Čtení: Mt 11,2-5
Text: J 5,1-9a
Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.
----
Bod první – místo.
Zázračný rybník, nebo spíš nádrž obehnaná sloupořadím. Hebrejský název Bethesda se dá interpretovat jako Dům milosti či milosrdenství. Až na to, že k milosti či milosrdenství má toto místo spíše daleko. Je plné lidí, kteří se potýkají s různými chorobami, a kteří nemají celý den na práci nic jiného než upírat svůj pohled na vodní hladinu, aby zachytili první náznak zázračného vodního víru. A když se tak stane, všichni se o překot ženou k vodě, s nadějí, že budou uzdraveni. A všichni, až na jednoho, se pak zklamaně vrací zpátky na své místo mezi sloupy. To je tedy pěkná milost, říkají si, když znovu zvítězil ten, kdo uzdravení potřeboval nejméně, komu jeho nemoc či postižení nebrání v rychlém pohybu, případně který kolem sebe má dostatek blízkých, kteří ho tam dokázali rychle donést. Ale třeba je to tak správně, třeba si ten člověk opravdu z nás všech Boží milost zasloužil nejvíc… A tak se vždy znova usadí zpátky a upřou svůj zrak na hladinu, vždyť třeba to příště vyjde.
Můžeme se snažit přijít na to, jak to s tím zázračným rybníkem bylo, můžeme přemýšlet, jestli onen vír byl opravdu Božím dílem, nebo jde pouze o soudobou interpretaci nějakého léčivého pramenu. Ale přijde mi důležitější si uvědomit, že tady nejde o nějaký vzdálený a trochu mytický příběh. Vždyť kolik lidí v našem okolí je v podobné situaci jako tito nemocní? Kolik lidí je semíláno nespravedlivě nastaveným systémem, který upřednostňuje výkon před snahou, který všem měří stejným metrem, a přitom přehlíží, že situace každého člověka je jiná?
Bod druhý – člověk.
Jedním z lidí, kteří v Domě milosti čekají na uzdravení, je muž, který tímto způsobem strávil většinu svého života. Leží sám na svém lehátku, ze kterého se nedokáže zvednout, a má pocit, že nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Už dávno by nespočítal, kolikrát se v bláhové naději snažil nějak dopravit k vířící vodě, a kolikrát se zase namáhavě vracel zpátky. Často ho přepadá rezignace, ví, že nemá žádnou šanci, ale přesto se poslední zbytky jeho naděje upínají na zázračný pramen – vždyť co jiného mu zbývá, když nemá kam jinam jít, a i bláhová naděje je stále lepší než naděje žádná.
I v tomto můžeme poznat lidi ve svém okolí, a konec konců i sebe. Všichni máme přece někdy tendenci se zaseknout v některém svém problému, upnout se na jedno řešení nějaké situace, nechat se paralyzovat svou bezmocí či osamělostí. A nevnímáme, že smysl našeho života může být i v něčem jiném, že i ve zdánlivě bezvýchodné situaci můžeme nacházet způsoby, jak být šťastní, užiteční, naplnění.
Bod třetí – Ježíš.
Ten kolem našeho rybníku prochází při jedné ze svých svátečních návštěv Jeruzaléma a pohledem přelétá bezútěšnou situaci. Tolik tragických lidských příběhů na jednom místě… Jeho pohled se však zaostřuje na jednoho muže. Muže, který je tu očividně už velmi dlouho, Muže, který nikoho nezajímá, kterého všichni přehlíží. Ježíš vidí jeho situaci, a rozhoduje se do ní vstoupit. V Domě nemilosrdné a neosobní milosti se milostivě sklání ke konkrétní osobě. Když nemůže člověk k živé vodě, jde Živá voda k člověku.
To by měla být i naše pozice. Tváří v tvář nesčetným horám utrpení, válek, hladu, nesvobody, nespravedlnosti, bezmoci… umět spatřit člověka, příběh, emoci. Nesnažit se vždy zachránit celý svět, neužírat se vším, co nezvládneme změnit, ale zaměřit se na to, co zvládneme, čím můžeme pomoct tady a teď.
Bod čtvrtý – rozhovor.
Ten začíná překvapivou Ježíšovou otázkou: „Chceš být zdráv?“ To je přece absurdní, co jiného by nemocný na takovém místě mohl chtít? Ale ta otázka míří o něco hlouběji. „Opravdu stojíš o to být uzdraven? Nebo je ti v tvé nemoci a bezmoci vlastně dobře? Chceš se vymanit ze své situace a začít znovu plnohodnotně žít, přijmout odpovědnost za svůj život?“
Nemocný odpovídá, ale vlastně neodpovídá. Popisuje svou situaci, překážky, které mu brání se uzdravit, zůstává uvězněn ve svém bludném kruhu. Ale z jeho odpovědi zaznívá ještě něco. Jeho primární problém totiž není to, jestli chce nebo nechce být zdráv… Jeho hlavní problém je, že nemá nikoho, kdo by mu pomohl. A svou odpovědí se asi i trochu obrací na Ježíše: „Mohl bys ty pro mě být tím někým, kdo mě poponese k vodě?“
A Ježíš na tuto nevyřčenou výzvu zareaguje. Nepřistupuje na mužovo vidění situace, ani mu ho nevymlouvá. Nejde mu ani pomáhat, opečovávat ho, podporovat v jeho bezmoci. Místo toho mu až stroze přikazuje: „Vstaň, vezmi své lože, a choď.“ Tímto nečekaným a – mohlo by se zdát – i nereálným až necitlivým příkazem Ježíš narušuje mužovu pasivitu a bezmoc. Dává mu najevo, že změna je možná, a že pro ni může něco udělat.
Přál bych nám všem tuto odvahu sem tam narušit bludné kruhy, ať už své nebo někoho jiného. Odvahu promluvit do životní situace druhého člověka, nabídnout mu jiný pohled, jinou perspektivu. Je k tomu ale potřeba i notná dávka nadhledu. A citlivosti. Abychom danému člověku svým necitlivým zásahem neublížili ještě víc, než kdybychom si ho vůbec nevšimli.
Bod pátý – uzdravení.
Muž na Ježíšovu výzvu přistoupí. A skutečně, vstává, pozvedá své lůžko – symbol svého ponížení – a chodí. Po 38 letech zažívá nejen to, jaké je být zdravý, ale jaké je setkat se se skutečnou milostí. Ne se zázračnou ale neosobní milostí pramene. S milostí, která se vedle pomoci realizuje i v pochopení, přijetí a respektu. Která v člověku podporuje samostatnost, důstojnost a sebeúctu. Muž zvládl vstát sám – a přece by to nezvládl, kdyby k tomu nebyl posílen. A i když v tom asi hrály roli nějaké Ježíšovy nadpřirozené schopnosti, nepodceňoval bych ani sílu obyčejné lidské důvěry.
V Ježíši se v tomto příběhu potkáváme s Bohem milosti. S Bohem, který přichází mezi nás a ke každému z nás přistupuje osobně. Který nás vytrhává z bludných kruhů a nabízí jiná řešení. Který nám dává sílu se zvednout, posunout dál.
Tím to ale nekončí. I my se totiž, vedeni Božím příkladem, můžeme a máme obracet k lidem kolem nás a snažit se jim být takovou oporou, impulzem, posilou. Zapojit se do velkého Božího díla milosti.
Bože milosti, prosíme, posiluj nás a vyváděj nás z našich bludných kruhů. Prosíme, pomáhej všem, kteří se topí ve své bezmoci a nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Pomáhej i nám být nablízku druhým lidem a dokázat jim pomoct.
Amen.