Čtení: Iz 11,1-5
Text: Mt 2,13-20
Sestry a bratři, milí přátelé,
jsme aktuálně šokováni nesmyslným a krutým zlem. Už několik měsíců se ptáme: Co to vjede do politiků, kteří chtějí zabrat cizí území a velí vraždit a znásilňovat? Co se to děje v zemi izraelské? Útoky na civilisty, mučení, násilí
Ale v posledních dnech nemá sousloví „nesmyslné utrpení“ nějaký obecný význam a není to položka z rubriky “Zprávy ze zahraničí“. Šílený střelec ve čtvrtek vraždil ani ne kilometr od našeho kostela a jednou z obětí je i Magdalena Křístková, studentka, která patřila do naší skupiny mládeže, byla vedoucí na klimentském dětském táboře, chodila také do tohoto kostela.
Máme obrovský, veliký smutek.
A ten je v pořádku, smíme Bohu vyjádřit svůj smutek, vztek, vzdor… bez cenzury smíme Bohu v modlitbě říci vše, co z nás tryská. Naříkat i vyčítat, smíme taky mlčet. A možná i máme mlčet.
Přemýšlel jsem v pátek - jak můžou v této situaci být vánoční bohoslužby. Jaké můžou být vánoční bohoslužby? Můžeme vůbec zpívat? Zpívat radostné vánoční písně. Narodil se Kristus Pán – veselme se? radujme se?
Samozřejmě nechci a nemůžu nikoho do ničeho nutit. Ale myslím si, myslím si, že by to bylo nepochopení, kdybychom Vánoce neslavili, kdybychom z vánoční zvěsti nějak uhnuli. Protože by se ukázalo, že čteme špatně bibli. Ukázalo by se, že jsme s postupem let nasedli na notu vánoc jako kašírované idylky, která žije cosi pohádkového a nebere vážně co je kolem nás ve světě. Že jsme vlastně slavili Vánoce, co jsou jen potvrzením našich úspěchů, nebo je to krátkodobý útěk do světa pohádek a iluzí.
Jenže když se podíváme na vánoční texty, tak potkáme absolutní syrovost, bídu a utrpení. A právě v takových situacích - naději, světlo a sílu žít – to je evangelium, dobrá zpráva.
Vezměme to postupně:
Prorok Izajáš: Ono známé „A hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ – 7. kapitola, dále „I vzejde proutek z pařezu Jišajova“ 11. kapitola – to milí přátelé zní někdy v roce 740 př. Kr., ve chvíli, kdy je izraelská země okupována a téměř obsazena Asyařany. To byli nejkrutější bojovníci. Celá země je obsazena vyplněna, zbývá už je Jeruzalém a nejbližší okolí a v té chvíli zní tyto texty – jako naděje. Narodí se někdo, s kým přijde nová kapitola dějin, nová kapitola bude. Naděje je. Izajáš zřejmě myslel na královského potomka. V tak katastrofální situaci, kdy Jeruzalému dochází potraviny, voda a přesila okolo je několikanásobná, zazní: Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo. (Iz 9,1)
Dále: Evangelista Lukáš – co nám líčí? Chudou rodinu, která kvůli zvůli císaře (protože chce vybírat ještě více peněz na daních) musí cestovat k soupisu obyvatelstva. Vidíme těhotnou tramácející se matku, neochotu lidí poskytnout jim přístřeší, porod v katastrofálních podmínkách – jesličky to zní tak vánočně idylicky – ale tohle je porod v chlívku, dítě ve žlabu na žrádlo pro zvířata, v krmelci.
A evangelista Jan? „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“
A co Matouš? Tam zabere větší část vánočního vraždění nevinných, vraždění nemluvňátek, protože Herodes – nevíme co - zbláznil se, bál se, a měl zbraně.
Vánoce, a vánoční radostné písně nejsou, protože je na světě krásně. Vánoční písně jsou, protože Bůh přichází do světa, na kterém krásně není.
A Bůh není jen na nebesích, ale Bůh je s námi – Immanuel, Bůh s nimi s těmi, co trpí, trpěli, umírají zemřeli. Vánoce a velikonoce v jednom. Ježíšův příběh jako živé potvrzení Boží blízkosti a solidarity. Resp. Ježíšův příběh jako revoluce v pojmu Boha, ve vnímání Boha. Protože by si někdo myslel, že Bůh tohle způsobuje, někde za tím stojí a náš svět režíruje - nikoli. Bůh jako ten, kdo spolutrpí, kdo pláče, kdo seděl spolu s nevinnými studenty v první lavici a byl bezdůvodně zabit. Co jiného je ukřižování – než bezdůvodná poprava nevinného. To přesně Bůh zná, zažil… to prožil jeho syn Ježíš.
Zpět k mojí páteční myšlence, že bychom letos nezpívali vánoční radostné písně – že bychom nezpívali Narodil se Kristus Pán. No pak bychom dali najevo, že jsme se zla lekli. Že nám násilí nahání takový strach, že oněmíme a zalezeme. To by bylo jeho vítězství. Myslím, že je to právě naopak. Že právě v těchto dnech Narodil se Kristus Pán zpívat musíme. Aby bylo jasné, že cesta pro svět, takový jaký má být, je jiná.
Kristus Pán - rozumějme někdo, kdo dá svět do pořádku, kdo ukáže, co je nosné, co je pravda, co má smysl a jak to konkrétně žít. Kdo dává sílu stát vůči zlu být. Ten se narodil – žil, mluvil, chodil po této naší zemi, v těchto dějinách….. Evangelium není román, bajka, mýtus. Ale realita. Narodil se. (za císaře Augusta, když Sýrii spravoval Quirinius) Narodil se Kristus Pán.
Nám. Nám – tedy ne někomu jinému (a my jsme zase přišli zkrátka) – celý ten příběh a síla z něj plynoucí není pro někoho, třeba pro někoho, kdo se narodil v privilegované vrstvě, nebo na jiném místě planety. Ale nám – to nám potvrzují pastýři a mudrci – chudým, i bohatým, nevzdělaným i vzdělanými, domácím i hostům…. Zařaďte se, kam chcete. Ale zpívejte nám, nám.
Aktuálně prožíváme, že zlo není jen daleko, ale blízko. Ale příběh spásy zrovna tak – možná byste si řekli - odehrál se daleko časově i místně, ale je blízko, platí pro nás. Betlém v našem obýváku. Nám se narodil. Ne v tom smyslu, že nám ano, jiným ne, ale naopak – protože všem, tak taky nám - narodil se.
Narodil se – čas minulý. Už je to zařízeno, svět je zachráněn - stačí to přijmout, stačí to prostě vzít vážně. Netřeba vyhlížet něco nového, někoho nového – netřeba naběhnout někomu, kdo slibuje že s ním přichází záchrana světa. My vím, že přišla. Kristus Pán se narodil.
Jenž prorokován jest – tím se přiznáváme k Ježíšovým židovským kořenům. To, co se slaví o Vánocích a z čeho žijí křesťanská církev, to koření a organicky vyrůstá z víry Izraele, z hebrejské bible – které říkáme Starý zákon. Jsme jeden boží lid spolu s Izraelem, a také proto nás tak eminentně zajímá co se děje v zemi izraelské, a pláčeme nad tím, a zajímá nás i utrpení všech nevinných na obou stranách, však jsou potomci Abrahamovi.
Člověčenství naše, ráčil vzíti na se. Proto evangelium mluví i o Spasitelových plínách. Je lidský. Neměl by být Mesiáš spíš bytostí éterickou, lidské potřeby nemající a zázračnou? A v tom je vtip Vánoc a zdroj radosti a veselosti. Že všecko to božské, duchovní a rozhodující se neděje jinak a jinudy než skrze člověka.
Goliáš oloupen, člověk jest vykoupen. Naprosto originální zkratka. Starozákonní příběh o Goliášovi a Davidovi asi znáte. Goliáš je role - zastupuje prostě jakoukoli nepřátelskou moc, která se posmívá Bohu, představuje brutální sílu protivníka, která člověka děsí. Goliáš se vysmívá Bohu, - i člověku, který v Boha doufá. Zlo v přesile - to je Goliáš. Ve jménu Hospodina se ho odvážný chlapec Davida nebojí. Tady je vánoční paralela. Dítě, které přichází ve jménu Hospodinově, vítězí nad děsivostí zla. A my se nemusíme bát.
Z páté sloky té písně pak přijměte poslední myšlenku: Dejž ať zlost ďábelská – nás nemámí. At nás nemámí, neoblouzní, neoblbne. Zlo, násilí nás může omámit – na jednu stranu do pasivity, zatlačí nás do kouta, zažene vyplaší, propadneme zoufalství. Ale na druhé straně nás může omámit tak, že si budeme myslet, že jedině skrze násilí se dá na světě něco prosadit. Aby nás násilí, zlo neuhranulo – tak či onak.
Protože a – to se mi zdá jako naprosto klíčové ve víře – my smíme žít – smrti navzdory. My smíme žít, ačkoli je smrt, i ta nesmyslná … My smíme a máme žít i když musí lidé utíkat před Herody, emigrovat do Egypta, do Česka a žít v provizoriu v uprchlických táborech a na ubytovnách. Kvůli násilníkům, kvůli fanatikům, kteří se skrývají za náboženství. My smíme žít, a musíme, ačkoli je bolest. Nesmyslná, nesnesitelná, nepochopitelná.
My smíme žít navzdory smrti, máme žít.
Immanuel – Bůh s námi – to není přání, to je oznámení.
Bůh je s námi, vánoční zvěst platí.
DOBRO JE SILNĚJŠÍ NEŽ ZLO
LÁSKA JE SILNĚJŠÍ NEŽ HNĚV
SVĚTLO JE SILNĚJŠÍ NEŽ TMA
PRAVDA JE SILNĚJŠÍ NEŽ LEŽ
Amen