Čtení: L 2,21-33
Text: Dt 12,5-12
____________________________________________________________
Sestry a bratři, milí přátelé,
kdo v celotýdenním shonu, starání a rozběhanosti - nejen fyzické, ale i myšlenkové a duševní – kdo zvolní, kdo dovede přibrzdit a podívat se vzhůru, může užasnout. Může si uvědomit, že i když je ustaraný, že je sám předmětem starosti, je sám příjemcem péče.
A může si také promnout si oči, odkašlat si a říct - Děkuju, to jsou mi ale věci. Jak já jen k tomu přijdu? Proč právě já? Čím jsem si to zasloužil? Tahle věta se obvykle říká, když se nám stane něco špatného, nějaká rána osudu. Čím jsem si to zasloužil? Zkusme jí zasadit do opačného kontextu. Čím jsem si to zasloužil – že jsem tolik dostal? Čím jsem si to zasloužil? Jak jen k tomu přijdu, já, který jsem si zvykl, že co neurvu nemám, na co si nevydělám, a co si neodpracuju, to není. A teď vidím, že jsem dostal. Zadarmo. Ničím jsem si to nezasloužil.
Děkovat Bohu znamená často v očích nevíry – nevíry ve světě i té nevíry utajované v nás - Děkovat vypadá jako něco zbytečného, snad i pověrčivého. Opravdu, měřeno praktickými výsledky takového počínání tím zase tak moc nezískáme. A teologicky - Bůh nepotřebuje naše díky, nečeká na ně jako nějaký ješita. To my se v té vděčnosti měníme, to my se v díkčinění otvíráme oné základní a první moci, která nás učí naladit se do radosti – možná to není radost okázalá. I když možná škoda, takový král David se dokázal radovat tak okázale a veřejně, skákal, zpíval, až si o něm manželka myslela, že se zbláznil. Nezbláznil, radoval se před Hospodinem, a Hospodinu se to líbilo.
Představte si, že vejdete navečer do svého pokoje a na stolku spatříte vázu a v ní tulipán. Můžete vidět jen ten tulipán, nic víc. A tak se můžete zlobit, že se měl nechat v zahradě nebo že se za něj zbytečně utrácelo. Můžete se obdivovat jeho barvám, anebo jeho struktuře jako botanik. Můžete být tak unavení, že si jej ani nevšimnete. Můžete se nad ním ušklíbnout, protože je to takové dětinské, v kontextu všedních starostí a napjaté mezinárodní situace. Anebo, anebo si můžete přivonět. A při tom vás napadne, že ten tulipán vám tam někdo dal, přinesl ho, aby vás potěšil. Aby vám tou květinou řekl - protože se vyjadřuje raději takto, gesty, symboly, obrazy, aby vám řekl: chci ti udělat radost, záleží mi na tobě, chci abys věděl, že se mnou můžeš počítat, že tě mám rád. A tak vidíte tulipán, ale přitom vidíte ještě daleko za něj, do něj. Vnímáte toho, který vám tam květinu dal. Je to znamení. Už víte, jak můžeme číst znamení. A co když je na stole polévka nebo chleba se sýrem? Jak můžeme číst v bedničce jablek? Můžeme polévce změřit teplotu, spočítat kalorie v chlebu nebo počet jablek v bedně. Anebo můžeme vidět dál… až k samotnému Bohu, ano poděkovat, pomodlit se. Možná někdo, kdo to uvidí, řekne si, že jsme blázen…. Člověk k tomu musí nějak dospět, aby děkoval a nestyděl se za to.
My dnes slavíme Díkčinění. Za úrodu - to je první rovina děkování. A díky vám všem, kdo jste dnes stůl Páně vyzdobili. Źe si vděčnost za úrodu připomínáme i my, kteří nevíme, jaká letos byla sklizeň ba co je ještě na poli a co už ve stodole. Někdo vidí přírodu jen jako užitný materiál. Jiný je úplně přehlédne. Naše víra nám pomáhá číst to jako znamení. Zakoušet plno věcí jako laskavé doteky, jako vzkazy. Telegram od Někoho, kdo k nám promlouvá ve zkratce. Plody země – to je dar, požehnání.
A pojďme dál. Neměli bychom analogicky děkovat za zakázky pro naší firmu, které nám zajistily obživu, za valorizaci důchodů a životního minima, za to, že máme školy, do kterých můžeme chodit, a že učebnice jsou k mání? Bylo by to autentické. Zpívali bychom Hospodinu píseň vděčnosti za to, co nám udělalo největší radost a nejvíc nám pomohlo. Co rok přinesl, „urodil“.
Člověk může děkovat, protože dostal dárek. Může ale také děkovat, že, i když nedostal nic přímo, že „má dárek“. Že každý den je dárek, když ráno otevřu oči, je to dárek, když lehám na lůžko, abych si odpočinul, je to dárek. Mám kolem sebe přátele, stromy, nebe nad hlavou – je to dárek. V dalším stádiu člověk prožívá, že za tím stojí dobrá tichá moc. A poděkuje Pánu Bohu. Tak to, děláme teď i my – děkujeme Pánu Bohu za vše dobré, co nás nese a živí. Díkčinění není nějakým slepým jásáním, ale děkování s odpovědností. Proto je dnešní sbírka tradičně věnována na fond charitativní pomoc.
A se stejným nebezpečím (jako u toho tulipánu) jste sem přišli a přinesli ovoce a zeleninu. A se stejným nebezpečím ošklíbání, zbytečnosti, malé pragmatičnosti jste přišli, zpíváte, modlíte se a budete jíst kousíček chleba a pít hlt vína.
Tady se vraťme k textu o tom, jak Ježíšovi rodiče přinesli svého synka do chrámu. Aby obětovali - oběť vděčnosti. To je není ten typ oběti, co by byla podmínkou zdařilého života, zárukou proti nemocem, nebo prostředkem k tomu, abychom Hospodina donutili hrát podle našich not. To je oběť vděčnosti, za to, co už máme. Na připomenutí, že Izraelské děti byly zachráněny, se takto děkuje. A dává se i prvotina úrody a první z narozených zvířat. Dává se to první, ne co zbývá, co se už nehodí, dává se to, co by mohlo taky dost chybět.
A tam v chrámu, před Bohem se událo něco mimořádného - Simeon, muž spravedlivý a zbožný v tom na první pohled „obyčejném dítěti“ rozpoznal Mesiáše, záchranu, světlo - tak jak jsme to slyšeli. Boží optikou, optikou víry - v obyčejném děcku vidí Simeon záchranu Izraele.
Když je něco, někdo, přinesen před Boha - tak aby se to proměnilo. A pak je možné brýlemi víry v něm, v tom přineseném uvidět, rozpoznat něco jiného. V mrkvi a ředkvičkách když je přineseme před Boha můžeme vidět dar. Stejně tak Karlíka nebo Anežku (mohli byste je sem posadit) - nejsou pak - r. č. jánevím kolik, ale vidíme v nich - dárek, anebo anděla radosti. Nebo ten, kdo je vedle mne nebo za mnou v lavici není občan ČR, člen či nečlen církve ale posel, boží dopis anděl….
Přinesením před Boha (do chrámu či v modlitbě, či jen v mysli) se najednou leccos zasadí do přiměřených nových souvislostí a mění se Přinášíme své radosti a začínáme vidět stále méně, že jsou to naše výkony a zásluhy, ale že jsou to dary, milost nezasloužená. Přinášíme své smutky a i ty zklamání a prohry se tu mění - je vidět jejich dočasnost, předběžnost (když víme, kdo je opravdovým Vítězem) a je třeba i lépe vidět, kde je možné dostat sílu k jejich zvládání.
Nakonec…. i když přinášíme do kostela rakev s někým blízkým, činíme tak proto, aby k té proměně došlo - a pohřeb se stává jen smutným zářezem, ale přece jen zastavením na cestě, která pokračuje přes hranici života.
Tak se očima víry, poprava údajného zločince Jošuy z Nazareta stala symbolem záchrany, a hlouček bláznů, kteří se scházejí po ránu, místem, kde se vlamuje Boží království do našeho nevykoupeného světa.
A ještě jedna proměna - kus chleba a hlt vína se mění na hostinu - hostinu vzpomínky, která je zároveň hostinou výhledu k radosti, která nekončí.
A tak přinášíme k proměně před Boha sebe, abychom byli proměněni. A tak děkujeme za obilí, za brambory, za jablka. Děkujeme za fabriky a školy. Za sociální dávky, za knihy a hudbu, za sport a přátele, za teplo a jídlo, střechu nad hlavou, počítač. Děkujeme za ty, kdo nás obklopují a provázejí v životě - doma, za partnery, děti, rodiče, přátele, sousedy, kolegy a děkujeme ve sboru za ty kdo svou vírou, svou silou radosti a modlitbami nesou společenství Ducha, aniž by třeba byli nějak nápadní. Děkujeme za evangelium. Víme, že to všechno musíme dál pouštět po vodě. Nejsme posledními adresáty a majiteli. Děkujeme za obrovský dar života. Za to všechno a mnoho dalšího Buď Bože pochválen. Haleluja! Amen.