Čtení: J 4,19-26; J 11,47-53
Text: Mk 11,15-19
Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením. A když nastal večer, vyšel Ježíš s učedníky z města.
___________________________________________________________
Sestry a bratři, při čtení pašijí, tedy závěru Ježíšova života můžeme sledovat linku osobních vztahů (kdo zradil, zapřel, utekl a jak byl Ježíš sám). Anebo můžeme zaostřit na souvislosti politické – byl to nakonec říšský protektor Pilát, kdo souhlasil s trestem smrti, a Ježíš umírá mezi dvěma povstalci. Třetí úhel pohledu – a u toho se chci dnes zastavit – motivy nábožensko církevní. Ježíšovo ukřižování iniciovali představitelé náboženství, protože Ježíš mluvil o Bohu jinak než oni. Mluvil tak, že to ohrožovalo jejich teplá místa náboženských vůdců. Ježíš byl odsouzen jako kacíř, jako rouhač, bezbožník.
Příběh vrcholí, příjezd do Jeruzaléma. Davy volají že to je ten dlouho očekávaný prorok, který to tu pořádně vezme do rukou, napraví zlořády a prosadí Boží vůli a vysokou rychlostí požene pryč ty, co nám vládnou, tu peleš lotrovskou, hlavně čekáme, jak to nasolí Římanům.
Ale Ježíš - namísto vyhánění cizích a cizího - začíná od toho, co v nepořádku doma. S očistou, s vyháněním nepravostí a peleše lotrovské začíná v chrámu. To je první místo, kam v Jeruzalémě míří. Do vlastního. To je, sestry a bratři, důležité znamení pro nás do postní doby, do života víry vůbec.
Bylo by totiž jednodušší a příjemnější promluvit si o těch nahoře, co vládnou. Bylo by lákavější promluvit si o cizích (Člověka napadají různé myšlenky o peleši lotrovské a vyhnání leckoho z jeho teplého místa.) Ale Ježíš začíná ve vlastním, v našem chrámu.
Chrám byl centrem náboženského života Izraele. Každý dospělý Izraelita tam měl alespoň jednou za rok přijít, přinést oběť. Mnozí ovšem jezdili zdaleka (židé byli tehdy roztroušeni téměř kolem celého Středozemního moře) a nemohli s sebou vézt jehňata, kůzlata a holuby. A proto byly hned na prvním nádvoří ohrady a klece, mečelo to tam, bečelo a vrkalo. Zaručeně košer, aby byli spokojeni poutníci a nakonec i Hospodin. Vytvořit dobré podmínky pro řádný chod bohoslužeb, to je v zásadě dobrá myšlenka. Také tam byli směnárníci. Proč? S jednotnou měnou římské říše byl totiž ten zádrhel, že na mincích byl portrét císaře, který se prohlašoval za boha. Hodit něco takového do chrámové pokladnice? Pro věřícího Žida by to bylo nemyslitelné rouhání, urážka skutečného Boha, Hospodina. A tak byli k dispozici na nádvoří směnárny.
Není nepodstatné, že provoz chrámu byl organizačně i ekonomicky propojen s velekněžími, se staršími lidu – tedy s představiteli významných jeruzalémských rodin, jejichž zástupci seděli ve veleradě (ve které se místa dědila). S tím souvisely kromě prodeje zvířat a směnáren i další příjmy z ubytování poutníků stravování, doprava atd. A tak není divu, že ti, kteří z provozu chrámu a z podnikání v souvisejících službách žili, byli vůči tehdejším vládcům a okupantům do značné míry vstřícní a loyální.
Veleknězem byl tehdy Kaifáš. Docela pravděpodobně je důvodem jeho strmé kariéry sňatek s dcerou Annáše, hlavou mocného velekněžského rodu a bývalého velekněze. V té době již Annáš nebyl ve funkci, nicméně podle svědectví historika Josefa Flavia měl stále veliký vliv, byl šedou eminencí s vazbami na mocné politiky i kněžstvo. Běda církvi, ve které vládnou rodinné kliky ! Běda církvi, ve které jsou bývalí funkcionáři nadále šedou eminencí a uplatňují svůj vliv ! Snižuje to prostor pro dění božího království.
Ano - proti Božímu synu vystoupili především představitelé náboženství. A tak je třeba promýšlet vztah víry a náboženství. Víru a náboženství rozlišovat. Víra v Boha - tedy ryzí osobní existenciální vztah důvěry k Bohu, to je jedna věc a náboženské instituce, obřady je věc druhá. Náboženství je třeba, aby víra měla nějakou formu, aby se lidé žijící vírou měli kde a jak scházet, sdílet ji, aby ji mohli dávat veřejně najevo, ale fungující náboženství víru nezaručuje. Náboženství - to lidský pokus o odpověď na to, co pro nás Pán Bůh dělá. Víra a náboženství, jak to vyjádřit? Možná je ten vztah podobný jako obsah a forma. Forma není nepodstatná, ale je to jen forma. Církev, sbor, to, jak se vede, jak funguje, to vůbec není nepodstatné, ale je to vše kvůli vztahu s Bohem. Ten má přednost, prioritu, o ten jde. Ježíš říká na jiném místě: není důležité v jakém chrámu se uctívá Bůh, ale jde o to, jestli se tak děje upřímně „v Duchu a v pravdě“. Tak jako je vám na nic karoserie auta, pokud chybí motor, jako krásná vazba knihy začne brzy nudit, když knize chybí obsah. A právě pokřivené náboženství, to pracuje na karoserii a na vnějších věcech. Takové náboženství reprezentují velekněží a saduceové, ti, kteří vydali Ježíše k smrti.
V dějinách církve byli téměř vždy takoví, co se rozlišovali mezi vírou a náboženstvím, co dokázali Boha milovat, ale k církvi být velmi kritičtí. Milovat Boha ano, Víra ano, ale církev – ano, ale s otazníkem.
Koexistence Annáše a Kaifáše s Římany, spojení trůnu a oltáře, moci světské i duchovní - to bylo i téma zápasu Husova. A koneckonců to, že spoléhal na ochranu panovníka a vydal s do Kostnice, byl jeden z důvodů jeho smrti. Zatímco Luther se o moc knížat opíral. Je zajímavé, že Jednota bratrská (skupinka rozhodných a upřímných křesťanů v Orlických horách), která měla s Lutherem mnoho společného v chápání Písma, Boží milosti atd., byla v tomto bodě k tehdy již známému a slavnému reformátorovi kritická, a taky mu to napsali, že ve věcech víry nelze se nelze spoléhat na světskou moc. A napsali to také do Švýcarska Martinu Bucerovi - švýcarská reformace se zase opírala o městské rady. A dokázala vliv v městských radách využít k prosazení reformace, ale také zneužít. Jan Kalvín v Ženevě prosadil i upálení lékaře Miguela Serveta, který problematizoval učení o sv. Trojici. Ano upálení za názor. To nechceme… Víru a náboženství je třeba rozlišovat.
Řekneme si, to byla jiná doby, takové problémy my mít nemůžeme. Slyšel jsem před časem vyprávění jednoho kolegy: 'To víš, měli jsme u nás seniorátní setkání všech generací, ale v naší vesnici je starostou evangelík a tak musely ženský ze školní kuchyně chtě nechtě v neděli naklusat a uvařit obědy pro těch 200 účastníků.'
Když se, milí přátelé, je dobře číst pořád dokola Ježíšovy příběhy. A při pohledu na církevní realitu se zeptat: A co by řekl na tohle? A co by udělal?
Je to důležitější než církevní řády nebo rozhodnutí církevních představitelů. Resp. je třeba, aby řády v církvi a pořádky ve sboru se měnily podle toho, co říká Ježíš.
Kam nás dnešní příběh (o… ) může posunout:
Velká obezřetnost - žijeme v době kdy zneužití náboženství hraje ve
světě stále velkou roli, ve jménu náboženství se lidé zabíjejí. Náboženské organizace dokážou lidi zneužít.
Odvaha k sebereflexi - Prostě si položit si prostě otázku, co by tomu tady řekl Ježíš, nebo nějaký Hospodinův prorok, nebo kdyby nám napsal dopis apoštol Pavel, co by v něm bylo. A hledání, kde se naše víra pokřivila, kde se tradice, ve které stojíme se pokřivila sklonem k moci (a patří sem i všechny příběhy, kdy církev šla v ruku v ruce s dobyvately Severní Ameriky a Afriky a k víře nutila, protože tam byla převaha síly nebo civilizační převaha). A patří k tomu odvaha vidět kriticky, že i v naší církvi bylo často absolvování obřadů a ceremonií důležitější než obsah
- můj pradědeček – člen klimentského sboru - prohlásil, že pokud jeho snoubenka luteránka, nepřestoupí do jeho reformované církve, nemůžou se vzít
- dozvěděli se mladí manželé, že nepokřtí-li své děti, nepřepíše na ně babička chalupu
- ty konfirmace vykonané jen formálně....
Sestry a bratři, je důležité a dobré rozlišovat víru a náboženství.
Existuje láska k církvi - a je to dobře, když lidé mají církev rádi. Já taky.
Existuje láska ke sboru - a je to dobře, když lidé mají svůj sbor rádi, já taky, vy taky, žijeme z toho taky u nás u Klimenta.
Ale láska k Bohu a k bližnímu je víc, ta je důležitější.
A není možné - a to se vracím zpět k pašijnímu příběhu, k velekněžím a saduceům, není možné v zájmu zachování náboženství a jeho struktur dát stranou lásku k Bohu a k bližnímu, tak jak to udělali také tehdejší náboženští funkcionáři v Jeruzalémě. „Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ (J 11,50) Bylo to naopak, on ničemu nerozuměl.
Ano, Ježíš, Boží Syn není stále usměvavý dobrák, jak ho obvykle vidíme na obrázcích. Zde je Ježíš rozčilený - vypráská důtkami a kritizuje náboženský provoz.
A na konci své cesty Ježíš umírá ve vnitřním společenství, v jednotě také s těmi všemi, které skřípla moc náboženských vůdců, se všemi, kteří měli víru, ale náboženství kolem nich bylo pokřivené a víře nesloužilo. Spolu s těmi a za ně také Ježíš umřel. Amen