Čtení: 1S 1,1-17
Text: Mk 5, 21-34
Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.
Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
_____________________________
Milí přátelé,
v příběhu, troufnu si říci známém - o vzkříšení Jairovy dcery, je schovaný ještě jeden příběh. Tak nepatrný, že ani nadpis ta epizoda v bibli nemá.
Dav kolem Ježíše – klasická evangelijní situace – a ten dav zastaví představený synagogy Jairos. A Ježíš, dav i příběh se pohne jeho směrem. Najednou se ale na scéně objeví ona žena. Bezejmenná, vlastně jakoby předbíhá. Má problém se svou dlouhodobou nemocí, nemá kde vzít další peníze na další doktory; možná nemá ani ty doktory, co by jí aspoň trochu pomohli; za dvanáct let už musí být postrachem všech okolních ordinací. Její životopis je chorobopis. Její problém je - to téma je trochu trapné. Moc často se o těch věcech nemluví. Ženské potíží. Už to může leckomu působit potíže, souvisí to se sexualitou. (možná proto nemá ten oddíl v bibli nadpisek – jaký by byl? ) Je to věc, o které se na veřejnosti moc nesluší mluvit. A tak bychom ten příběh i s tou ženou raději dali někam stranou. Je to vlastně trochu trapné. Zvlášť ve srovnání se záchranou života dítěte, kterou teď všichni vyhlížejí a na kterou se čtenář těší.
Jenže. Jenže evangelista Marek si dá záležet, aby podtrhl, že s touto ženou se Ježíš zastavil právě cestou do Jairova domu. Zastavil se, přestože spěchají. A tak teď budou na scéně ženy dvě: dvanáctiletá Jairova dcera, která už evidentně nemá síly, aby si za Ježíšem došla, a tak za ni přichází prosit její otec – a žena s dvanáctiletou nemocí, která zas evidentně nemá nikoho, kdo by se obtěžoval za ni orodovat, tak se tam musí procpat sama. Ačkoliv jako trvale krvácející je kulticky nečistá a měla by se chovat tak, aby se jí nikdo nemohl dotknout. I přesto se procpává zástupem, kde se tlačí jeden na druhého, a nakonec se Ježíše dotkne.
My to těžko chápeme ale v knize Levitikus (15 kap.) je psáno: Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. Všechno, na čem by ležela a seděla, bude nečisté. Každý, kdo by se dotkl jejího lůžka, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera. Každý, kdo by se dotkl jakéhokoli předmětu, na kterém seděla, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý až do večera. Jestliže se dotkne něčeho, co bylo na lůžku či na předmětu, na němž seděla, bude nečistý až do večera. Ta žena je chodící tabu a musí se vyhýbat těm, které chce milovat. A mimochodem nesmí na bohoslužby. Jak dlouho vydrží člověk žít v takových podmínkách. Jak je na tom psychicky? Stále osamělejší, chudší, chatrnější....
Nejspíš by přijala pomocnou ruku od kohokoliv, a tím kýmkoliv, na koho narazila, je zrovna Ježíš. A Ježíš nejenže zrovna na její zoufalství slyší, ale dokonce zrovna tenhle její postoj za chvilku nazve vírou.
Vzhledem ke své situaci na to jde trochu podvodem: v davu a zezadu. Dotkne se Ježíše: „A hned poznala svým tělem, že je uzdravena od toho trápení. Jenomže vzápětí přijde druhé „a hned“: „a hned také Ježíš poznal sám na sobě, že z něho vyšla síla, otočil se do zástupu a začal říkat: Kdo se to dotkl mého pláště? Učedníci na něho hledí jako blázni: Vidíš ten zástup, který se na nás tlačí, a říkáš: Kdo se mě dotkl. Jenže on si to nedá vymluvit, rozhlédl se kolem a uviděl, kdo to byl. Což zřejmě nedalo zase tolik práce, protože čteme, že „ta žena se třásla strachy, protože věděla, co to s ní udělalo.“ přistoupila a řekla mu celou pravdu. A Ježíš tuhle její akci nazve vírou.
Přemýšlel jsem, sestry a bratři, komu by bylo dobře tento příběh vyprávět, kde by pomohl, komu ho třeba poslat.
Za prvé: Poslal bych ho ženě, nebo ženám, které mají za to, že bible je plná jen příběhů o mužích a ženy že jsou na druhé koleji a přicházejí zkrátka. Není to až tak úplně pravda. O jedné podobně zoufalé ženě jménem Chana, jsme slyšeli při prvním čtení. A v Ježíšově příběhu je žen mnoho, bylo mnoho učednic a prvotní sbory vedli jak muži tak ženy. Povzbudit ženy by mohl. A taky napomenout muže, co vedou církve a sbory Kristovy a zabraňují ženám mluvit, kázat, vést...
Druhá možnost: Poslal bych ho někomu vyčerpanému. Život té ženy, to je jedno velké ubývání, chřadnutí, chudnutí. Krev - sídlo života - podle tehdejších představ dokonce sídlo duše. Krvácení znamená, že odchází životní síla. To známe „vykrvácet“ finančně, vyhořet psychicky, být vyšťavený, protože stále dávám - peníze i sílu, čas. Kolem mě všude jen potřeby druhých, očekávání, nároky. A já mám dávat. Dávání bez konce, člověk vysátý, vyluhovaný, co z něj odchází životní síla - se setkal s Ježíšem, který obnovil jeho zdroje, pramen energie. Tam u Božího syna můžeme přijímat.
A třetí možnost, jak příběh využít ? Poslal bych ten příběh křesťanům, kteří pohrdají lidmi, co víru hledají. Víte na co myslím - ta žena jde zezadu, tajně, schovaná (žádný vyznavač). A věří, že se stačí dotknout cípu roucha. To hraničí s pověrou. Ale ona na to v tu chvíli sází, to je její způsob, to je její modlitba beze slov. Jsou takoví, co by zpříma a sami nešli - jen schovaní v davu - v kostele si sednout za sloup, nebo přijdou do kostela a zapálí svíčku. A napíšou do modlitební knihy, která ve velkých kostelích někde bývá: Bože prosím, jsem nemocný, Bože nevím si rady - ten alkohol, Bože ať nejsem sám. Může to vypadat spíš jako pověra - ale může být ve skutečnosti, hluboká a ryzí důvěra.
Anebo za čtvrté: Asi bych ten příběh mohl vyprávět někomu, kdo trpí nebo se stará o někoho s chronickou chorobou. Někteří vědí, jaké to je ne a ne se uzdravit. Někteří vědí, jak náročně je starat se o někoho dlouhodobě nemocného - chronicky. Vyprávěl bych ten příběh nahlas, aby bylo jasné, že v Ježíšově logice, v logice božího království má zaslíbení se takovému člověku věnovat, neodepsat ho. I když prý i mezi lékaři a i v těch všech doktorských seriálech je lákavější to akutní a záchrana, co je vidět hned a záchrana dětí nejlépe. Chroničtí pacienti – U nich se pečující setkávají se svou bezmocí. Ti, tak vděčné téma nejsou. U lidí .... Ne u Boha.
A také - to už je pátá možnost - také je to příběh pro někoho vyloučeného ze svého okolí. Nečistý je vyloučený z bohoslužeb, i ze vztahů. Samota ve vertikále i v horizontále. Vyloučení ze sociální sítě. A přitom my lidé jsme určeni ke vztahům. Ježíš svou mocí vrací člověka do vztahů, do společnosti. Tady je další vysvobozený zajatec. Nikdo není pro Ježíše tak bezvýznamný, aby se s ním nezastavil. A zastaví se a vrátí na hřiště života ty co jsou mimo kvůli svému postižení, kvůli svému původu, kvůli svému chování, kvůli tomu, jak vypadají atd.
A ještě někdo mě napadá, že by ten příběh měl slyšet někdo, kdo má nějakou starost, patálii, bolest, o které se jaksi nehodí mluvit. Protože je to záležitost trapná, taková špinavá, co se na veřejnosti nevyslovuje. Taková, že si pro pojmenování i těžko hledají slova. Příběh pro ty, co také mají neveřejné trápení, o kterém se nesluší mluvit, různé study, o kterých se zdráháme mluvit – tak aby věděli, že stojí Ježíšovi za to, aby se s nimi zdržel. Jako u této ženy. Zdržel a pomohl. Amen