Čtení: J 18,33-37 Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?" Ježíš odpověděl:"Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?" Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?" Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
Text: Mk 11,1-10 Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: 'Co to děláte?', odpovězte: 'Pán je potřebuje a hned je sem zase vrátí.'" Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: "Co to děláte, že odvazujete oslátko?" Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: "Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!"
Zvnějšku viděno, může to vypadat jako volební kampaň. Po kontaktní fázi na galilejském venkově teď lídr se svými příznivci přijíždí do hlavního města, aby se politicky prosadil. Jenže Ježíš, i když mluví o Božím kralování, tak nepřijel do hlavního města agitovat pro hnutí božího království. Hnutí božího království je totiž jiné než běžná hnutí. Nebo lépe: Je jinak. V tom jsou všechna evangelia zajedno.
A zajedno jsou evangelia také v tom, že mnozí lidé, včetně Ježíšových nejbližších právě v tomhle jasno neměli. Učedníci Jan a Jakub. Před chviličkou těsně před branami Jeruzaléma žádají o významná místa v očekáváné nové Ježíšově administrativě - místa po levici a pravici (jako místopředsedové vlády? nebo jako poradci prezidenta ?) Nepochopili.
Evangelista Jan ještě na jiném místě píše: „Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil... chtěli přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem. Proto Ježíš odešel opět na horu, zcela sám. A ve finále téhož evangelia Ježíš otevřeně říká Pilátovi, že nemá mocenské ambice: Mé království není z tohoto světa.
Co z toho vyplývá? Také to, že my, kdo ke hnutí jeho království patříme, si od králů tohoto světa nemůžeme nic zásadního slibovat. To si uvědomovala Jednota bratrská, že se o knížata, hrabata ani krále opírat nemůže a ani nechce (Luther, Kalvín a ostatní to viděli jinak a byli kvůli tomu s Jednotou ve sporu). A taky z toho vyplývá, že si musíme zapovědět pokusy prosadit víru vlivem, známostmi nahoře, ovlivněním těch, co mají razítko, funkci nebo kamarády na správných místech. Tudy ne ! Svět je prostředí nespolehlivé. Ježíš přichází doprostřed té bryndy přichází, ale ne proto, aby se do jejího vření zapojil a chtěl moc získat. I když krásně by mohl Ježíš využít přízně davu, mohl by se vyfotit s dětmi v náručí, nebo s postiženými malomocenstvím. Ale opakovaně čteme v bibli, že on je raději někde stranou uzdraví a přikáže: "Nech si to pěkně pro sebe. " Tohle pokušení má (na rozdíl od církve) za sebou. Totiž pokušení získat moc a pak svoje dobro všem vnutit. Ježíš nepřijíždí do svatého města jako takovýhle – pozemský král.
On tím svým happeningem (je to taková inscenace) kopíruje příjezdy mocnářů na koních za velkých ovací povinně vítajících občanů. Ale kopíruje je tak, aby bylo jasné, že se tomu všemu vlastně kardinálně vysmívá. Je to karikatura slavných příjezdů Piláta, Heroda a dalších. Tam kde oni přijíždějí mercedesem, on by měl trabant, nebo favorita - nebo kolo favorita.
Vlastně bychom měli připomenout, že Ježíš měl velké rozpaky i nad titulem Kristus a dokonce zakázal učedníkům, aby o něm takto mluvili. Protože s tou rolí Mesiáše byla mezi lidmi spojena právě očekávání politická a mocenská. Takový král on nechce být. Což ovšem neznamená, že ve skutečnosti, ale v té nejhlubší skutečnosti, jako král nepřijíždí. Ale dává najevo, že proměnu nemůžeme čekat od mocných tohoto světa a vnějších úprav. Ale od proměny lidského srdce, od akce daleko radikálnější, radix - kořen, tedy od akce, co jde ke kořenům.
Možná vás napadne, že tu větu "Moje království není z tohoto světa" by mohly dobře říct i děti heroinu a pervitinu, co se na čas propadají do jiného světa. A kolik vyznavačů sekt dělá totéž. Mají svůj svět, království, do kterého není tak těžké si odskočit.
Jenže Ježíš tu nevyzývá k nějakým výletům nad svět, někam, kde je člověk úplně vyvázán z napětí, konfliktů a zápasů lidského života. Jde na život jinak. Bere uvažování úplně z druhého konce. Bible to vyjadřuje slovy, že není ze světa, ale je ve světě. A pověřuje nás ve světě žít. Plně, i když čelíme nudě a prázdnotě, pověřuje nás žít silně, i když se cítíme slabí, pověřuje nás žít pravdivě, i když jsme pokoušeni švindlovat, pověřuje nás žít v laskavosti, i když jsme nakloněni vlídnost zprivatizovat jen pro sebe a své nejbližší.
Přiznám se, že ta scéna před Jeruzalémem je jedna z těch v bibli, při kterých bych chtěl být. A mám naději, že Kristův druhý příchod bude právě takový, takhle radostně podmanivý.
Příchází, aby zachránil, co zahynulo, aby ošetřil to, co ještě neodumřelo, aby vzkřísil i to, co bylo lidskou rukou popleněno a zpopelněno. A my mu rozprostřeme před cestu své pláště, svůj oděv, faráři a soudcové odloží taláry, úředníci a podnikatelé své kravaty, doktoři své pláště, mámy sundají zástěry fotbalisti své dresy, a pak, vzhůru srdce, úleva, už přijíždí - pravý král, opravdový šéf, spravedlivý předseda nejvyššího soudu, moudrý primář, férový kapitán, odpovědný majordomus. Hosanna. On tedy byl vždycky král, to jenom my (hlupáci) jsme viděli mocné a kralující jinde.
Ale proč jen se tento nositel skutečného království, skrývá v chudém člověku, co sedí na oslu, proč to neřekne jasně a přímo, proč se nepřestrojí a nepřizpůsobí našemu zakalenému zraku, abychom pochopili všichni a hned? Proč je boží království skryté?
Zkusím odpovědět po židovsku. Příběhem:
Byl jeden bohatý a mocný král. Při náhodné projížďce jednou vesnicí spatřil neznámou dívku a okamžitě se do ní zamiloval. Stačí jen letmý pohled a je ztracen. Nemůže na ní zapomenout. Budí se ze spaní, nejí, nic ho netěší, nejraději by se za ní hned rozjel, dal si s ní schůzku, vzal si ji za ženu, ale nemůže. Samozřejmě, že neexistuje nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit, je to král. Opravdu mocný, třesou se před ním princové i knížata, ale v téhle věci je svázán. Jeho největším a jediným přáním není tu dívku mít a žít vedle ní. To by si mohl zařídit. Ale on totiž chce, aby i ona milovala jeho, právě tak silně a šíleně, jako on ji. Jak to udělat? Jak to zařídit? Má poslechnout své rádce, kteří mu domlouvají: Králi, všichni před tebou padají do prachu, co by ses bál, ručíme za to, že ta dívka půjde s tebou, bude tě mít ráda, ve všem tě poslechne. Ale právě tohle on udělat nesmí, aby se v její vesnici, před jejím domem, objevil jako mocný král na koni ve svém vznešeném rouchu. Ano, padla by asi k zemi, a skoro jistě by s ním šla a ve všem ho poslechla, ale byla by v tom láska? Kdyby jí vyznal lásku, nebyla by především zděšena? Anebo uhranuta jeho královskou funkcí? Šla by s ním ze strachu, z úcty, anebo z ryzí, čisté lásky? A o tu tady jde - aby si jej zamilovala - jeho, ne jeho království, ne jeho moc uvrhnout kohokoli do vězení, ale aby si zamilovala jeho lidství, jeho já, právě tak, jako si on zamiloval ji. Ne, ze strachu láska nevyroste. A proto zbývá jediná možnost. Cesta převleku. Král se za ní vydá, ale ne ve svých šatech. Ne na svém koni. Bez stráže. Nenavoní se královskou vodou po holení. V porovnání s královskou výbavou půjde jako šupák, manžestráky, tričko, košile. A bude mít jen naději. Žádnou jistotu úspěchu. Bude dělat vše proto, aby se do něj dívka zamilovala. Ale prozradit se nesmí. Ona se musí rozhodnout sama - svobodně, nic ji nesmí nutit, ani strach, ani touha sdílet moc. Musí v něm milovat jen jeho samého. A to je samozřejmě riziko. Třeba dá přednost jinému, odmítne jej. Láska je vždy riziko. Můžeš ji nabídnout, můžeš se v ní vydat všanc, ale nemůžeš si ji vynutit. A tak se král vydává na cestu jako chudý poutník.
Taková je cesta boží ve světě. Cesta zahalení. Bůh nechce slepou poslušnost, uctívání moci, žádné padání na zadek ve strachu. Svoboda je tak cenná, že ji Pán Bůh nechce narušit. A člověk se musí pro boží lásku rozhodnout bez jakýchkoli tlaků. Svobodnou odpověď lásky si nemůže vynutit ani Bůh.
A tak přijíždí do našich ulic, jako chudý na oslátku, na kole, jen tak, abychom porozuměli, abychom přijali jeho poselství, aby se v nás rozhořela láska. Až na kříž se nechává vystrčit a je stále zahalen, skrytý, a ani když je nejhůř a láska pořád nikde, nesáhne po moci, nesvolá legie andělů. Taková je cena lásky. Že se zříká i těch posledních trumfů. Služebník pro druhé, služebník k lásce - to není jen fasáda, je to pravá podstata boží. Bůh je láska. A co je to láska, to nám odhalují Velikonoce. Amen.