Čtení: Ex 3,1-12
Text: Lk 4,16-22
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19 abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.' Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."
_____________________________________________________________
Milí přátelé,
evangelium - to je vyhlášení svobody.
Víra - to je darovanou svobodu přijmout, radovat se a nést ji dál.
Dnešní kázání bude ve třech obrazech
Obraz první
„Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, vyvedl jsem tě z otroctví.“ To stojí na začátku Desatera a ve zkratce to vystihuje, co Bůh pro lidi dělá. Je důležité, že se Nejvyšší zaplétá právě s o¬troky, s lidmi zdeptanými. Je důležité, že spása se neděje v mýtech v předhistorii, že se neděje ani v tajném shromáždění mystiků, ani v extatické bohoslužbě zasvěcených. Děje se v obyčejných lidských dějinách ve všední den, na staveništi měst Pitom a Ramses. Mezi těmi, co jsou míň než námezdní dělník.
Bůh se s nimi zaplétá prostřednictvím muže jménem Mojžíš. Narodil se v těžké době surové totality, šlo mu o život, mnoho malých chlapců tenkrát zemřelo. Možná ten příběh znáte - kluk vytažený z vody, vysoko postavený na egyptském dvoře, ale utíká, setkává se u hořícího keře s Hospodinem, a dostává úkol. Vy-svobodit boží lid z otroctví. Dostává k tomu sílu a příslib „Já budu s tebou“.
Boží lid je na tom totiž prachbídně. Otroctví - to je vždycky špatně - když se někdo nemůže rozhodnout, co bude dělat, co bude jíst, kde bude žít, co budou dělat jeho děti. Je špatně pracovat bez jediného dne odpočinku.To není život, člověk jen číslo nebo věc. A oni (chudí a zdeptaní) už to ani nevnímají, a ani nemají naději, že bude líp. Musí přijít někdo odjinud, aby řekl: „ Je třeba s tím skoncovat. Nechte se Bohem vytáhnout z otroctví, nechte se pozvat do svobody. Je to riskantní, je třeba něco opustit. Cesta je dlouhá a musí se pouští. Ale když dáte na Jeho rady (přikázání), dojdete do dobré, zaslíbené země."
Egyptská civilizace ! To bylo něco. V době, kdy jsme se tady v Evropě ještě oklepávali po době kamen¬né, Egypt už užíval spoustu techniky, nářadí, četli v knihovnách, stavěli skvělé stavby atd. Bible to však vidí jinak: Žádný obdiv nad egyptskými vymoženostmi. Protože stály krev deseti¬tisí¬ců bezejmenných otroků, mužů, žen a dětí. Umírali jen proto, aby třeba stála pyramida nebo majestátní sfinga.
Egyptská totalita nebo egyptská vyspělá civilizace ? Dvojí úhel pohledu. Vážíme si kulturního dědictví - bydlet v útulných domech, číst knihy, dívat se na obrazy, spoléhat na stálou zásobu potravin, dou¬fat v ochranu armádou. To si ceníme. A na¬jednou se objeví nějaký Moše, který to celé zpochybní. Ří¬ká, že (Bůh vzkazuje) že to nestačí, a že tomu chybí to nejpodstatněj¬ší - totiž svoboda. To je duchovní převrat. Že není automa¬tické rov¬nítko mezi zabezpečenou existencí a plným lidským životem. Protože svět se vším komfortem, vodovody, sýpkami a velkou knihovnou je bez Boha a bez svobody po¬dobný krásné opeře, která se ovšem odehrává v pitevně. A Moše – sám kdysi vytažený zprostředkovává vytažení z otroctví. Klíčový příběh, první, hlavní…
Obraz druhý
"Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne určil, abych přinesl chudým radostnou zvěst a poslal mě, abych vyhlásil zajatcům propuštění , abych propustil zdeptané na svobodu." Tato slova stojí na začátku Ježíšovy činnosti a ve zkratce vystihují jeho poslání. Taky přišel k chudým, zajatcům, k zdeptaným, Boží Syn se zaplétá se zbědovanými. Je důležité, že to klíčové, spása se neděje na Olympu v řecké či římské mytologii, že se neděje ani v poušti, kam se k intenzivnímu duchovnímu životu uchýlují do jeskyní sekty, je důležité, že se to neděje nejprve ani v Jeruzalémě, ale v obyčejnosti Galileji, v oblasti chudé, nábožensky spíše vlažné, vlastně na ulici.
Ježíš - tak jako Mojžíš - narozený v těžké době, taky mu šlo o život když tyran Herodes usiloval o jeho zabití, a mnoho malých chlapců tenkrát zemřelo. Vysoko postavený Boží syn a „přece se stal jedním z lidí“. A dostal úkol. Vyvést všechen lid z otroctví hříchu. A dostal k tomu sílu Ducha svatého, při křtu ujištění „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“
Lidi na tom byli bídně. Útisk vnější (Římané) i vnitřní (totiž sevření vinou). Zajetí a sevřenost je špatně. Ale oni (zdeptaní) už to ani nevnímají, už nemají naději, že bude líp. Musí přijít někdo odjinud, aby řekl: „Bůh vzkazuje, je třeba s tím skoncovat a vyjít. Nechat se vytáhnout z otroctví, závislostí, utopeností a začít nový život. Je při tom třeba něco opustit. Cesta je dlouhá a musí se pouští. Ale když dáte na Ježíšovo slovo, dojdete do Božího království.
Také tehdejší svět leccos dokázal – Řecko a Řím. Jaká sláva. A i tady biblický pohled kontrastuje. Žádný obdiv. Leccos v římské říši funguje ano, ale je to totalita, nekompromisní císař v čele. Je tu i ještě židovský náboženský svět a funguje - chrám, oběti, velerada, synagogy, rabíni, farizeové a mnohé kvalitní a upřímné duchovno. A na¬jednou se objeví nějaký Jošua, který to celé zpochybní. Ří-ká, že to tomu chybí to nejpodstatněj¬ší. Svoboda. To je duchovní převrat. Že není automa¬tické rov¬nítko mezi zabezpečenou existencí a plným lidským životem, že není automatické rovnítko mezi zabezpečeným náboženským provozem a skutečnou živou vírou.
A mnozí se nechají vytáhnout.Skutečně jim ta zpráva o svobodě od Boha změnila od základu život. Pravda oficiální zástupci božího lidu jsou proti. To se může církvi stát: v celkem příjemném, zajištěném prostředí, kulturně zajímavém a mravně nenáročném stane se bezmocným a duchovně zlenivělým přežvýkavcem, který zapomene na své poslání: ztělesňovat boží svobodu. K Ježíšovi se otočili zády. A on zatím vytahuje a osvobozuje spoutané, zdeptané a vyděděnce.
Obraz třetí
Žijeme uprostřed vyspělé civilizace, vážíme si kulturního dědictví, do Egypta si skočíme na dovolenou, nebo si o něm promítneme film. Ceníme si toho, co prospívá člověku -bydlíme v útulných domech, čteme knihy, díváme se na obrazy, spoléháme na stálou zásobu potravin, dou¬fáme v ochranu armádou.
Ale čteme si o Mojžíšovi, modlíme se k Ježíšovi. A to čtení (a proroci, co jsou mezi námi) nám to naše zpochybní. Že to nestačí, že tomu chybí to nejpodstatněj¬ší. Svoboda. A to je duchovní převrat. Že není automa¬tické rov¬nítko mezi zabezpečenou existencí a plným lidským životem. Protože svět se všemi počítači, auty, čipy, penicilínem, biblí tišenou i na internetu, je podobný krásnému večírku na palubě titaniku, chybí-li svoboda.
Protože otroctví, otrokáři, spoutanost a zdeptanost vůbec nejsou věcí dávné minulosti.
Jednak jsou země, kde jsou tyrani, jako farao a Herodes. A v nich umírají lidé i malé děti. (A kdoví, zda nejsou naše stavby a jiné krásy de facto zaplaceny oběťmi a otroky v těchto zemích), a jsou lidé, co pracují v ponižujících podmínkách a jsou spíše číslo ve výrobním procesu.
A ne že by i v našich krajích a v našem městě nebyli lidé sevření, zdeptaní a zotročení. Sevření strachem, sevření obavami o budoucnost, lidé sevření vlastním selháním. Jsou tu lidé zotročení hazardem, alkoholem, touhou brát drogy, ale jsou tu i workoholici a otroci dokonalosti hnaní touhou sbírat úspěchy a počítat výkony, a jiní zas touhu mít víc peněz a větší obsah motoru. Lidé zotročení touhou mít vliv tam či onde. Je kolem nás tolik sil, které chtějí člověka získat do závislosti – síly přírodní, pudové, síly zvyku a rodových tradic, emoce co námi cloumají i nemoce, co se nás chytí a nechtějí pustit. Jak si člověka osedlá touha vypadat krásně a nestárnout, touha po věčnosti, a jak silný je tlak reklam, která námi manipulují, když my si myslíme, jak svobodně volíme zboží.
Do toho přichází i dnes biblické vyhlášení svobody. Tyto síly a tlaky určitě působí, žiješ v takovém světě, sápe se na tebe kde co. Ale ty od toho můžeš být svobodný. Přijmi, pochop, uvěř. Že to nemusí být tím posledním, co nad tebou stojí. Nic, nikdo není tak mocný, aby před tím musel pokleknout či zlomit se. Ani žádný člověk sebelepší nebo sebehorší, sebekrásnější ani sebeošklivější. A ani nemoc, která tě svírá, bolí a naplňuje strachem, tě nemusí ovládat. Ani ta smrt, která přichází v posledního hodině, tě nemá ve své moci. Ano mohu dosvědčit i setkání s lidmi, kteří takto prožívali nemoc, i těžkou, i smrt, že je neovládla plně jejich mysl, že nezničila jejich prožívání naděje, že by život přestal mít smysl. Protože ač upoutání a bezmocní, nebáli se jí, nesli v sobě jistotu, že jsou osvobození a jejich pánem je někdo jiný. Ježíš, co do poslední chvíle ač byl spoután stále byl svobodný, stálo ho to život, aby jeden každý z nás vždycky věděl že tato svoboda je darovaná i jemu. Evangelium - to je vyhlášení svobody. Víra - to je darovanou svobodu přijmout, radovat se a nést ji dál.
Amen