Čtení: 1Kr 17,8-16
Text: Mk 6,30-46 Apoštolové se shromáždili k Ježíšovi a oznámili mu všecko, co činili a učili. Řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ Stále totiž přicházelo a odcházelo mnoho lidí, a neměli ani čas se najíst. Odjeli tedy lodí na pusté místo, aby byli sami. Mnozí spatřili, jak odjíždějí, a poznali je; pěšky se tam ze všech měst sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem. Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb. Těch, kteří jedli chleby, bylo pět tisíc mužů. Hned nato přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil.
____________________________________________________
Příběh o tom, že když je člověk blízko Krista, je to tak strhující, že úplně zapomenete, že jste nejedli. Příběh o společenství, o zázraku – jedna z těch evangelijních scén, při které bych fakt chtěl být. Pojďme číst postupně klíčové věty:
„Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“
Pracovat pro Boží království je někdy pěkná dřina, člověk jde s kůží na trh. Po misi, po práci – potřebují apoštolové / vyslanci prostor, aby řekli, co zažili, aby probrali, co šlo a kde se nedařilo. Je třeba být pro druhé, pro cizí, ale je třeba také být se svými. Je třeba vyvážit vztahy, kde dávám a vztahy, které sytí. A vůbec - je třeba odpočinek. Ten, kdo bez ustání řeční, kdo nezvládne ticho, ten kdo zapomíná hovořit sám k sobě, povídat si se svou duší. Kdo zapomíná mluvit s Bohem a k Bohu, ten nakonec nemá co říct lidem, kteří přicházejí. Kdo neumí přestat (přestat je hebrejsky ša-ba-ta) kdo neumí přerušit, šabatovat, ten se brzy se vyčerpá, bude mluvit stále to samé… Ježíš o svůj tým pečuje. Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte… dovolená, duchovní pobyt, rekolekce, afterparty – jsou na Ježíšův pokyn. Jít stranou, na tiché místo, trochu si odpočinout. Odpočinout bez výčitek … a klidně k tomu využít i nějaké techniky meditační, soustřeďující, psychologické, mnišské… Víra má svou aktivní stránku (Ježíš učil a uzdravoval) ale i rozměr odpočinku, vnitřní regenerace, předjímky cíle – dne odpočinutí. A možná že právě tam, kde je aktivita největší, kde člověk pro ukrácenost času jakoby finišuje, si má najít místo aspoň pro kratičký odpočinek, modlitbu, sebereflexi. Čím více práce člověk má, tím nutněji potřebuje aspoň na chvilku se zastavit. A tak má má svou vertikálu i horizontálu – vztah k Bohu, modlitba, soustředění, být sám a horizontálu – vztah k lidem, společenství.
Chtěli si odpočinout, ale zástupy Ježíše objevily. bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.
Takže Ježíš plán změnil. Alespoň na chvíli - poodsunul potřebu svou a svých učedníků být sám a odpočinout si, protože mu zástupu bylo líto. Poodsunul stranou vnitřní záležitosti církve, když přicházejí lační lidé zvenku, lidé hledající. (A zdůrazňuji, že ten plán nezrušil, ale poodsunul. Poslední věta dnešního evangelia je, že po té se s nimi rozloučil a šel na horu, aby se modlil.) Takže pokud je vám někdy někoho líto a změníte své plány, pokud dáte stranou některou svou potřebu – třeba odpočívat – abyste podpořili někoho smutného, osamělého, kdo se v životě ztratil, bloudí, kdo je jako ovce bez pastýře… a vy s ním budete pastýřsky, tak vězte, že je to Ježíšovské, imitatio Christi. Prostě, že nejste za hlupáky, když jste to svoje dali kvůli někomu stranou, vězte, že v tu chvíli Pán Bůh usmívá / vězte, že vaše odměna je v nebesích / prostě vězte, že je to dobře.
A začal je učit – vždyť toho má tolik na srdci a dává chléb jejich srdcím, myslím, výživu na cestu života.
Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“
Ježíš nechce to společenství rozpustit. A také nechce, aby to bylo na něm. Chce aby jeho žáci dovedli jednat samostatně v síle víry, k níž je vede.. Nechce aby čekali co on. Chce aby oni byli kompetentnější… Dejte vy jim jíst.
„To máme jít a nakoupit za 200 denárů chleba?“ To máme jako vzít 200 000 a jít nakoupit ? Jednak to není hotovost, kterou má u sebe……. To je ironický výkřik.
Ježíš na tenhle ironický výkřik nereaguje. Ale začne to postupně, realisticky řešit. Místo vtipných či sarkastických poznámek, podívat se, jak to je a z toho vyjít. To je Ježíšovské…
Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zjistili, řekli: „Pět, a dvě ryby.“
Ježíš jim říká – podívejte se, co máte. Nemluvme o tom, co nemáte, co byste mohli mít, nebo chtěli mít. Neřešme, co byste dělali, kdyby… Povězte, co máte? Jaký je výsledek inventury? Pět chlebů a dvě ryby. . Ježíš nehodnotí, jestli je to hodně nebo málo ale jedná. Pět chlebů a dvě ryby. Skoro nic. Ale nic to není. Je to něco. Ten pocit možná známe – v životě osobním, ale i církevním sborovém – řekneme: nemáme moc co nabídnout. Ale když to přineseme Ježíšovi, on se toho, co máme… co mu dáme k dispozici, ujme. To je Ježíšovské – začít s tím, co mám – v osobním životě, ve sboru, v církvi…
Přikázal jim, aby všecky rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti.
Nezdá se mi nepodstatná technická okolnost. Aby se rozesadili - -symposion vedl symposia – tedy hostina vedle hostiny, nebo chcete-li beseda vedle besedy. Dav se rozdělí na skupiny po padesáti. Známe to z tábora – letos nás bylo celkem 47. To je tak maximum, co se vejde k táboráku nebo do kroužku na zpívání a hry. V kruhu po padesáti ještě vidíte tomu naproti do tváře. Ještě se dá povídat. Ohniště vedle ohniště. V kruhu pro sto lidí by to už šlo mnohem hůř. Nejíst individualisticky, každý se svým krajícem chleba… Zkoušíme to aspoň v náznacích – na vodě s mládeží vaříme a jíme společně, na sborové neděli – většina něco přinese a všichni si berou… Když si lidé vidí do tváře, jde to na světě nějak jinak…. Líp.
Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali.
Možná vás napadlo – to jsou stejná slova jako při poslední večeři. A ty zelené trávníky . to je žalm 23. A Mojžíš – ten taky pozdvihl na poušti oči k nebi a bylo co jíst, mana a křepelky. A ta vdova, co se o poslední kousek chleba rozdělila s božím mužem Eliášem a přece jí mouka ve džbánu neubyla, ani olej v lahvi. Ano příběhy z minulosti. Ale Ježíš je činí současností. A večeře Páně – to je naše současnost s Ježíšem, tam jsme mu tak blízko, on mezi námi v chlebu a vínu. Ne minulost, ale přítomnost boží při nás, to sytí.
A jedli všichni a nasytili se;
Jak je to možné? Je to možné, je to zázrak. Jen – myslím si, že to vypadá jinak, než v některých nepovedených animovaných filmech o Ježíšovi, kde se najednou z hromádky pěti chlebů naskáčou další, je tam obrovská hromada pro všechny a nazváno je to rozmnožení chlebů. Myslím, že to je jinak – prostě: děje se to tam, kde se lidé setkají ve společenství, kde vidí do tváře. Kde je reálné si zapamatovat jména druhých a mít v mysli jejich příběhy. Děje se to, když lidé to svoje (schopnosti, peníze, čas) přinesou Ježíšovi a dají to k dispozici. Děje se to tam, kde se děkuje Bohu a dělí se…. že se všichni nasytí. A jestli viděli Ježíše, že to takhle dělá ve svém kruhu padesáti, poděkoval a pak lámal a dal všem a stačilo to, že to udělali v ostatních kruzích s tím, co měli k dispozici – aspoň někdo něco k snědku měl. Jen – a to je ten zázrak, že to dal k dispozici, rozdělil se. Přijde vám to málo zázračné? Mně ne. Mně to přijde vždycky absolutní zázrak, když se ti, co mají, rozdělí s těmi, co nemají. A zvláště když toho není mnoho. A možná by o zázraku mluvili i mnozí, co někde zakládali Diakonii nebo Charitu, že se začalo opravdu z mála, že neměli zajištěno skoro nic. Začalo se u lidí, u učedníků, u toho, co sebrali mezi sebou. A zázrak se děl postupně, „z ruky do huby“. Někde se s bázní a třesením začaly vydávat večeře a nakonec bylo dost pro všechny. Zázrak, řeknou zakladatatelé, když se po mnoha letech ohlížejí …. Mimochodem, nezachvějete se až božsky, když se poprvé stane, že vaše děti se dobrovolně rozdělí o něco, co mají rádi. Není to království Boží na zemi, když se někdo rozdělí o své peníze, čas. I v mezinárodním měřítku, není to zázrak, když se děkuje a dělí o to, co máme?
a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů i ryb.
Tedy – společenství těch, co se sytí u Ježíše, je otevřené, přes hranice církve, i náboženství. Zbylo dostatečně. Na hledající příchozí. Víc, než by se čekalo, je to otevřená hostina ……
Pane, ať se na pustá místa našeho světa, ať se do našich vyprahlých duší snáší Tvá přítomnost a ať se dějí zázraky. Amen