Čtení: Ex 20,8-11
Text: Lv 25,1-4.8-10
Hospodin promluvil k Mojžíšovi na hoře Sínaji: „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, bude země slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. … Odpočítáš si pak sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde ti období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let. Desátého dne sedmého měsíce dáš ryčně troubit na polnici; v den smíření budete troubit na polnici v celé vaší zemi. Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi.
_______________________________________________________
Milí bratři, milé sestry,
dnes je možná jediný den v roce, kdy se většina z nás zabývá tématem úrody, nebo toho, odkud se bere čerstvé ovoce a zelenina, které nám každý den plní ledničky a spíže. A kdy si uvědomujeme, že za to máme být vděčni. Jsme sice většinově zvyklí před jídlem děkovat Bohu, případně tomu, kdo to jídlo uvařil… ale už nejsme tolik zvyklí být vděčni za půdu, za zemědělce, výrobce potravin, dopravce, prodavače… za desítky lidí, kteří jsou za tím, co máme každý den na stole… a také za ty, kteří se starají o zdravou a fungující krajinu, za zodpovědné hospodáře, lesníky, ekology…
Jsme odpoutaní od země, od půdy, kterou vnímáme jako nástroj, který je nám plně k dispozici. A tak ji necháváme napospas velkým zemědělským závodům, které ji vyčerpávají masivní výrobou, těžkými stroji, pesticidy apod., a pak s údivem pozorujeme sucha, erozi a povodně. Zemi přetěžujeme i svou nadměrnou spotřebou a plýtváním.
V knize Leviticus, tedy v samém srdci knih Mojžíšových, ve středu Tóry, ovšem čteme trochu jiný pohled na zemi. „Země bude slavit odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo.“ Země jako by tu byla hlavním aktérem, někým, kdo má nárok na odpočinek stejně jako lidé, dokonce ve větší míře než oni. Země totiž ve starozákonním myšlení nepatří lidem, ale Hospodinu. Ten ji lidem pouze propůjčil. A k zodpovědnému správcovství patří i to, že člověk vnímá, co země potřebuje, a dokáže omezit svoje potřeby pro její blaho.
Dnes nám ovšem nejde jen o přetěžování země, ale i o přetěžováni nás samotných a celé společnosti. Často si na sebe nakládáme velké nároky, často nás jimi naloží i druzí lidé kolem nás. A rozhodně v tom nejsme sami, lidí klopýtajících pod nadměrnou zátěží je kolem nás až až.
K prevenci takového stavu sloužily Izraelcům tři svátky, které ve třech různých rovinách zdůrazňují a postupně rozvíjejí potřebu odpočinku, zastavení, regenerace a nápravy. Není přitom náhodou, že všechny z nich jsou nějak propojeny s číslem sedm: sedmička je v hebrejském myšlení číslem dokončení, naplnění, dokonalosti.
Každý sedmý den si mají lidé odpočinout od práce, každý sedmý rok si má země odpočinout od zemědělské produkce, a každý padesátý rok si má odpočinout celá společnost, pomocí jakéhosi sociálního restartu, osvobození lidí z otroctví i z koloběhu z generace na generaci předávaných dluhů a křivd, navrácení majetku původním vlastníkům.
Z dnešního pohledu jsou tyto starozákonní příkazy vlastně dost nelogické. Jdou přímo proti řadě předpokladů, na kterých naše společnost a ekonomika stojí.
Většina lidské činnosti se totiž dnes poměřuje její produktivitou, efektivitou, ziskovostí… A to, co ve světle těchto kritérií neobstojí, to může být kdykoli nemilosrdně zrušeno či radikálně reformováno.
Pravidelně narážím na články, podle kterých je potřeba zmenšit počet státních svátků. Každý den pracovního volna totiž znamená zastavení produkce, výroby, výdělku. A každý takový den podle ekonomů stojí státní kasu desítky milionů korun. A teď si představme, jaký zásah do naší ekonomiky by nastal, kdybychom si řekli, že každých sedm let zastavíme celé zemědělské odvětví, aby si půda odpočala… A každých padesát let lidem odpustit všechny dluhy? Vrátit majetek jeho původním majitelům? To je přece z dnešního pohledu něco naprosto neefektivního, nevýnosného, protirůstového.
Jenže přesně takové uvažování tyto příkazy zpochybňují, staví na hlavu. Právě zastavení koloběhu práce, povinností a křečovité snahy o výdělek umožňuje nejen fyzický odpočinek, ale i mentální zklidnění, občerstvení, regeneraci. Zastavení a odpočinek nás vede k reflexi našeho dosavadního počínání, podporuje naši kreativitu a schopnost dělat věci jinak než dosud. A vposledku posiluje i naši produktivitu a pracovní morálku během následujících dní.
Tyto biblické příkazy nás navíc učí si všímat toho, jak jsou všechny zmíněné oblasti vzájemně propojeny. Když člověk ustoupí od své práce, může si i země oddechnout. Když odpočívá země, má i člověk víc kapacity na jiné věci než na pouhou starost o obživu. A když je společnost dobře nastavená, zdravá, smířená, může to být k užitku jednotlivým lidem i celé krajině.
Vedle těchto praktických důvodů ale přichází ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Četli jsme, že v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Odpočinek je něco opravdu mimořádného, pokud ho někdy potřebuje i Bůh, který je přece vždy a všude… a pokud mu sám Bůh vyčlenil zvláštní, svatý čas, závazný pro všechny členy izraelské komunity, dokonce včetně dobytka.
Je na nás, jak tento čas trávíme. Jestli zůstaneme u prostého pasivního odpočinku – i když i ten je velmi důležitý – a nebo věnujeme darovaný čas i Bohu, Písmu, modlitbě. A vděčnosti. Najdeme si čas na uvědomění si toho, co všechno dostáváme, co všechno není samozřejmé, co všechno nemáme, a ani nemusíme mít ve své moci.
Šabat je v židovství s velkou vážností dodržován dodnes. U zbylých dvou svátků naopak nevíme, v jaké míře byly ve starozákonní době opravdu dodržovány, a ani ve dnešní době se s nimi nikde v takové míře nesetkáváme. Ale to podle mě neubírá závažnosti jejich základních předpokladů: že celá země patří Hospodinu a všichni ji mají pouze vypůjčenou. Že odpočinek, obnova, náprava je Boží dílo a Boží dar člověku.
V těchto příkazech můžeme vidět i zaslíbení do budoucna, ukázku Boží milosti, toho, jaké zákonitosti můžou jednou platit v Božím království. To však není jen nějakým vzdáleným ideálem; Boží milost se k nám přiblížila už před dvěma tisíci let v Ježíši Kristu, který své veřejné působení podle Lukášova evangelia charakterizoval právě jako „vyhlášení léta milosti Hospodinovy.“
V Ježíši Kristu, který hlásal smíření, odlehčení břemen, úlevu od starostí o obživu.
Který nám svým křížem umožnil nový začátek, restart, na který nemusíme čekat 49 let, ale můžeme ho ve svém životě zažívat opakovaně, a o němž nás může ubezpečit i večeře Páně, kterou dnes budeme společně slavit.
Toto vědomí ať nás vede k vděčnosti i k citlivosti vůči nám samotným, vůči zemi, která nám byla svěřena, i vůči celé naší společnosti a lidem kolem nás.
Bože, děkujeme za úrodu, za zemi i za dar odpočinku. Prosíme, ať si těchto věcí dokážeme skutečně vážit a pečovat o ně. Prosíme, naplňuj náš život vděčností. Pomáhej nám odpočívat, ale také trávit svůj volný čas smysluplně.
Amen