Čtení: L 9,28-43a
Text: L 9,43b-56
Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům: „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“ Oni však tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstal skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat. Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. Když Ježíš poznal, čím se v mysli obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe
a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“ Jan mu na to řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“ Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“
Milí přátelé,
slyšeli jsme, jak během 13 veršů učedníci 4x nechápou. 4 kixy, trapasy, absolutní netrefy.
Zdá se, že pochopit Ježíše nebylo pro naše starověké bratry apoštoly o nic lehčí, i když Ježíšova gesta, slova i činy zažili bezprostředně a nebyli odkázáni jako my na svědectví z druhé ruky. Byli s Ježíšem a přece uvažovali a zařizovali se po svém. Ježíš se mi v těch 13 verších zdá být velmi osamocený.
Zkusme ty čtyři epizody krátce projít.
Po silném náboženském zážitku Proměnění na hoře a po mocném uzdravení chlapce všichni žasli. Následující Ježíšova věta musela působit jako studená sprcha: Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí. Co to má znamenat? Ten, který vrací lidi do života, má sám skončit v rukou zlých lidí? To nemá logiku! Nerozuměli tomu. To by až tak nevadilo, je to vlastně pochopitelné. Jenže oni - a to je ten problém – první v té to řadě – totiž báli se ho na to zeptat. Nevěděli si s tím sdělením rady, a tak to neskladné a nejasné slovo prostě zaplašili, potlačili, jakoby nebylo. Nechtěli ho slyšet. Nemají chuť jít do hloubky, vystavit se problému, disonanci.
Nemají chuť, protože jejich myšlenky běží jiným směrem. Jsou naladěni na jinou vlnovou délku a Slovo o utrpení by nutně fungovalo jako hlas z jiné planety. Přemítají totiž nad tím, kdo z nich je asi největší. To je druhý trapas. Když při proměnění na hoře zaznělo: Toto je můj vyvolený syn. Tak si vedle něj jakožto JEHO učedníci připadají také jaksi vyvolenější, významnější, cennější. Ale neví přesně kdo je víc významnější a kdo trochu míň. Ježíš ovšem jejich přemýšlení o velikosti obrací na ruby. Postaví jim před oči antityp velikána: dítě. Bezbranné dítě, na které si každý houkne, dítě, které ví, že musí vyrůst - je největší. Tedy ten, kdo ví, že potřebuje růst, vyvíjet se, ten je na výši. Dítě plně prožívá svou existenci, které prostě je, existuje. Dítě, které umí důvěřovat, někdy je to až zarážející jak moc. Ten kdo ví, že musí vyrůst, kdo plně prožívá svou existenci, kdo důvěřuje, ten je podstatě života nejblíž a tedy v Božím pohledu největší.
Kde se u učedníků Ježíše Krista vzalo tohle přemýšlení o prvenství ? čteme: Přišlo jim na mysl. Prostě uvažovali o tom, v duchu, skrytě. Nahlas nic. Ale Ježíš je v tom víru myšlenek nenechal. Věděl, co je posedlo, a proto je léčí. I když to asi bolí.
Dostáváme se ke třetímu trapasu. Ti, kteří i po boku Ježíšově vyhledávají jen vlastní velikost, jen svoje nakynuté já, tihle sami sebou posedlí, kteří nedokázali vyhnat démona posedlosti z nemocného kluka, teď žalují na někoho, že ve jménu Ježíšově démony vyhání: Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my. Oni, kteří nebyli schopni uzdravovat, žárlí na toho, který toho schopen je. Hledání vlastní důležitosti rozdmýchává žárlivost. A hned v samých počátcích církve musí Kristus odsoudit sklony k sektářství. Ne, neexistuje žádná komise, žádné grémium, žádný orgán, který by měl právo stanovit, že jen jejich společenstvím prochází do světa uzdravení a spása. Aktivita boží se totiž nedá uzavřít do žádných nám známých hranic.
Ježíšova reakce na stesk učedníků, že oni nejsou těmi jedinými agenty ve službách božích, je stejná: Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás. Neboli: Radujte se ze svých spojenců, rozestřených i tam, kde to nečekáte. Nebuďte rozdělovači ani tlumiči Božího ducha, ale spojujte a spolupracujte. Sestry a bratři, ta Ježíšova odpověď je nesmírně, pro někoho třeba až nebezpečně široká, je ale také nesmírně osvobozující a povzbudivá. Duch boží není zataven do jedné konfese, jedné církve, do jednoho náboženství.
Poslední učednický úlet se odehrál v Samaří, tedy u cizích. Protože tam Ježíše nepřijali, učedníci hned ochotně navrhují řešení: Pane máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?“ A ještě rychle najdou autoritu, o kterou by se opřeli „ jako to učinil Eliáš“? Ne, Ježíš nepřišel nikoho zahubit, ale přišel zachraňovat.
Čtyřikrát trapný, úzkoprsý postoj (nás) učedníků. Jeden můj kolega poznamenal, že to vypadá, jako by tu šla paní učitelka na procházku s mateřskou školkou: apoštůlci jsou nesamostatní až běda, ale mínění o sobě mají vysoké. A když zaznělo Slyšte a dobře si pamatujte: a oni dobře neslyšeli a nerozumí tomu, tak se bojí zeptat se. A hned zas řeší, kdo je kapitán, největší šerif nebo ředitel všech ředitelů. Na to navazuje myšlenka, která se jim uhnízdila v hlavě, že když ve vedlejší třídě dělají něco, co my ne, tak by se jim to mělo zakázat, protože my to neděláme. A tuhle hru smíme hrát jen my. A každý kdo by ji chtěl hrát, se nás musí dovolit. A vrcholem všeho je návrh, že pokud někde na někoho nebyli hodní, tak na ně zavoláme nebeský plamenomet.
„Nevíte jakého jste Ducha,“ komentuje to Ježíš, stojí totiž na úplně jiné pozici.
Ale zrovna ty samé myšlenky se klidně urodí i nám dospělým - ani nevíme, jak nám to přišlo na mysl (že by je tam sám had protlačil) - když si myslíme, že je to veliká hanba se zeptat. A taky - nevíme už odkud se to vzalo - přemýšlíme, kdo je velikán (asi jestli bychom to nemohli být třeba my) a plná hlava myšlenek o své důležitosti a nepostradatelnosti. A že nějakou věc, když ji neděláme my, tak by ji ostatní taky dělat neměli. A určitě znáte i tu situaci, kdy okolostojící rádi navrhnou, jak pomstít příkoří, které se ovšem týká někoho jiného.
Jenže Ježíš zve a nenutí a už vůbec nevyhrožuje ohněm a hromy blesky.
Jsou apoštolové - možná někde na konci první třídy školy víry a zatím se u nich prosazuje pořád hodně to obyčejné vidění a uvažování. Je to boj - v nás samých potlačovat takové nápady co měli učedníci. Je to dřina osvojovat si ve škole víry Kristovo vidění.
Někdy se to v bibli popisuje jako boj mezi starým a novým člověkem v nás. Nebo že musíme svléknout starý způsob myšlení a obléknout nový. Je to fuška - každý den, aby to člověk svlékal a oblékal to nové, co přichází – s logem Božího království.
Je ovšem nadějné pro nás, že Ježíš s těmi učedníky má trpělivost.
A odpovídá všem, kdo se přijdou na něco zeptat. Žádnou otázku boží syn neodmítne, jakože je špatně položená, odpovídá i na otázky zákoníků a farizeů, baví se s bohatým mládencem, co si myslí, že žije dokonale, odpoví i na tak obyčejnou otázku, jako Kdo je to bližní, i kolik se má dát do sbírky. Otázky – to nás ve škole, i ve škole víry posouvá vpřed.
K tomu přemýšlení o prvenství vyprávěl jednou Ježíš: víš, když tě někdo pozve na svatbu nesedej si dopředu. může být mezi pozvanými někdo váženější než ty, a pak mu budeš muset místo uvolnit a to by byla ostuda. Lepší je posadit se dozadu, a možná že tě pozvou dopřeději na váženější místo, a to bude naopak čest. A koneckonců kdoví jestli se na boží hostině neservíruje od zadního konce.
A k tomu strachu z konkurence v duchovní oblasti? I apoštol Pavel se od Ježíše nakazil velkorysostí k těm, co pracují pro Boží království, ale nejsou s námi. V jednom dopise píše: ano lidé káží Boží slovo z různých důvodů, někteří také ze závisti a řevnivosti, jiní s dobrým úmyslem, jedni z lásky, druzí z touhy po uplatnění ale co na tom: Jen když se jakýmkoli způsobem ať s postranními úmysly, ať upřímně, zvěstuje Kristus. Tak se místo řešení konkurence posilujte nadějí, že uzdravování světa není svěřeno pouze nám a našim možnostem. A těšme se ze všech spojenců a prosme Boha, aby nás uchránil pýchy.
A to poslední - oheň za nevstřícnost? Nechte to být, nechte to růst plevel i pšenici dohromady. Nechte souzení tomu, kdo je k tomu kompetentní. Nebo spíš - radujme se z toho, že to není na nás. Radujme se z toho, že „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Amen