Zůstaň s námi Pane (píseň 667 z Evangelického zpěvníku)
Sestry a bratři,
píseň o tom, jak se nenápadně, neokázale, nečekaně rodí víra: něco starého umírá a nové se rodí, starý člověk umírá, nový v Krista oblečený se vynořuje – tak jako při křtu. Vždyť ti dva sklíčení učedníci jakoby vstali z mrtvých.
--------------------------------------------------
Ta píseň - je modlitba. Víra se rodí tam, kde se z mluvení o Bohu, stává mluvení k Bohu – možná nejprve docela cudně, třeba tím, že člověk začne přizvukovat písničce, která se obrací vzhůru. Víra – to je nalezení Ty, k rozhovoru, Ty, které nese. Víra, to je - když jste připojeni k síti, ve které můžete kdykoliv volat do nejvyšších výšin, nebo chcete-li do nejhlubších hlubin, volat tomu, který je Světlo, základ, pastýř, skála, láska, pravda - žádné tarify, bezplatně a vždy a všude signál k nejvyššímu šéfovi světa a zároveň k rodiči.
Zůstaň s námi. Nejen „Pane Bože prosím buď se mnou“ ale s námi. Víra se rodí tam, kde člověk pochopí a přijímá, že není na světě, ani před Bohem sám, že se svět ani Bůh netočí a nemusí točit kolem něj. Víra, to je když pochopím, že správně pochopenou otázku po smyslu života neklade člověk životu - živote, cos pro mě připravil, kde máš smysl? Ale že jí klade život člověku – Člověče, dal jsi svému bytí smysl ?
A ještě jinak, zrození víry, to jsou ty chvíle, kdy vedle otázek na Boha: Jakto, že je na světě zlo? Kdy přijde spravedlnost? Vyslyšíš všechny modlitby? Kdo je můj bližní? Proč se mi vede hůř než tamtomu..? – když si uvědomím, že ten, kdo klade otázky první a plným právem - je naopak Bůh a klade je mě …… Adame, člověče, kde jsi? Kaine, kde je tvůj bratr? Jak jsi naložil s dary, které jsem ti dal? Byl jsi bližním? Zastal ses práva? Žiješ v radosti Ducha svatého?
Zrození víry, to je: když se obrana práva na využití možností života, kdy se hlídaní, zda je mi poskytnuto všechno na co mám právo (a já mám právo nebýt v ničem ošizen) – proměňuje v rozpoznání, že život - každá jeho hodina a minuta že život je přece dar, a že nemám právo na nic, a vše co mám jsem dostal, život sám i každou jeho minutu…..
Víra se rodí tam, kde člověk nevidí jen stmívání ve svém životě a ale tmu i jinde a vidí i jiné, kterým ubývá sil, kde se mi chce pozměnit text té písně a zpívat - zůstaň s nimi Pane, tam se stmívá, zůstaň s nimi, vždyť jim ubývá sil.……
Zůstaň s námi Pane když se stmívá, zůstaň s námi den se nachýlil, zůstaň s námi už se připozdívá, zůstaň s námi když ubývá sil….
Tuhle prosbu vyslovili dva učedníci, kteří se po oněch prvních velikonocích, vracejí zpátky domů - na pole, do dílny, k plotně, do školy. A vyprávějí si o svých zklamaných nadějích a probírají svůj smutek ze všech stran, svou bázeň a unavenost a připojí se k nim další poutník. Poslouchá a ptá se: O čem to spolu rozmlouváte? My už víme, že je to Ježíš, kdo je pobízí, aby vyprávěli, jako zkušený zpovědník umí naslouchat a nechá učedníky, aby vyprávěli o svém smutku. A oni dávají svému zoufalství tvar, podobu, a on slyší jejich přiznání beznaděje a smutku „my jsme doufali..“
Víra se rodí tam, kde objevím, že můžu přiznat: ubývá mi sil, taky se bojím, protože se kolem mne smráká. Víra – to je svoboda Božích dětí, které si nemusí hrát na borce, superženy, špičku a permanentní úsměv keep smiling, Víra je objevení toho, že před Bohem mohu být tak, jak na to právě jsem a zpívat - nad bázlivou duší a nad slabým tělem, slituj se Pane, lačným chléb svůj dej, u svého stolu teď buď nám hostitelem a v prázdný kalich kalich, nové víno vlej.
To je tak osvobozující, nahlas přiznat, že má duše je bázlivá, že se taky často chvěju, a tělo je slabé, prostě to nezvládám Pane, činím jinak než bych chtěl… (však ty sám víš, co všechno jsem chtěl být……. ) Slituj se Pane, náš kalich je prázdný, ano chvilku jsme se křečovitě usmívali jakože mám v zásobárně životní šťávy dostatek, ale ty dobře víš, že už už vyhlížíme, že nám naliješ.., u svého stolu teď buď nám hostitelem a v prázdný kalich kalich, nové víno vlej.
Nechat si nalít – to je zrození víry. Nechat se pozvat. Nechtít to mermomocí urvat, zvládnout z vlastních zdrojů, za každou pomoc se revanšovat, abych nikde nebyl dlužen, nechat se obdarovat – to je zrození víry. Přijít – ke stolu Páně s prázdnýma rukama a nechat se pozvat. Přijít na bohoslužby, kde je na stole Páně bible a nechat se hostit duchovní stravou té je zapotřebí, i duše potřebuje jíst. Však i v tom emauzském příběhu tím prvním, čím sytí Ježíš dva unavené poutníky je řečeno s našimi předky „sladkost slova božího“ : („a potom začal od Mojžíše a proroků a vykládal jim…“) Ten jeho výklad, to nás vzalo, to nás chytlo u srdce, což nám srdce nehořelo, když vykládal Písmo?
Už byli na konci cesty. S tím poutníkem je nám nějak dobře - uvědomují si Kleofáš a jeho druh, a nedokážou přímo formulovat proč. Prostě nechtějí společenství s ním přerušit. Je to s ním nějak ulevující, nebo posilující? – tak jako asi nedokáže přesně formulovat ten, v jehož srdci se rodí víra – proč přesně chce být v blízkosti Krista a jeho sboru – je to nějak ulevující, posilující, dobré tam být - prostě: chceme být s ním a začali ho přemlouvat: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje" Vešel tedy a zůstal s nimi. Oni prostírají, on se však brzy stal hostitelem. Vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim ho. Pozvali ho a on je pozval.
Tu se jim otevřely oči a poznali ho.
Počkej, vždyť to je Pán, vidíš to. Otevřeli se jim oči, ač ho viděli už dlouho, teprve teď skutečně prozřeli, to je Pán. Vhled, došly souvislosti. Ve víře nejde o znalost fakt. (ostatně: Učedníci o prázdném hrobu slyšeli, i o vzkříšení, ale nepomohlo jim to.) Víra je spíše porozuměním smyslu událostí. Vyznání víry není "přídavkem" k ostatním školským znalostem, ale spíše způsobem pohledu na Boha, druhé lidi, sebe sama, svět. Je perspektivou, darem vhledu do tajemství.
Beznaděj překonává ne znalost, ale prožitek - setkání se Vzkříšeným - při výkladu Písem a u stolu Páně v přijímání chleba a vína.
Ale ani to není automatické - vždyť oni ho viděli a přitom ho nepoznali. Je možné jít vedle Krista a nevšimnout si ho. Nad jejich očima měl moc strach a zklamání, jakoby měli nasazeny černé brýle. Otevírej oči, které nevidí Tě, nevidí Pravdu znají jenom klam. Důvěru probuď v nás jakou mívá dítě, promluv k nám pane řekni pokoj vám.
Důvěra, s tou je to těžké Pane, protože nás už tolikrát podvedli, zneužili ji, zranili a my se naučili nedůvěřovat. A závidíme malým dětem, jak věří svým rodičům, že skutečně splní své sliby i bez písemné smlouvy. Obnov naši důvěru a řekni něco hezkého, my si dovedeme říci tak hrozné věci, řekni šalom, pokoj vám, a on přijde, my si ho zkusíme předávat, zabydlovat se v něm, šalom – to je útulnost bytí, to je chráněný prostor dětského pokojíku,v domácnosti nebeského otce.
Rodí se víra. A v tu hodinu vstali. A vyrazili znovu na cestu. za ostatními. Doufání není ukončeno, zákaz používání minulého času u slovesa doufat. Zrozená víra míří do společenství za ostatními.
A přece bude zase doba, kdy se bude věřit těžko. A my budeme potřebovat různými způsoby naši víru křísit, dodávat jí živiny a tak tě Pane prosíme - připoj se k nám, vykládej nám Písmo, otevírej oči, přijmi u svého stolu, ujišťuj nás různými způsoby o tom, že je o naši záchranu je postaráno, že semeno božího království je zaseto, že pozvání do tvé slávy platí pro nás osobně
Do svých ran nech nás vložit své ruce, skleslé pochybností, zrno v zem vsáté zas nám připomeň, pozvání k slávě tvé, bílé roucho hostí, čas který chystá přebohatou žeň
Zůstaň se námi Pane. Amen