Čtení Mt 1,1-17: Listina Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Bóaza z Rachaby, Bóaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa, Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose, Amos Joziáše, Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, Zorobabel Abiuda, Abiud Eliakima, Eliakim Azóra, Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus. Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct.
1K 1,27-30: co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením.
__________________________________________________________________
Sestry a bratři,
seděl jsem před časem dost dlouho v čekárně u lékaře a dostala se mi do ruky jakási tiskovina s ženskými příběhy. Dva vám povím. Představte si, co se taky může mezi lidmi stát.
V jedné asijské zemi se jakási žena dostala do těžké životní situace. Byla bezdětná a její manžel zemřel. Ve zvyklostech tamního domorodého obyvatelstva je, že bratr zemřelého muže má jaksi zajistit dané ženě potomstvo, aby se o ni měl ve stáří kdo postarat. Je to totiž stát, kde vůbec nefunguje sociální zabezpečení ani důchody atd. Jenže vykutálený bratr oné pisatelky se chtěl této své povinnosti vyhnout, a tak dělal všechno pro to, aby - jak bych to tak řekl - aby to nedopadlo. Důvody byly, jak se ukázalo - majetkové. Zůstane-li totiž jeho švagrová bezdětná, bude dědit on. Jenže brzy zemřel i ten švagr. Takže se této zvláštní povinnosti podle domorodého práva měl ujmout jejich poslední bratr. Jenže jeho otec, tedy té ženy tchán tomu bránil. Tvrdil, že nejmladší syn je příliš mladý a to a ono (a přitom myslel hlavně na to, jak to jen udělat, aby se snacha svých práv nedobrala - protože to určitě ona je nositelkou neštěstí do jejich rodiny a ne jeho synové). (to si tak vždycky rodiče myslí...... ) A tak to zahrál, jak se říká do autu. Ovšem teď přijde to nejpikantnější. Ta žena si to totiž nenechala líbit a svého tchána pěkně vypekla.
Tchán byl totiž zvyklý jezdit jednou za rok na pánskou jízdu do hor do nějaké salaše či koliby. Bylo to spojeno s poněkud větší několikadenní dosti bujarou oslavou. A během té oslavy vidí povedený tchán sedět u cesty ženu (což byla ta jeho snacha, ale to on nepoznal, ženská se holt umí šikovně nastrojit.) Víte, které padlé ženy u cest myslím...?
"Mohu? Zaplatím." ptá se tchán.
"Ano, ale co mi dáš jako zástavu?"
"Co chceš."
"Dej mi hodinky a deštník, co máš v ruce." povídá naše hrdinka a nechala si chytře celou dobu na obličeji závoj, tam to tak prostě chodí. Tchán jí pak po sluhovi poslal slíbené peníze, jenže ten ji nenašel.
O tři měsíce později dostal tchán zprávu, že jeho snacha je těhotná.
"Cože? Neprovdaná a těhotná? Ukamenovat ji.“ rozhodl, "tak praví zákon naší kultury." A asi se nejspíš radoval, že se jí konečně zbaví.
Ale jeho snacha cestou na popraviště nese v ruce hodinky a deštník. A teď přichází ten rozhodující okamžik: "Je to od muže, který je otcem mého dítěte.“
Tchán byl bílý jako stěna. A víte co udělal? Je to happy end - jinak by o tom neměl kdo psát. Ten tchán svou vinu uznal. A žena byla osvobozena.
Pořád jsem byl teprve šestý na řadě, a tak jsem těmi tiskovinami listoval dál. Byl tam taky příběh jednoho významného politika, to vám taky musím vyprávět. Ten státník má všeobecně velice dobré renomé, Pan Slušný. A určitě více než regionální věhlas. Už ale zemřel. Země, které vládl, byla právě ve válce, všichni branci byli na bojišti. Onen státník postával na balkoně své rezidence, když uviděl ve vedlejší vile na zahradě u bazénu krásnou ženu, jak se koupe. A docela se z toho pomátl (to se politikům někdy stává), nechal si ji zavolat a vyspal se s ní. Takový lehký flirt, či úkrok stranou, jak se píše v bulvárních časopisech. Jenže ta žena otěhotněla. Onen státník nasadil veškeré své tajné zpravodajské služby na to, aby se zjistilo, kdo je manžel a aby se to nějak zaretušovalo. Nařídil přes náčelníka generálního štábu mimořádnou dovolenou pro manžela oné krásky. Jenže dotyčný muž během dovolené ke své ženě do ložnice vůbec nevkročil. Pokusil se ho politik pozvat na hrad, na raut a opít ho, ale ani druhý den manžel se svou ženou nespal. Tak rozjel onen státník tajné machinace na vyšší obrátky a poslal zprávu náčelníkovi generálního štábu, že on už určitě bude vědět jak na to, třeba nějaká riskantní operace bez jištění.... no prostě, že je třeba aby dotyčný voják padl a basta. Tak se i stalo, za pár dnů informátor zpravodajské služby psal v rámci zpráv z boje, že úkol je splněn. Politik se ujal mladé vdovy se synem, který, považte pak udělal politickou kariéru ještě slavnější než jeho otec. Tak takhle to tam chodí.
Promiňte, milí přátelé, dost příběhů, pojďme se podívat na dnešní biblický text. Jde o Ježíšův rodokmen. Evangelista jím vyjádřuje několik významných věcí, které bychom měli vědět dřív, než začneme číst Ježíšův příběh.
Ježíš vstoupil do světa lidí. Je tu uvedeno pětačtyřicet jmen. Co jméno, to osoba, tvář, příběh. Ježíš nevstoupil do světa nebeských bytostí, andělů. Vstoupil do světa lidí z masa a krve, nás, kteří se rodíme a umíráme, radujeme se a pláčeme.
Mnohý křesťan rád zdůrazňuje radikální zlom, který Ježíšův příchod znamená, ale první slova Nového zákona upozorňují spíš na kontinuitu: Ježíš stojí v linii starozákonní zvěsti. Základní směr, tah Božího zápasu o člověka, je o Izrael i o nás je jeden. Bůh je i přes věky stále tentýž. Bůh sestupující do nejhlubších sedlin lidského žití, aby zrušil otroctví, vyvedl, vytrhl, spasil toho, kdo klesl, upadl. A mj. Spasitel světa se narodil jako Žid. Byly doby, kdy se sestavovaly (nebo přepisovaly a falšovaly) rodokmeny, aby se prokázalo, že ten či onen neměl židovské předky. Nuže na začátku evangelia se naopak uvádí, že Ježíš židovské předky měl. (ač se na to v minulosti i v církvi rádo zapomínalo.)
Tu dlouhou galerii předků Matouš zpřehlednil – je to šest etap a teď od Ježíše dál sedmá, završení. Čas sváteční. Šabat, svoboda, odpočinutí šalom. K tomu celá ta předchozí spletitá historie směřuje.
Znáte svůj rodokmen? Vydali jste se proti proudu času a zjišťovali, čím byli vaši předkové - sedlák, domkář, železničář, služka? Spočítali jste si, jak mladí mnozí z nich umírali? A možná v kronikách najdete i věci, které vás zaskočí, protože se o nich doma nikdy nemluvilo. Někdo měl možná dědečka opilce, jiný babičku, která opustila rodinu. Něčí strýc skončil v bankrotu a teta v blázinci anebo se někdo z příbuzných dal k nacistům, nebo vedl kolektivizaci... Takové věci se do životopisů nepíšou. Všichni se snažíme spíš vypadat spořádaně, úspěšně, zdravě a vyrovnaně.
Jenže on ani ten Ježíšův rodokmen není linie lidské ušlechtilosti a ctihodnosti. Historie Izraele je především historií Boží věrnosti, ale zároveň také historie lidské nevěrnosti, neposlušností, tvrdohlavosti, hlouposti a špíny.
Bylo by možné z Ježíšova rodokmenu zmínit jen bezproblémové předky nebo nezmiňovat poklesky. Ale tenhle rodokmen - v přímé linii, ze které se narodí Syn Boží, kde bychom čekali jen samé hrdiny víry, se objevují postavy více než problematické. Matouš dokonce vypíchne jména čtyř žen, aby bylo úplně jasné – že historie, co níž Ježíš vstoupl, je historie lidského hříchu.
Zmíněny jsou Támar, Rachab, Rút a žena Uriášova (Bat šeba)
Asi většina z vás tuší, milí přátelé, že zatímco ostatní pacienti v čekárně četli podobné příběhy v časopisech, co v čekárnách bývají, já jsem takové příběhy četl v Bibli.
Támar, to ja ta první, co jí nechtěl tchán dát potomstvo, tak se o něj postarala převlečena za prostitutku. A víte, jaké bylo jméno tchána? Juda, syn Jákobův, bratr Josefa, Rubena, Šimeona atd. V téhle rodině, taková křivárna. A tak svérázná žena. A v tom druhém příběhu - asi znáte jméno onoho politika s mezinárodním věhlasem a dobrým renomé v dějinách? Nebyl to nikdo jiný než král David. Na něj odkazuje Ježíšův titul Syn Davidův. Ale ta záležitost s Bat-šebou, taková věc se v archivech prostě potlačí a napíše se: David měl syna Šalomouna - a dost. Kronikář přece zápis v kronice umí napsat, jak je třeba. Proč to Matouš takhle vypichuje? Do jaké společnosti se nám tu dostává Ježíš - syn Davidův „Z života čistého, z roku královského“. Hm královského, ale pěkně pošpiněného královského rodu. Jenže v bibli se narozdíl od našich životopisů a církevních kronik, věci pod koberec nezametají. A zaslíbení má někdy velice nestandardní cestu.
O jednom z dynastie Herodovců se dochovalo, že dal zničit všechny rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj nízký původ. Rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. Bůh se naopak vědomě hlásí do této hříšné a mnoha skandály poznamenané rodiny. Ježíš vstoupil do historie lidského selhávání, kde nás náš hřích tak opakovaně přemáhá. Vstoupil mezi nás, jako náš bratr, ne jako bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz – jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si s nimi zašpásovali nebo aby si je prozkoušeli. Přišel proto, aby o nás, své bratry sestry zápasil. Byl v tom zápase o nás na 100%, šel v tom zápase o nás slabé až do krajnosti. Díky za to. Amen