Čtení: Nu 13 a 14
Text: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“
_______________________________________________________
Sestry a bratři,
čteme-li Desatero, mohli bychom mít k jeho závěru pocit, že už začínáme paběrkovat. Těžký kalibr již zazněl – vraždy, smilstvo, únosy… Teď zbývá už jen nemluvení pravdy a závist.
Ale - Jen nemluvení pravdy, špatná jen slova?
Jak velkou moc má slovo pronesené v médiích? Může i rozpoutat válku, nebo naopak dodat odvahu.
Jak velkou moc má informace? A reklama?
Jak velkou moc mělo oněch dvanáct zvědů, kteří se vydali na průzkum zaslíbené země a pak o tom referovali. Všichni čekali, co řeknou! (a 10 po návštěvě téže země referovalo úplně jinak než Jozue a Káleb). Moc slov, co zazněla před listopadem 89 v zahraničním vysílání rozhlasu? Nebo svědectví studentů, co jeli do regionů.
A jak velkou moc má vlídné slovo, telefonát, setkání, ve kterém se slova potkávají, i terapeuticky. …. Rozpesat přímou větou…..Jak velkou moc má pochvala.
A jak nadávka může bolet víc než facka. A jak drobná pomluva zkazí celou atmosféru. Tak jako kbelík oleje zakalí celý rybník.
Jakou sílu má Boží slovo?
Připomeňme souvislost Desatera – Izraelci jsou na poušti, ale Boží lid si sám se sebou moc neví rady. Dostávají od Boha na pomoc zákon – pravidla hry zvané život ve svobodě, Desatero jako stručný návod k použití. Vlastně všeho. A v něm také zákaz mluvení nepravdy proti bližnímu. Jeden nechť se může spolehnout na to, že druhý mluví pravdu. Představte si situaci, kdy se nemůžete spolehnout – byť jen na 10% informací, které dostáváte – to by bylo k zbláznění, (jednou jsme to zkoušeli v jakési psychohře) to je zničující, to je ohrožení pro celé společenství, začátek jeho konce.
Nejpříměji míří to deváté slovo Dekalogu k soudu – nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu. Možná za tebou přijdou a řeknou: dosvědčíš to a to. A ty bys chtěl nejradši kývnout, aby ses s nimi nemusel dohadovat a měl klid, ale neuděláš to. Anebo ti řeknou: hele mladej, budeš držet hubu. A ty se bojíš, aby ti ji nerozbili, ale stejně ji neudržíš. Nebudeš lživým svědkem ani z donucení, i kdyby ti hrozili, že na tebe mají jiné svědky a vydírali tě, ty prostě hodíš kotvu na Hospodina, přivineš se k jeho pravdě, od něho tě nemůže odervat nic a nikdo.
Bezprávní situace, to je pro společnost horor, čas likvidace lidí, i sebelikvidace společnosti. Stát bez práva, to je jen banda lupičů. Taková společnost se stane vnitřně vetchou a kdekdo ji porazí. Proroci o tom naléhavě mluví, aby se dodržovalo právo, aby soudy zasedaly a vyslechly všechny. kdo jste ve středu četli hesla Jednoty bratrské: „Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží.“
A svědek - jakou ten má moc! Může zjednat spravedlnost či nechat prostor bezpráví. Zájem o dodržování práva, které může vytvářet dobrý prostor k životu, o soudnictví a jeho kvalitu to má být také v zorném poli věřících.
Také kvůli Ježíši Kristu – soud s ním, chabý, nepřesvědčivý, s falešnými svědky a svévolným rozsudkem bez shledání viny. Zpráva o vzkříšení – to je opora, abychom uvěřili, že spolu s Kristem jsou do Boží naděje vzati, navzdory všem zmanipulovaným soudům, všichni, od Nábota, přes Husa a Miladu Horákovou až k Pavlu Wonkovi, a mohli bychom jmenovat tolik jmen. To je radost devátého přikázání: Hospodin zavírá uši před křiváky a lživým svědectvím, nesoudí podle takových řečí, nedá na pomluvy ďáblovy. A proto ani ty nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. Nemusíš, protože patříš na stranu Boha, pravdy.
Zdálo by se, sestry a bratři,
že tu máme slovo do vypjatých, mimořádných situací, kdy nastrčený svědek dodá zdání zákonnosti a rozhodne o žití a nežití třeba celé skupiny lidí. Ano, ale to deváté slovo Dekalogu přeskakuje do dnů, které jsou docela fádní, kdy nás nikdo netlačí ke křivé výpovědi. A mluví stejně naléhavě do naší obyčejnosti: nebudeš žít křivě, nebudeš se ohýbat pod momentálními tlaky, výhodami, náladami. Nebudeš slibovat něco, co víš, že nesplníš. Nebudeš hrát dvojí hru. Nemusíš. Ano nemáš, ale hlavně nemusíš. Protože Já Hospodin tvůj Bůh jsem tě vyvedl z otroctví. To bys pak už nešel směrem zaslíbená země, nežil bys tu darovanou svobodu.. Sestry a bratři, snad každý jsme zažili, jak lež či polopravda člověka spoutává a zotročuje, protože si pak musí dávat pozor co kde řekl….. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ tak zní novozákonní melodie v tónině devátého přikázání. „Pravda vás osvobodí.“
A pojďme do opravdu všedního dne - nevydáš svého bližního napospas klevetám a drbání. To idiotské úsloví, opravdu slaběji to říct neumím, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, si do nás tak nalezlo. Martin Luther říká ve svém výkladu: každý z nás poslouchá raději o svém bližním to zlé, než to dobré. Naslouchat zálibně o slabosti druhého. Ne Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. To znamená také: zastaneš se ho před posudky a odsudky, ukvapenými soudy a diagnózámi a budeš se stavět se na stranu bližního - budeš advokátem druhých, protože my lidé máme fatální sklon přistupovat ke druhému bez milosti. Budeš advokátem milosti v těch miniprocesech všedního dne ve třídě, v práci, v čekárně, na chatu, v hospodě a všude, kde se rojí žalobci, soudci, referenti a ti zaručeně informovaní, ale advokátů, zastánců se nedostává……
Možná si řekneme, ano, ale - Co je pravda? Řecký filosof vám řekne, že je to náhléd. Popis toho, jak to tedy je. Proti tomu stojí hebrejské pojetí - pravda jakožto spolehlivost. To, co platí, co je důvěryhodné, o co se můžeš opřít.
A co když popis skutečnosti – tzv. pravda ublíží? Je to stále to na co se můžu spolehnout, co nese, o co se můžu opřít?
D. Bonhoeffer k tomu uvádí příklad: „Učitel se dítěte před celou třídou zeptá, zda je pravda, že jeho otec chodí domů opilý. Je to pravda, ale dítě to zapírá…. Odpověď je lež, a přesto tato lež obsahuje více pravdy, než kdyby dítě před třídou slabost svého otce přiznalo… Vina za tuto lež padá výlučně na hlavu učitele.“ Tolik citát.
Existuje falešná láska, která zavrhuje pravdu. Ale je také falešná horlivost pro pravdu, která ničí lásku. To jsou, myslím, dva extrémy, mezi nimiž máme jít, dvě radikální svůdné polohy. Na jedné straně snaha s každým vyjít, jednat tak, jak je to nejpohodlnější, nejmíň bolestivé. Výt s vlky i bečet s ovcemi. Tak se člověk rozpouští v životních situacích, ztrácí kontury, je nestálý a nespolehlivý.
Druhým extrémem je hrdý postoj, kterým se pyšnil filosof Kant: Vždy budu pravdivý - i kdyby se mne zločinec se zlým úmyslem ptal na přítele, kterého ukrývám, řeknu mu pravdu. Takový zvrácený fanatismus pravdy ovšem nemá s pravdou, s tou, co je od Boha a u Boha, nic společného. To je zásadová bez-ohlednost, při které totiž nejde o hledání pravdy, ale jen o princip a leštění vlastního dokonalého já. Cesta pravého svědectví vede mezi. Zdá se mi, že taková je cesta Ježíšova, náročná … a nemusí ji okolí pochopit.
A jsme u závěrečného odstavce. Nebudeme otevírat těžká místa křesťanské etiky – nadepsaná „lež z nouze“, „milosrdná lež u lůžka nemocného“, pravda vůči dítěti… Spíše bych chtěl hledat směr kudy.
Jednak - je dobré zaměstnávat svá ústa jinak, například chválou – Boha i bližních (vůbec - zdá se mi, že chvály je méně než kritických poznámek). Především bych tu cestu nazval: Vrůstat do pravdy. Následováním Krista, prostého lži, orientovat se na jeho příkladu absolutní pravdivosti, tedy důvěryhodnosti, on kráčející cesta pravda i život. Anebo prostě: Nebudeš křivák, protože jsi zjistil, že být nemusíš. Protože je tu Bůh a jeho moc, která i tebe zachytila do dění směrem svoboda. Důvěřuj tomu, vsaď na tu sílu Boží a neboj se zasnoubit se pravdě. „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Amen