Text: Mt 15,1-13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
-----------------------
Sestry a bratři,
vzpomenu si na družičky při balení na cesty: Hlavně nezapomenout něco důležitého! Znáte to, člověk má spoustu různých drobností a outdoorových vychytávek, ale zapomene – třeba spacák. Nemít něco klíčového – je téma dnešního textu.
A další téma – že víra je zaměřena k tomu co přichází, k tomu, kdo přichází. K víře patří vyhlížení, přípravy a těšení.
Ta věta -– je povzbuzení: Nebojte se, tohle není konečný, zaslíbený stav. Bůh to chce na světe jinak. My smíme vyhlížet. Svět, i církev v něm jsou jen provizoriem. Tohle ještě není cíl, ten je dál, zpívá skupina Berani - a je lákavý no asi jako pozvání na svatební hostinu.
Tahle věta -– že k víře patří přípravy, těšení a vyhlížení je – možná překvapivě - napomenutí: Lidi, tohle, to tady na světě, to není konečný, zaslíbený stav. Nemůžeme, nesmíme se s ním spokojit, my musíme vyhlížet. Tohle ještě není cíl - ten je dál, tam jde se dýl.
To by se totiž zvláště nám Evropanům v éře techniky, pohodlí, dostatku a zabezpečení mohlo stát – totiž se vytratí vědomí, že stále čekáme, že jsme v provizoriu. Mohlo by se nám stát, že vlastně nějakou výraznou změnu poměrů ani moc nevyhlížíme a jsme vlastně se statem quo spokojeni.
Evangelista Lukáš ten příběh taky znal, i když ho nezapsal. Ale zaznamenal Ježíšův výrok: Vaše lampy ať hoří. Ať jsou vaše bedra přepásána. Tedy - vyhrňte si pláště, čeká vás cesta. To slyšeli už Izraelci odcházející z otroctví do zaslíbené země. A zrovna tak křesťanovou uniformou má být úbor cestovní. Víra, to je stálá připravenost k odchodu, vědomí nezabydlenosti, nevázanosti na okolí, stálá možnost, že vykročíme na cestu, v čase předem nestanoveném, víra - je připravenost k neočekávaným setkáním.
Přiznejme, že ten příběh běžného čtenáře i běžného křesťanského čtenáře dopálí. Totiž - proč se družičky o olej nerozdělily, to by bylo z křesťanského hlediska správné i lidsky sympatické. Mně se to také nelíbí a myslím, že Ježíšovi jsou nesympatičtí lidé, co se nerozdělí, nepomohou… o tom není pochyb. Ale v tuto chvíli jde o to zdůraznit něco jiného, jinou pointu. Nestojí tu etická poučka a známé: "jdi a jednej také tak" – je to jiný druh příběhu – nedepsaný "tehdy bude království nebeské, jako když…"
Pravdou však je, že pokud náš někde Ježíšovo podobenství rozčílí a nadzvihne, tak nás většinou rozčílit a nadzvihnout chce. A tak zkusme uprostřed toho rozčílení uslyšet poselství: Jsou určité věci, o které se dělit nejde. Jsou určitá osobní rozhodnutí, která nelze udělat za druhého. Když na to přijde, když jde to tuhého, nese odpovědnost za svůj život nakonec každý sám. Samozřejmě, je možné druhého podržet, doprovodit, někdy snad i na čas svou vírou zastoupit. (tak jako rodiče zastupují (třeba i při křtu) své děti, nebo 4 přátelé chromého na lůžku). Ale v posledu jsme za svůj život zodpovědní sami a nemůžeme donekonečna čerpat od maminky, spoléhat na kamarády, nebo na svého faráře nebo poklady církve, tak jako nelze přečerpat olej z kanystrů moudrých družiček.
Je v tom cosi trochu stísňujícího. Ale je v tom také něco, co dodává našemu životu a našemu rozhodování nesmírnou závažnost. Jdeme, byť s ostatními, po cestě za Ženichem za sebe. Jsme pozvaní osobně my, nemáme za sebe náhradníka ani nejsme záskok, jen položka v davu. A nemůžeme spoléhat, že třeba církev pro nás zorganizuje doprovodný vůz se zásobami. Závisí to na nás.
Další, co z toho příběhu slyšíme je, že: to klíčovou událost lze prošvihnout. Na boží dobrotu nelze hřešit, kalkulovat s milostí se nedá. Tak jako spoléhat, že se všechno přes známé sežene, na poslední chvíli půjčí. Určité věci prostě mají svůj čas, jedinečný. Tak jako lze něco prošvihnout i ve všedním životě - odjezd vlaku nebo slevu na black friday. Ostatně i s nádhernou kytkou se těžko žehlí týden prošvihnuté výročí svatby. Kairos - ten příhodný čas - je prostě pryč.
Proč hloupé družičky ženicha propásly ? Klíč je v přípravě. Když chybí klíč od domu, noty na koncert nebo pádla na vodu. Tak to nejde. Ale to by se přece měl člověk zajímat, jestli má na koncert noty, jestli má na výlet jídlo a pití - to, co živí. Bez čeho to nejde. Bez oleje lampa prostě nefunguje. Klíč je v přípravě.
To rozhodující se neděje až v Onen den D. To klíčové udělaly moudré družičky už dávno - když vyrážely na cestu, pomyslily na budoucnost - a přibalily plný kanystr. Bylo prý zvykem dohadovat výši věna a vůbec, málokterá svatba začne včas.
Jsem přesvědčen, že tomu podobenství vůbec nejde o to sdělit, co bude v onen Den D, ale že nás vzhledem k tomu, co se čeká, co je slíbeno a zaslíbeno (totiž svatba Beránkova) upozorňuje na opatření, která je třeba udělat teď. Nezapomeňte to podstatné, co vyživuje. Rozmyslete se, rozhlédněte se, co živí, co vás podrží. Bděte - buďte při věci, při věcech. Žijte vědomě, pozorně, přítomně.
Opak - to je když se žije rutinně, jakoby po paměti, v zaběhaných mechanismech. Nebdít - znamená dívat se na svět skrze "osvědčené" šablony - (ti jsou takoví, to znamená tohle, a tohle je běžné). A v náboženské oblasti - nevědomě opakovat, co se dělalo dřív, i když ty úkony už dávno ztratily posilující hodnotu, opakovat texty, které jsou nesrozumitelné, zpívat písně, které už dávno neslouží. Bdít to je otevřenost tomu co, kdo přichází - to jsou otevřené smysly, otevřená hlava, vnímavé srdce.
Zkusme to promyslet i na docela osobní, niterné rovině. Syn člověka přichází - ve skrytosti, jeho budoucnost se vlamuje do naší přítomnosti, pozvání na svatbu už je realitou a věci se dávají do pohybu. A my se z účasti na naší vnitřní svatbě - na vnitřním sjednocení se Ženichem - Kristem – vyloučíme. Nebdělost - to přece není nic až tak zlého, hříšného, ale to je právě ten problém - že žijeme jen jednou a můžeme to klíčové Setkání propást.
A – ještě zbývá projednat, jak je to s tím olejem. Důležité je, že olej byl k mání. Není to něco nedostatkové, drahého, nesehnatelného. Ale došlo k vyhoření. Nevěsta co má oblečení, ozdoby, lampu, ale chybí ji něco, co na první pohled není vidět – nádobka, kanystřík je prázdný. Vyhoření – to je téma. Zvenku člověk vypadá v pohodě, ozdobený, detaily, ale uvnitř prázdno a pocit, že nemám kde brát, z čeho svítit, chybí živiny, energie…
Je dobré se včas ptát po tom, co živí, co dodává energii, Co vyživuje naši víru? Co je tím "tajemstvím oleje"? Bez nároku na úplnost zkusím nabídnout: Třeba modlitba? Je takovým chlebem? Anebo otevírání a naslouchání biblické zvěsti, ve kterém jsou živiny? Anebo společná radost, že nám naše hlouposti a hříchy Pán života odpouští a my můžeme nově začít? Není to jako vitamín, který by časem scházel? Anebo společenství těch, co jsou ve víře spolu a spolu se ptají, jestli to, co děláme, je dobré nejen pro mne, a pro mé lidi, ale i pro Hospodina? A pro druhé? A radost, když vidíme, že udělat něco pro druhé má smysl? Anebo literatura? Jaká? Písničky? Nejsou to všechno jako naše živiny, olej, co dává sílu světlu naší víry? To vše je k mání, jen je třeba doplnit nádrž životní energie včas…
A teď poslední odstavec – který nestojí na pevných vykladačských základech. Ale řeknu to, myslím, že je z evangelia vyrůstá. A je to zároveň pozvání k večeři Páně. Totiž - ty pošetilé družičky udělaly chybu – nevzaly si olej. Ano. Ale možná bylo ještě významnější chybou, že v kritické chvíli odešly kupovat olej ke kupcům. Tedy, že nezůstaly, když ženich přicházel. Že nezůstaly tam a v tu chvíli, kdy tam ženich bude. Já vím, že to jde za rámec textu – ale myslím, že kdyby mu to řekly, kdyby se omluvily a přiznaly svou chybu, vyznali svou hřích, já myslím, že by je do toho průvodu vzal i s čadícím knotem, anebo řekl, ať drží dvě družičky společně jednu lampu. Ale ony běžely nakupovat, proč? Aby nevypadaly nepřipravené, aby se jim nedalo nic vytknout, aby byly dokonalé družičky, aby nemusely přiznávat, že to nedomyslely, špatně odhadly a z lampy jim to jen čadí… A to je to pozvání k večeři Páně – nesnažit se zachránit, abych vypadal tak, že jsem všechno zvládám. Ale nevzdálit se od Krista, přiznat, co jsem nezvládl, říci, jak to se mnou bylo a je. Věřím, že právě pro takové je Kristem i dnes tady prostřeno. Amen.