bohoslužby s ukrajinskou duchovní hudbou
Čtení: L 19,1-10
Text: Žalm 54
Už pár dnů si pročítám texty dnešních skladeb. A nejvýrazněji mi vyskakuje do mysli první věta skladby, která zazní po kázání. „Bože, spasi mene.“ Spasi. O spasení prosí autor žalmu 54.
Spasení – klíčové křesťanské slovo. Radujeme se ze spasení, děkujeme za něj, oslavujeme Ježíše jako Spasitele (jen těch vánočních písních, kde vítáme Spasitele, běžíme do Betléma poklonit se Spasiteli, atd.). Jenže – co to je, to spasení? Mám pocit, jestli to není jedno z náboženských slov, která se říkají, zpívají, která při bohoslužbách zazní někdy i vícekrát, a přitom kolem nás prolétnou, aniž by se nás dotkla, a něco znamenala. Zdá se mi, že aby slovo spasení zase něco znamenalo, je potřeba se u něj zastavit a znovu ho přeložit.
Spasit – znamená zachránit. O záchranu jde! Bože zachraň mě! Volá autor té dávné písně. Ježíš Kristus je - Zachránce, Záchranář. To by mohlo být konkrétnější a aktuálnější – místo spasení říkat záchrana.
Milí přátelé,
kdybyste měli onu modlitbu, „Bože, zachraň mě“, kdybyste tu větu měli doplnit. Jak by za pokračovala ?
Bože, zachraň mě, protože…
Bože zachraň mě od …..
Bože zachraň mě z …..
Dejme tomu chvilku … promyslet, jak různě by mohla pokračovat ta věta: Bože, zachraň mě….
Jak byste ji formulovali vy, nebo někdo z vašich blízkých …
A jak by to bylo v množném čísle? Jak by pokračovala, kdybychom řekli: Bože zachraň nás…
Bože, zachraň nás od ….
Zachraň nás z…
Kvůli čemu bychom společně volali k Bohu o záchranu ?
...
Odhaduju, že kdybychom všechny možnosti zapsali na veliký papír, že by toho bylo hodně. A že by to bylo hodně rozmanité: Bože, zachraň mě od nemoci, z dluhů, zachraň mě od lenosti, od touhy se pomstít, od potřeby vyniknout, zachraň mě od strachu, zachraň mě od hříchu, zachraň mě před vlivem nějakého člověka – protivného šéfa, spolužáka, co mě ponižuje, Bože zachraň mě od sobectví, od strachu ze smrti, od závislosti, od nudy.
Nebo to společné: Zachraň nás od války, od následků klimatických změn, od lhostejnosti, od inflace, od dezinformátorů, od stresu.
Zkusme to utřídit: Když byla jednou anketa (pravda respondentů nebyly stovky, ale jen pár desítek), když byla anketa mezi křesťany na téma: Co to je spasení? Tak valná část odpovědí byla ve smyslu: „Že člověk přijde do nebe. Že bude zachráněna jeho duše. Spasení znamená místo v božím království. Spasení – to znamená, že člověk obstojí na božím soudu.“ Tedy z velké části byly ty odpovědi spojeny s dalekou budoucností, eschatologickou. S oním – jednou, po smrti, na konci světa..
Ovšem když jsem v pátek v mládeži položil otázku, o co prosíme, aby nás Bůh zachránil, tak tam byly především věci, které prožíváme, čeho se bojíme v blízké budoucnosti, co nás utlačuje a trápí. (a odhaduju, že to bylo i ve vašich myšlenkách před chvílí)
Tedy: když se mluví o spasení/záchraně, jde o záchranu dnes, v těchto dnech z aktuálních průšvihů, bídy, nemocí, zoufalství? Anebo spasení/záchrana – to je jednou v ten den, po smrti, při rozuzlení světa, na božím soudu?
V křesťanské víře je obojí. Záchrana má dva póly. Nevím, možná je to jako elipsa se dvěma středy. Spasení – už teď a spasení - v budoucnu. Záchrana – už teď: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu“ říká Ježíš Zacheovi (L 19), záchrana, kterou prožíváme uprostřed životů, úleva, radost…. Avšak zároveň víme, že je to vždy částečné, jen na chvíli a ne v plnosti. Vždycky je tam obava, jak dlouho to vydrží, jestli se problém nevrátí, víme, že naše lidství všechno nějak pošpiní, pokazí….. A tak vyhlížíme záchranu opravdovou, plnou, časově neohraničenou, tu boží, definitivní, jedinou trvalou.
Stalo se na některých místech a v některých dobách, že se ten současný, přítomnostní aspekt záchrany úplně ztratil (řekl bych že např. ve středověku) Spasení, to bude, po smrti, po konci světa, teď jsme jen v slzavém údolí, tedy ve světě veskrze zlém. Spasení? Záchrana ? Na to se můžeme jen těšit.
A jindy zase úplně naopak – prožívalo se spasení, záchrana, silné náboženské zážitky, pocit, že je nebe na zemi (asi některá skupina křesťanů v Korintě v době apoštola Pavla to tak měla) a my prožíváme něco tak krásného a dokonalého, že budoucnost nám už ani nic nabídnout nemůže, vlastně není třeba nic vyhlížet. Anebo to samé v jiné podobě – např. ona optimistická doba konce 19. a začátku 20. století, kdy s zdálo, že pokrok sune věci jen k lepšímu, člověk se vzdělává a je stále lepší a mravnější. A k tomu, co lidstvo dokáže, snad Bůh ani nic nedokáže přidat, a tak vyhlížet není třeba.
Do víry patří obojí – záchrana už dnes, ale ne v plnosti, a záchrana jednou, vyhlížená.
To přemýšlení nad větou „Bože zachraň mě. Bože spasi mene“ se potkalo s úvahami o obrazech vykoupení od Anselma Grüna (před asi dvěma lety jsme o nich mluvili na biblické hodině).
On si všímá, že v různých částech bible se o spasení uvažuje různě, s různými důrazy. Omezíme se dnes jen na první tři evangelia.
Nejstarší - Marek – vnímá Ježíše především jak toho, kdo nás zachraňuje od zlého. Kdo člověka vytrhuje ze zlé situace. Najdeme tam syrová vyprávění o uzdraveních, o lidech, které Ježíš vytrhl z moci démonů, např. uzdravení posedlého ubožáka, co bydlel v hrobech. Prostě Ježíš osvobozuje lidi svázané nečistými mocnostmi - z moci dé¬monů, z tlaků, jimž se cítí být vydáni napospas, ze zlých struktur. Ježíšem proniká Boží vliv do oblasti zla a špatnosti, aby ji zničila.
Ježíš Zachránce – který vytrhuje ze zlých souvislostí, míst, situací.
Evangelista Matouš – vnímá záchranu především jako odpuštění hříchů. Klíčový moment je, když člověk slyší, že je mu odpuštěno. Kdy jsou mu odpuštěny i věci, které by si myslel, že ani odpustit nejde. A záchrana – to je chvíle, kdy tomu člověk uvěří – že dostal novou šanci, že je možný nový začátek. Okamžik, kdy uvěří, že nemusí s sebou vláčet všechny své chyby, přešlapy, přehmaty, všechna slova, kterých lituje, všechny pokažené vztahy, svou vinu – že smí odložit. A že se nemusí donekonečna užírat přemýšlením, co udělal zle. Ale že je mu odpuštěno. A smí se narovnat, pozdvihnout hlavu a rozhlédnout se. A možná záhy uvidí, kde je ho třeba. A protože odložil všechna svá břemena, závaží a náklady vin, tak má sílu jít dělat, to co je třeba, tam kde je třeba, (stát se učedníkem). Ježíš – je Zachránce – tím, že dává odpuštění.
Evangelista Lukáš nabízí ještě jiný pohled. Spasení, záchranu vidí Lukáš v tom, že nám Ježíš ukazuje cestu, jak žít v tomto světě smysluplně. Sám kráčí v čele života, učitel, co nás uvádí do tajem-ství života. A s ním zjišťujeme, že k opravdovému životu patří sociální cítění (Podobenstvím o milosrdném Samařanu, Podobenství o Boháči a Lazarovi), spravedlnost. Víra jako cesta – cesta která vede útrapami k pravému životu, cesta – na které jsme zjistili, kde je pravý domov (jako Marnotratný syn ze známého podobenství). Učitele Ježíše můžeme následovat a naše cesta může být cestou radosti. V žádném jiném evangeliu se nevyskytuje slovo radost tak často jako u Lukáše. Radost ze znovunalezení smyslu. Nouze, na niž odpovídá model Lukášova evangelia, je neprůhlednost, nesmyslnost života. Člověk se ocitá ve světě, v němž je odmítán (společností, sociálním statutem), nevyzná se v něm, neví, kam vede jeho cesta a jak bude probíhat. Člověk v tomto světě neví, oč se má opřít, nabízí se mu tolik cest, že neví, která skutečně vede k životu. Ježíš – je Zachránce – záchrana je v tom, že ukazuje cestu.
Různí křesťané mají různá evangelia či jejich příběhy různě oblíbené. Protože jsme každý v jiné situaci. Řešíme různou nouzi, potřebujeme zachránit různým způsobem.
Tam, kde je člověk obklopen zlem – rezonuje Markovo evngelium.
Bože zachraň mě o zlých lidí, struktur, skupin, nemocí, pastí,…
Tam, kde je člověk obtížen svou vinou. Tam, kde de facto potřebuje zachránit od sebe sama – od toho, jaký je, on následků toho, jaký je, od důsledků toho, co udělal, řekl, nadrobil sobě či druhým, tam rezonuje Matouš….
Bože zachraň mě, ode mne, od mé viny, od mých slabostí
Tam, kde člověk tápe, neví kudy, tam, kde chybí směr, zacílení, smysl, kde má člověk pocit neukotvenosti, nesmyslnosti. Tam rezonuje Lukáš
Bože zachraň mě z prázdnoty, bloudění, nudy, pocitu, že nic nemá smysl.
Autor žalmu 54 je asi nejblíže Markovi, lidé na Ukrajině také
volají tak jako král David ve chvíli, kdy je tísněn ze dvou stran - ti, u kterých se ukrýval, ho vyšli zradit.
A my jsme, chceme být v tom volání s nimi:
Bože, pro své jméno mě zachraň,
ujmi se mé pře svou bohatýrskou silou.
Slyš moji modlitbu, Bože,
naslouchej slovům mých úst.
Povstali proti mně cizáci,
ukrutníci o život mi ukládají, na Boha neberou zřetel.
Avšak Bůh mi poskytuje pomoc,
Panovník je s těmi, kdo mě podpírají.
Kéž to zlo odrazí na ty, kdo proti mně sočí!
Ve své věrnosti je umlč.
Ochotně ti budu obětovat,
vzdávat chválu, Hospodine, tvému jménu, protože je dobré.
Ze všeho soužení jsi mě vysvobodil,
pád nepřátel spatřilo mé oko.