehlíženějším, nejméně prestižním nebo vábným.
Těch se Bible i Ježíš osobně zastává velmi často, jim věnuje svá blahoslavenství, je dává druhým za vzor. Často nechává celý zástup čekat, aby se sklonil k jednomu bezmocnému člověku, nebo úmyslně tráví svůj čas místo prestižních večírků ve společnosti různých vyvrhelů společnosti. Věnuje se dětem, ženám, boří stereotypy.
Tady ale jde Ježíš ještě dál. Mně jste učinili. V „nepatrných bratřích“ ti lidé potkali Krista osobně. Když se rozhodovali, jestli pomoct nebo nepomoct, rozhodovali se nevědomky o tom, jestli pomoct nebo nepomoct Kristu.
Ježíš prožívá utrpení každého z trpících v doslovném slova smyslu osobně, což jsme četli i v prvním čtení. Tam Ježíš Saulovi, pozdějšímu Pavlovi, neříká „proč pronásleduješ křesťany, proč pronásleduješ církev, proč pronásleduješ lidi, kteří neudělali nic špatného“… Říká „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Ježíš je tak bytostně propojen s církví a s jednotlivými křesťany, že jejich pronásledování vnímá jako pronásledování sebe samého.
Až o Vánocích uslyšíme jedno ze jmen připsaných Ježíšovi – Immanuel, Bůh s námi – můžeme si uvědomit, že to neznamená jenom „Bůh, který přišel mezi nás, do našeho světa“, ale i „Bůh, který je na naší straně, který je osobně zaangažovaný v životním příběhu každého z nás.“
Vždyť právě Kristus nám řekl, že se smíme modlit k Bohu jako k Otci, a sám se označoval za bratra všech lidí, a zvláště těch nepatrných.
Vyzněním dnešního textu ovšem není jen útěcha pro lidstvo, ale v první řadě apel, požadavek na každého z nás. Každého z nás se možná Kristus jednou zeptá, jak jsme se chovali k jeho nepatrným bratřím, jestli jsme jim dali jíst když byli hladoví, dali pít když žíznili, ujali se jich, když byli na cestách, oblékli je když byli nazí, navštívili, když byli nemocní nebo ve vězení.
Jestli jsme v nich viděli Krista, nebo aspoň člověka, jedince s vlastní osobností a důstojností. Jestli jsme jim byli bližními, přistoupili k nim laskavě, s respektem. Dali si práci poznat jejich situaci, nechali se pohnout jejich životním příběhem, šli kousek jejich cesty s nimi.
Je to velký úkol, ve kterém jako jednotlivci i jako církev mnohdy selháváme. Často se zaměřujeme na nějaké „větší dobro“ a přehlížíme přitom ty, kteří se do našich vzletných ideálů nevejdou. Kácíme les a nevšímáme si létajících třísek. Každá taková tříska je ale pro Boha, pro Krista, cenná, a dost možná i cennější než onen velkolepý celek. Ne nadarmo Ježíš vypráví o pastýři, který nechá devadesát devět ovcí na pustém místě, aby našel tu jednu ztracenou.
Důraz na pomoc druhým lidem, který zde Ježíš výrazně proklamuje, nutně neznamená, že máme všichni hned po skončení bohoslužeb běžet na náměstí a do parků a tam rozdat vše, co máme, lidem v nouzi. To by sice mohlo některým lidem pomoct, ale mohlo by to naopak udělat větší paseku. Nemusíme, a ani nemůžeme každý zachránit celý svět. Ale můžeme si vybrat nějaký segment, který je pro nás zásadní. Nebo pomáhat organizacím, které to dokážou dělat lépe a odborněji než my,
Můžeme se pokusit změnit svůj přístup, snažit se více vnímat potřebné lidi kolem sebe, vnímat pomoc druhým jako jednu ze zásadních hodnot našeho života, nezavírat oči před sociálními problémy naší společnosti i celého světa.
A nesoudit, neodsuzovat lidi kolem sebe. Soud nad druhými nenáleží nám, ale Kristu. Ten jediný zná každého člověka až do morku kostí, zná jeho životní příběh, ví s čím se potýká.
A i když soudí, není přitom chladný, neangažovaný, a už vůbec ne nestranný. Na nedávném setkání střední generace jsme četli text Sváti Karáska o tom, jak Bůh jakožto rozhodčí osobně skáče do ringu a „nespravedlivě“ posiluje člověka v jeho zápasu s ďáblem.
Vždyť vposledku Bůh neposlal svého Syna na svět primárně proto, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Amen