Text: 2Kor 9,7-15
Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘.Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘ Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal. Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!
_____________________________________________________
Milí přátelé,
máme dostatek, uvědomujeme si to, a děkujeme. Každoročně děkujeme, že máme. Že se máme. Každoročně, protože koloběh přírody přináší pravidelně úrodu – větší či menší. Každým rokem se zorá, zaseje, zasadí, zavlažuje, hnojí, kvete to a zraje. A pak se sklízí. Úžasné, jak to funguje. Že v malém semínku je obsažena síla k úrodě. A že počet zrn, která se urodí mnohokrát převyšuje setbu. Snad už to je poukaz k Bohu, který dává víc, než si představíme. A poukaz také k omezenosti lidských možností, protože to všechno můžeme popsat, vysvětlit, ale do chodu to nedáme. Zrníčko nevyrobíme.
S člověkem je tomu podobně. Dokážeme ho popsat, vysvětlit, jak funguje, ale nastartovat ho, dát mu život – to neumíme. Však je to sám Bůh kdo dává člověku dech. Dech, Duch, Duch svatý, svatý dech. Svatý je dech. Základní znak života. I podprůměrně vzdělaný bandita ví, že živý se od mrtvého pozná podle toho, jestli dýchá. Stejně tak každý věděl, že vyteče-li z těla krev, život končí. V krvi a v dechu je život. Je mezi nimi rozdíl - krev nesmí utéct ven, podmínkou je uzavřený okruh. Naproti tomu dech je pravý opak. Dech nesnese uzavřenost, ten nemůžeš mít jen v sobě a pro sebe. Zkuste se nadechnout a nevydechnout. Dech to je neustálé přijímání a neustálé vydávání. Jestliže Hospodin do tebe vdechl svůj dech, jestliže ty jsi (zadarmo) přijal, pak máš také vydávat. Tato otevřenost dělá z člověka duchaplnou bytost. Děkujeme za nádech i výdech. Prosíme za možnost se nadechnout i za možnost vydechnout.
A to by se mohlo říci i do manželství nebo rodiny. Že je zapotřebí určitý vnitřní okruh, vnitřní důvěrná komunikace, věci, které se sdílejí, drží a nepouštějí ven, jinak je to život ohrožující. A na druhé straně je třeba, aby rodina dýchala, nebylo v ní utěsněno dusno, ale otevřeno - hostům, jiným myšlenkám, názorům, Božím názorům …… Aby žila vztahem otevřeným k minulému i budoucímu. Děkujeme v rodinách za komunikaci a vztahy dovnitř i za otevřenost ven. Prosíme za to, co se děje uvnitř, prosíme za to, co nás táhne ven.
A asi by se to mělo říci křesťanskému sboru, že tu má cirkulovat život v důvěře a snad i určité důvěrnosti uvnitř – důležitý je onen vnitřní život organismu (a on sbor je organismus, metabolismus charismat - duchovních darů, kterými se křesťané vzájemně obohacují). Někdo připraví to, jiný naváže, třetí dodělá (podle různých obdarování – někdo duchovní jiný hmotně, finančně. Ale i v generacích (Pavel to píše jinde – jeden položil základ, druhý na něm staví; jeden zasadil, druhý zaléval). A přeci je třeba i otevřenosti navenek k jiným společenstvím, duchovním tradicím, kulturám a k dalším lidem. Jinak je tam zatuchlo, jinak se to udusí samo v sobě. Děkujeme – pokud jde o chrám za naše vcházení do něj i za vycházení. Prosíme za vycházení i vcházení.
A to už jsme zcela konkrétně u toho, co apoštol Pavel Do Korintu píše – totiž sbírka pro Jeruzalém. Pavel vnímá nejen sbor ale celou církev - jako společný organismus. Sbor v Jeruzalémě byl velmi chudý. Pavel vyzývá ostatní sbory ke sbírce pro něj. Vždyť odtud vyšlo evangelium, jsme jim vlastně dlužni. Zdědili jsme, dostali jsme od nich hodně, tak je třeba zase jim pomoci v materiální nouzi. To je koloběh. Dostal jsi tady, vrátíš jinde, dostal jsi duchovně, vrátíš v péči tělesné, dostal jsi peníze, vrátíš svou přítomností modlitbami. Apoštol Pavel mluví o církvi jako těle, jako organismu – a vlastně vyzývá Korintské, aby nebyli brzdou, aby se to předávání nezaseklo u nich. Vždyť dostat a nedávat, to je jak se nadechnout a nevydechnout.
Ostatně, jak se daří organismu, který stále přijímá…. a nevydává? Takový organismus bobtná, roste, kypí, a nejspíš z toho bude brzy nemocný, když jen přijímá. A to je smutné podívání. To přece nechcete korintští. Stejně tak je ošklivé podívání na organismus, který jen vydává – a nic nedostává, organismus podvyživený, neduživý, vyčerpaný, zkřehlý…… Ale rozhodně dávejte s chutí, ne z donucení – podtrhne Pavel – radostného dárce miluje Bůh. (Snad máme i my zkušenost, kde člověk má větší radosti z dárku, který může dát, než obdrženého. Kdy má radost, že je hostitelem. Však i radost z upečeného štrůdlu je větší, když si berou i ostatní. A pomoc spolužákovi s učením zvyšuje naši kompetenci, stejně jako podpora dobročinné sbírky nás chrání před lhostejností a také před pocity bezmoci, že se s tím zlým ve světě nedá nic dělat. Vzájemné dávání a přijímání chrání před izolací. Tak tedy díky Pane za všeliké dávání a přijímání, slov, věcí, jídla, myšlenek, knih, filmů, hudby, času, díky za lidi, od kterých přijímáme (možná jim i dáváme, aniž to víme), díky i za ty, kterým můžeme dávat. (však i od těch přijímáme) Díky za to vše, co nás sytí a dává sílu..
A snad můžeme dotáhnout, že když je třeba, tak se máme nechat sytit, nechat si pomoci, přijmout pomoc, i dar, když máme duchovní, vztahovou či materiální nouzi. Smíme přijímat, abychom nejeli až na rezervu až do úplného vyčerpání, to po nás Bůh taky nechce.
Přemýšlíme o koloběhu přírody, organismu země, o lidském organismu a o rodině, o sboru jako metabolismu charismat, o církvi, která je tělem, jejíž části jsou vzájemně propojeny. Ovšem, každý koloběh se musí nějak rozběhnout, někdo ho musí roztočit. Někdo musí dát, aby druhý mohl vzít.
Možná to vypadá příliš schematicky, ale myslím, že to platí:
Bůh o mne pečuje. Proto i já mohu pečovat o sebe – po duševní i fyzické stránce. A proto a poté mohu pečovat o ostatní.
Bůh mi odpustil. I já mohu odpustit sobě. A poté mohu odpustit i druhým.
Bůh mne nepřijatelného přijal – . I já mohu sebe (pro sebe tak často nepřijatelného) přijmout, - a mohu přijmout i některé z mých (někdy opravdu nepřijatelných) bližních.
Bůh mne má rád, a proto smím mít rád sebe, a smím mít rád i druhé.
Je to nepříjemné, když něco v koloběhu, v soukolí vázne. Ať už jde o stroj, sportovní štafetu nebo orchestr. Když je někdo brzdou, u koho se to zasekne, a pak celek nefunguje.
Možná znáte ten nepříjemný, trapný pocit, když víte, že jste v nějaké společné práci tím nejpomalejším článkem, tím, kdo způsobuje nefunkčnost, nevýkonnost.
Přemýšlím o koloběhu přírody, jestli to není teď zrovna u člověka, že se ten organismus zadrhává a nefungují věci, protože člověk by chtěl jenom brát, kutat a dobývat a nedávat zpět (anebo tam vrací jen odpadky a vyjetý olej). Přemýšlím o koloběhu odpuštění a péče a ptám se, jestli to není u mě, kde se ten koloběh zadrhává. Přemýšlím o vztahu generací – v rodině i ve společnosti, sdílení duchovních tradic, snad to není naše generace, kde se to zasekne. A přemýšlím o jídle a světovém organismu a že my tady víme, co je to břichabol plného břicha a břichabol břich prázdného neznáme.
Byla by to škoda, bylo by trapné být brzdou v koloběhu odpouštění, v koloběhu hmotné pomoci, koloběhu života, lásky. Vždyť na počátku je zrnko, které jsme nevyrobili, je náš první nádech, který jsme si nedali, na počátku je odpuštění, které nás nic nestálo - ano milost Kristova, který svůj život vydal za nás v takové otevřenosti lásky a vydanosti, že ho to stálo smrt na kříži.
Apoštolu Pavlovi je to vše důvodem podpořit zcela konkrétně sbírku pro jeruzalémský sbor – část organismu, které se nedaří dobře.
Co to zcela konkrétně znamená pro nás – v materiální, duchovní či vztahové rovině, to musíme zvážit každý ve své situaci – které části organismu jehož jsme součástí se daří zle, které části sboru, rodiny, církve, světa……
Pane prosíme, ukaž nám, kde je nás potřeba. Amen