Čtení: Leviticus (3.Mojžíšova) 25.kapitola
Text: Lk 4,16-22
------------------------------------------
Těšili jste se ve škole na prázdniny? Já moc. Aspoň dva dni navíc o Velikonocích. Aspoň týden na jaře, ale hlavně dva měsíce v létě. Před tím písemky ze všeho možného, zkoušení a člověk toho měl plné zuby, ale pak - když to všechno opadne. A což teprve takové dva roky prázdnin. Anebo, když se člověk už nemůže dočkat dovolené, zavalený prací, stresem, termíny a pak najednou to může hodit za hlavu, vypnout mobil. Proč o tom mluvím?
Ve středu jsme se na biblické hodině dostali k otázce, co je ono léto milosti ? Zaznělo to v právě přečteném textu. Léto milosti je pozoruhodná věc. Izraelci vnímali čas jinak než my - ne jako fyzikální veličinu, úsek doby, odtikávající chronos, vymezení naší biologické existence. Oni věděli, že náš čas je cosi darovaného. Je to příležitost. Příležitost zkusit důvěru - k lidem i k Bohu. Náš čas je příležitost rozpoznat Boží lásku v našem životě, v našem světě a odpovědět na ní. Dostali jsme čas rozpoznat naše místo a naši odpovědnost. Dostali jsme i čas k radosti.
A tohle vnímání času se Izraelcům promítlo i do kalendáře. Nepočítali roky na dekády či staletí jako my, nebo podle technologické vyspělosti jako když mluvíme o době železné, bronzové či věku páry. Dělili čas podle tzv. let odpočinutí (1x za 7 let) a podle let milosti Boží (jedenkrát za 7x7 let - padesátý rok).
Šest let se budete starat o svůj majetek, ale každý sedmý rok bude rokem odpočinutí Hospodinova. Ten rok neměli Izraelci obdělávat pole, ale měli žít ze zásob a z toho, co země dá sam. Jen si to představte, že by se najednou na rok zastavil náš kolotoč pokroku, spotřeby a honby za vším možným. Obchody by se odložily, doprava zastavila, úřady zavřely a alespoň na rok by se zastavila i devastace životního prostředí, aby se příroda mohla alespoň nadechnout. Žili bychom ze zásob (a asi bychom nezemřeli), země by odpočívala, měli bychom najednou čas – přemýšlet, být spolu, číst knihy, co jsme už dávno chtěli číst, navštívit přátele, co jsme už dávno chtěli navštívit, být s dětmi, s rodiči, …..
Zdá se vám to jako sen? Nejspíš ano, když se neumíme zastavit takřka ani na jeden den v týdnu. Představte si jak by to bylo blahodárné vůči zemi, kterou drancujeme, jak blahodárné by to možná bylo pro naše nervy…, pro naši duši. Rok odpočinutí. Den odpočinutí – dnešní sedmý den je jeho ozvěnou či vzorem. A také brzdou, aby člověk neuvěřil tomu, že smyslem života je práce a člověk má cenu jen díky svým výkonům. Vrcholem stvoření nebyl člověk, ale sabat – sedmý den - svátek svobody a odpočinutí, kdy sám Nejvyšší blaženě odpočívá a nikdo, ani otrok nemusí do práce.
Tolik o tzv. roku odpočinutí. Ale to ještě není to o čem četl z Izaiáše Ježíš. Jednou za 7x7 těchto let odpočinutí přišel superrok odpočinutí - tzv. léto milosti Hospodinovy. O co šlo? Izraelci svou zemi dostali. Byl to dárek. Nikdo si ji nekoupil, neodpracoval, nevysloužil, nezdědil po předcích. Každý dostal - svůj díl. A nikdo nebyl bezdomovcem ani otrokem. Tak to chce Bůh, aby měl domov a svobodu.
Ale Boží zákon je dosti realistický, a tak počítá s možností, že může dojít k situaci, že člověk musel ten svůj obdržený díl prodat, anebo že se člověk dostal do neřešitelné finanční tísně – a prodal dokonce sám sebe jako otroka. Co pak? Je pak vůbec nějaký životní výhled ?
Pak, vzkázal Hospodin po Mojžíšovi, pak to nebude navždy. Každých padesát let bude milostivé léto. A tehdy jednorázově otroci dostanou svobodu a půda bude navrácena těm, kdo jí byli nuceni prodat. V té konkrétnosti to jde tak daleko, že cena pozemků a otroků měla tím víc klesat, čím víc se blížilo milostivé léto. A proč to celé? No protože víte, co je to bezmoc otroka v Egyptě a dostali jste se ven z milosti boží. Určitě jste to nezapomněli, tak tu milost nebrzděte a žijte ji a přejte dalším radost ze svobody.
Krásné že? Skoro až příliš krásné na to, aby to byla pravda. Nevíme jak moc se to dodržovalo. Jednou se o tom v knize Nehemjáš píše, ale jinde na to proroci museli upomínat. Ale - i kdyby se to nestalo ani jednou – je snad naše porušená realita měřítkem pro to, co být má? Léto milostivé – to je způsob jakým Bůh chce abychom mezi sebou žili. Je to trvalá inspirace a možnost pro nás, navzdory často nevábné a těžké realitě. Prostě chvíle milosti, kdy se dává dál, co jsme dostali.
Základní příběh Starého zákona je o vyvedení Izraele z otroctví a životě ve svobodě. A odtud se rozbíhá naše přemýšlení o otroctvích a všelijaké spoutanosti, která na nás dotírá, tísní nás, o všem, co nám brání se svobodně nadechnout. Díky Bohu můžeme být vůči všem těm silám svobodní. A ač třeba tísněni vnějšně, dostáváme darovaný vnitřní svobodný prostor. Ježíš to ilustruje, když uniká pravidlům hry těch, kteří dokážou člověka zahnat do úzkých. Je zakotven pevně v Bohu, a žije z jiného rozměru, tak proti němu nikdo nic nezmůže. Žijeme z jiného rozměru. Je důležité o tom vědět. Člověk totiž lehce uvěří, že věci jsou dané, určené, dědičné, že jsou to vlivy okolní společnosti, výchovy, doby a že holt nemůžeme jinak, když nás tohle všechno naprogramovalo a ovlivnilo. Do toho všeho přichází bible se zprávou o svobodě (ano tohle nedorozumění je třeba odstranit, protože spousta lidí si myslí, že víra je nesvoboda, a on je to vstup do svobody). Do toho všeho přichází bible se zprávou, že změna je možná, že ke všemu, co se nás dotýká, je možné zaujmout postoj – a to je dění svobody. (Dokonce i k utrpení může zachovat člověk odstup a nenechat se jím vláčet.)
A to bych chtěl dnes doplnit. Nejde totiž jenom o svobodu na osobní rovině – nejde o vysvobození na duchovní rovině. Před tím nás brzdí právě institut Léta milosti Hospodinovy. To je vlastně docela konkrétní program proti zadlužení obyvatelstva, proti spirále chudoby, program za důstojnost a naději těch, co si život zpackali a svobodu ztratili. A také je to konkrétní ekologický program. Dát zemi odpočinout. Respektovat její možnosti a síly. Také Ježíš vysvobození z otroctví uskutečňuje konkrétními činy pomoci, odpuštěním, osvobození spoutaných, nebo výzvou k nestarání se (oproti tahu na maximální výtěžek apod.)
A tak křesťan, co se raduje z odpuštění a z daru svobody není slepý a brzy si všimne si brzy, že je kolem mnoho spoutaných, zotročených……. a že to přece takhle nejde. A víra ho posílá do dění světa. Do angažmá za osvobození zdeptaných a zotročených: aby nebyli lidé otroky v diktátorských režimech, aby nebyly ženy jako sexuální otrokyně kuplířů a mafiánů, aby děti nepracovaly, aby člověk nebyl otrokářem přírody, aby lidé nežili ve strachu z domácího násilí, aby nebylo otroctví šikany ve škole. Aby nebyl člověk ve výrobním procesu jako otrok, co musí do práce, kdykoliv se zavelí. Aby nebyli lidé objetí podvodů a zadlužení. A lidé nebyli totálně zotročeni svou nemocí, nemohoucností. Takhle vysílá víra člověka, angažovat se v organizacích, co protestují proti odsuzování nevinných a proti mučení, aby se člověk, církev vysílali dotazy a podněty do politiky, aby se člověk zastávala zajímal o témata, kde jde o zotročování a nesvobodu, odpuštění dluhů nejchudším. Však právě založen na bibli rodil se koncept lidských práv.
Daří se to jen částečně, i když leckde ano. Někteří zkroušení už mají obvázané rány, někteří zajatci už okoušejí svobodu a někteří vězni jsou propuštění. Výborné, ale stále se objevují nemilosrdná místa a nemilostivé časy a účinné metody jak na druhého zakleknout a zničit ho. Narážíme na hranice svých sil, na naši křehkost a naopak sílu zla. Znovu zjišťujeme, že se nevyplácí odpouštět dlužníkům. A že člověk ani nemůže počítat s tím, že by někdo něco odpustil jemu.
Možná takhle nějak uvažovali lidé, když Ježíš otevřel Bibli v synagóze v Nazaretu. Krásně se ten Izaiáš poslouchá. S touhle nadějí se dá leccos překousnout. Ale očekávat nějaké zásadní změny by byla bláhovost. Rozhoduje se jinde – v Jeruzalémě, Římě, v Praze, v Bruselu, v Moskvě.
Jo, jednou přijde ten den, ten den. Svoboda bude pro všechny. Ten den, až Bůh stáhne roletu našeho světového krámu, když my to nejsme schopni ani na jeden den v týdnu. Celosvětový sabat. Jistě ten den nastane. Tomu věříme.
Ale Ježíš dočte, sroluje svitek a klidně řekne: Je to tu. "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Léto milosti - není útěchou pro budoucnost. Je to výzva, hybná síla – k akci . Třeba malé – třeba to bude jen pro někoho jen hodina milosti či den milosti, den odpuštění a odpočinutí – sabat, kdy dotyčný prožije své vzkříšení, svátek života, chvíli svobody Už dnes. A ví, díky Bohu má vše své meze - stres, utrpení, lidská tvrdost a necitelnost, otroctví i slepota – vše má své meze, sedm let je dlouho, 7x7 let je ukrutně dlouho, ale každé otroctví, každá zoufalá situace a vydanost má meze, konec, lhůtu. Není to donekonečna. Člověk dostává zpět svobodu a zemi - prostor k životu – domov. Sám Bůh je garantem tohoto dění a Ježíš už to dává do běhu. Amen