Čtení Gn 2,8-9.15-17; 3,1-7
Text: Gn 3,8-21
Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa) , protože se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.
_____________________________________________________________
Milí přátelé,
příběhy ze začátku bible nevyprávějí o začátku lidských dějin. Vyprávějí nám, jak se to má s člověkem. V každé době. A ukazují nám ho pravdivě.
Shrnu stručně obsah prvního čtení:
Člověk dostal k životu dobrý prostor, s mnoha možnostmi. Ale - tak je to s člověkem - chtěl by všechno. A nerespektuje, neunese, že něco nesmí. Tak je to s člověkem. Že i když má mnoho možností (stromů, ze kterých může jíst), láká ho ovoce právě jen z toho jednoho stromu zakázaného. A také tak je to s člověkem - že namísto Bohu uvěří někomu, kdo smíchá pravdu se lží, věci překroutí a zaostří pozornost na to, co chybí, co není: „Máte na to nárok, budete jako Bůh, máte právo všechno zkusit.“ namlouvají slizce ti, kteří se chovají jako had. Tak je to s člověkem - takovým hlasům (rád) podléhá, hranici překročí, do tabu rýpne a 13. komnatu nutně potřebuje otevřít.
Pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, otevřely se jim oči a poznali, že jsou nazí. Spletli si tedy fíkové listy, přepásali se jimi a ukryli se uprostřed stromoví v zahradě.
Chtěl, milí přátelé, vyvrátit jedno z možných nedorozumění, která se v příbězích na začátku bible ukrývají. Jde o nahotu Adama a Evy. Často je znázorněná na různých ilustracích. Ačkoliv jde o příběh o hříchu, tak fakt, že Adam a Eva byli nazí, s jejich hříchem vůbec nesouvisí. Bible samozřejmě ví o síle erotiky a o nebezpečích se sexualitou spojených. Ale to je téma jiných příběhů. Fakt, že v boží zahradě nemají oblečení - ilustruje situaci, kdy člověk nemusí nic skrývat. Tedy optimální situace absolutní otevřenosti, absolutní důvěry mezi lidmi, mezi partnery, důvěry mezi člověkem a Bohem, není co tajit.
A právě když člověk neposlechne Boží příkaz – tak namísto otevřenosti přichází skrývání, namísto důvěry strach a podezřívání.
Asi jsme to každý zažil: Člověk udělá něco, co bylo zakázáno. Výslovně zakázáno. Nedá mu to .... A pak nás to mrzí. Možná znáte i ten divný pocit, když člověk někoho, koho má rád, oklame. Taková pachuť, člověk se stydí, někam by zalezl. Přepadne ho strach, má nečisté svědomí, utíká, nebere telefon, nechodí do společnosti. Prostě schovávání – protože se porušila důvěra. Tak je to s člověkem....
A když se na to přijde - tak se hledají výmluvy.
Člověk říká „To ne já, to ona.“ Ona říká: „To ne já, to had.“ Jeden se snaží zachránit na úkor druhého. A člověk už vůbec není pomocí své ženě a naopak jakbysmet.
Já nic, já za nic nemůžu. Měl jsem těžké dětství, rodiče mě špatně vychovali, měl jsem zlou učitelku, podívej, v jaké společnosti vyrůstám, to ona mě ovlivnila, za špatnou společnost může vláda, za vládu občané, kteří ji zvolili, a za občany vláda, která je vede. Každý je nevinný. Já nemůžu za neuklizený pokoj, to ten druhý, a za špatnou známku může učitel, který dal těžké zadání. A jídlo se připálilo, protože mi volal kamarád a může za to ten nový sporák, protože funguje jinak než ten starý. A že jsem narazil autem do stromu, za to může ten, kdo tu tak nemožně ten strom vysadil.
Vymlouváme - se na poměry, na okolí, na jiné, já za nic nemůžu...
Jenže - muž a žena nejsou bezmocné oběti zla. Rozhodují mezi dobrem a zlem. A sami nejsou zodpovědnost, prostě neměli poslechnout našeptávače... Přehazují vinu mezi sebou jako malé děti, a u dospělých tomu není jinak - ve společnosti i v politice… Jeden se schovává za druhého, druhý za třetího a ten tu mezitím už není.
Tak to tedy má Bible zase pravdu. Když se něco provalí, tak má člověk snahu hodit vinu na druhého a tvářit se jako chudáček, kterého někdo k zlobení navedl. A dokonce Adam řekne drze: „To žena, kterou ty jsi mi dal, Bože, ta mi dala kousnout.“ Takže za to můžeš i ty Bože, protože jsi mi dal špatnou společnici do života. (a - a teď domýšlím za biblický text: A vůbec jakto že jsi nezařídil, aby tu nebyl had.)
Existují i zbožné výmluvy. Třeba tam, kde se mylně uvažovalo o tomto textu jaksi historicky. Adam a Eva to někdy 4000 př. Kr. pokazili a my neseme následky jejich hříchu. My nic, to Adam s Evou, my jsme ten jejich problém jen zdědili. Jakoby Biblí podložená výmluva....
Snad jen na okraj ještě k jednomu možnému nedorozumění. Možná jste už někdy slyšeli sousloví dědičný hřích. Tak tímto teologickým termínem nevyjadřujeme fakt, že by akt zplození člověka byl hříšný – to až platonismus vnesl do církve přesvědčení, že vše tělesné je s hříchem svázané.
Když mluvíme o dědičném hříchu, tak tím vyjadřujeme, že každý člověk se rodí do situace, která je hříchem zasažena. A bylo by mylné si myslet, že není. Nebo že hřích je jen nějaký částečný nedostatek, který zvládneme odstranit. Nikoli, hřích patří k lidství a každý člověk jaksi implicitně žije, je vržen do situace zasaženosti hříchem. A ani nejlepší výchovou se ho nezbaví. Anebo třeba tím, že bychom děti drželi stranou světa, tím je v čistotě neuchráníme. Také toto nám úvodní příběhy o člověku sdělují. Právě že úvodní. Je to předznamenání. Nemá cenu o člověku přemýšlet, jakoby hříchu nebylo. A názor, že uděláme nového ideálního člověka je iluze.
Milí přátelé, přemýšlím, kde je v dnešním kázání evangelium, dobrá zpráva?
Mám za to, že první dobrá zpráva je: Bůh člověka nenechá schovaného, hledá ho a volá: “Adame kde jsi ?“ „Člověče, kam ses schoval?“ „Chci s tebou být.“
Druhá dobrá zpráva je, že se Bůh po těch trapných výmluvách neurazí, ani po drzé Adamově výčitce, ale že příběh s člověkem pokračuje. A dokonce ještě sám Bůh pomáhá – totiž stará o přikrytí. Sám Bůh se stará, aby život mohl pokračovat a hřích byl přikryt. Udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. Taková je boží intervence. Rezonuje to s radostí 32. žalmu: „Blaze tomu, jehož hřích je přikryt.“ (Ž 32,1)
Člověče tvoje pokusy zakrýt svou vinu nepomohou - fíkové listy … uschnou. Kůže ta něco vydrží. I když - a to si pamatuj - muselo kvůli tomu zemřít zvíře. Někoho to stálo život, abys mohl tento oděv dostat. Bůh přikrývá vinu člověka. Ale stojí to život.
Dobrá zpráva je - že je přikryto. Pravda, nebude to už optimální. Muž bude získávat chléb v potu tváře, žena bude rodit v bolestech. Ale život bude pokračovat.
Další dobrá zpráva - Bůh, ve kterého věříme, se v průběhu věků nezměnil. Nejsme v ráji..... není to optimální, život je těžký a zároveň krásný, krásný a zároveň těžký. Je v něm i bolest i námaha. Je v něm radost po námaze i úleva po bolesti. A Bůh nám pomáhá, aby mohl život pokračovat, aby naše vina nebyla stále na očích a nedeklasovala nás. Stálo to život jeho syna, aby naše viny byly přikryty.
Bůh umožnil přestat se vymlouvat. Člověče, Adame a Evo, nechte toho schovávání, konec výmluv, můžeš se na sebe podívat pravdivě. Můžeme přemýšlet a mluvit o sobě před Bohem pravdivě – v modlitbě (v takové té, jak o ní mluví Ježíš v Kázání na hoře, že si máme zalézt do pokojíku, nebo do kumbálu, prostě do soukromí a tam spontánně, obyčejně prostě říct svému Otci v nebesích všechno, jak to je). A že bylo právě kolem Ježíše mnoho lidí, co byli kvůli své vině zalezlí, schovaní a on je vytáhl zpět na boží svět, aby opět mohli pít a jíst z plodů boží zahrady.
To je dobrá zpráva – my smíme vzdát naše trapné pokusy se vymluvit, ospravedlnit se sami a najít jiného viníka. Protože vinu už na sebe Jeden vzal, Ježíš Kristus. Bůh totiž chce, aby jeho příběh s námi pokračoval. Amen