Čtení: Lk 18,9-14
Text: Kaz 4,17 – 5,6
Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého. Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím poslem: „To byl omyl.“ Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou?
Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!
____________________________________________________________________
Cesta do kostela, k Božímu domu, je prý nebezpečná, říká starozákonní mudrc, podle tradice král Šalomoun - říkejme mu dnes podle názvu oné biblické knihy Kazatel.
"Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu." To je pozoruhodné. Kdyby tam stálo: Když jdeš do hor, nebo když jdeš rašeliništěm, když přecházíš rušnou silnici, nebo když jdeš z hospody - dej si pozor na každý krok. Ale když jdeš do Božího domu? Asi nám hned není jasné, co by mělo být nebezpečné právě na cestě do kostela.
Jdeme, jak praví Kazatel, do Božího domu, abychom naslouchali. Dnes bychom asi řekli, abychom si poslechli kázání. Záleží na tom, co si pod slovem kázáním představujeme. Pokud je to přednáška o názorech různých lidi, pak to asi nijak nebezpečné není, tam jít. Názorů je mnoho, některé souzní, některé si odporují, je možné z nich uspořádat pěknou přehlídku. A chrám Páně, kde zní nezávazně různá vyjádření, asi nijak nebezpečným místem není. Ovšem pokud člověk jde do Božího domu odhodlaný a připravený slyšet Boží slovo, a spolu s tím, který předčítá a vykládá bibli, je připravený sklonit se před Boží vůlí, pokud se ten přečtený text uprostřed společenství stává božím slovem, tak se může stát, že v tomto velice křehkém procesu promluví sám Bůh. Pak ovšem cesta do kostela přestává být nevinnou společenskou akcí nedělního dopoledne. A Kazatel má důvod varovat: "Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu." Takový Chrám Páně, ve kterém k nám Bůh mluví skrze své slovo, je podobný budově soudu, kde má to, co se vyřkne veliký význam. Obviňuje se, odsuzuje nebo osvobozuje. Nikde nemůže člověk tolik ztratit nebo získat, jako v domě božím – může slyšet požehnání i odsouzení, zaslíbení věčného života i zatracení.
Onen celník, o kterém se vypráví, že šel do chrámu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout, o tom moc dobře ví. A už Mojžíšovi bylo při jeho prvním setkání s Bohem řečeno: " Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A nikoli zapsáno v evangelium, ale zachováno v ústní tradici bylo Ježíšovo pravděpodobně autentické slovo: "Kdo je mi nablízku, je blízko ohni." Do božího domu nejdeš na neutrální místo.
Kazatel pokračuje. Říká, že nejdeme do chrámu jen abychom slyšeli slovo, ale také, abychom se modlili. Předstupujeme před Boha se svými podněty, voláme o pomoc. A právě vzhledem k našim modlitbám říká Kazatel: "Ústa spěšně neotvírej". Když se modlíme, tak nemáme naprázdno žvanit jako pohané. Ono se to nehodí ani před lidskou výsostí mluvit, jak když mele, což teprve před božím majestátem. Kazatel to komentuje: "Vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi. Tak ať nemnohá jsou tvá slova." Oni si totiž někteří pletou Boha s bůžkem, s modlou. Bůh ovšem vyslyší modlitbu, když on chce, kde chce a jak chce on. Bůh není dodavatel dle přání a libosti. A jeho vyslyšení a jeho pomoc je obvykle jiná, než si my představujeme. A jeho odpovědi na lidská volání jsou někdy podivuhodné. A proto: "Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem, vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova."
A Kazatel vypočítává dál, proč přicházíme do domu Páně. Jistě - slyšet Boží slovo - to především - pak také se modlit. Jdeme ovšem do Božího domu také jako lidé dobré vůle, jako osoby, co chtějí žít odpovědně, mravně. Pán Bůh sám ví nejlépe, kolik dobré vůle se potkává v takových bohoslužbách. Člověk se vzchopí, aby (jednou zase) vyrazil a přišel. Sebral odvahu a dobrá vůle se rozhořela, když se vydal na cestu do božího domu. Ale právě vy, no vy s vaší dobrou vůlí, víte moc dobře, jak je to často těžké, chce-li člověk žít odpovědně a být dobrých mravů. Kdo z nás by nevěděl o tom zoufalém napětí mezi chtěním a realizací. Duch je odhodlán, ale tělo je slabé. A tak přicházíme do božího domu a uvědomujeme si svou svázanost, své hříchy, své nedodělky. Pane faráři, v kostele mám vždycky špatné svědomí. Přicházíme jako lidé, kteří povstávají a znovu padají, kteří udělají v pondělí krok v před a už v úterý dva kroky vzad. Kolik dobrých předsevzetí, rozhodnutí a plánů se děje v neděli dopoledne. Kazatel tu mluví o slibech, které se tu před Bohem skládají. A jedním dechem varuje: Raději toho moc v Božím domě neslibuj. Mohl bys toho litovat hned venku. Proto: "Když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš."
Kazatel je zdrženlivý vůči našim prohlášením, která jsou plná odhodlání, protože ví, jak to s člověkem je a ví také, že dobrými předsevzetími není vždy vydlážděna cesta do nebe, ale dost často právě cesta do pekel. Kazatel míní, že i se vší naší lidskou dobrou vůlí (a je to někdy skutečně podivuhodné, co dokážeme) - že i s tím vším nejsme schopni překročit vlastní stín a dát vše plně do pořádku, a ani sami sebe. Vykoupit se nemůžeme. Sebespasení, vykoupení sebe sama - nejde, není možné žádným způsobem. Tato možnost je vyšrktnuta - jednoznačně.
Ovšem něco onen starozákonní mudrc neví, on to ještě vědět nemůže: Totiž že Bůh ty lidské pokusy vykoupit se, všechny ty nezdařené a bezzubé pokusy zachránit se viděl, přemýšlel o nich a smiloval se na námi. A věc lidské záchrany vzal do svých rukou, a zachránce poslal – Ježíše. Srdce zkroušeným a zdeptaným - Bůh nepohrdl, nalomenou třtinu nelomil, čadící knot neuhasil. A to je nepříjemné. Uvědomit si, že se člověk nemůže zachránit sám, ale potřebuje zachránce. V Božím domě fasujeme potvrzení o chudobě, doklad o neschopnosti. Jen ať ho každý z nás převezme, a ať u toho nehudrá. Že ne díky mně, ale díky Bohu jsem zachráněn. Ne z vlastní odvahy, obětavosti, ale díky boží odvaze a obětavosti. V příběhu o kříži jsme ji poznali - tam je vidět, jak daleko Bůh zašel, když jde o člověka, obětavost nejvyšší míry.
A tady leží poslední a nejvážnější nebezpečí, které na nás číhá, když jdeme do božího domu. Člověk se může pohoršovat nad faráři, no dobrá, může se pohoršovat nad svým partnerem, to je špatné, může se pohoršovat nad podřízenými nebo nadřízenými, to také není nijak povznášející - ale určitě ne to nejhorší. To pravdu hrozné je, kdybychom se chtěli pohoršovat nad Bohem. Když nám bude v božím domě nabídnuta záchrana a my řekneme, díky, tohle není pro mě, já to nepotřebuji. Když nám bude zvěstován Zachránce - a nás urazí že je to zachránce na kříži, bez svalů a zázemí, po lidsku viděno - zkrachovalec, bezmocný. A my řekneme, takový zachránce se mi nelíbí. Dej na to pozor, když jdeš do božího domu."
Ale pak se může také stát, že na tomto místě bude ono pohoršení překonáno, a my budeme tímto Zachráncem získáni, uchváceni -...... jeho slovy ... příběhem…, a nakonec budeme uchvácení i tím křížem - budeme ho vnímat jinak: Ne jako bezmoc, ale jako projev lásky. A kdykoliv se to stává, tak tehdy se dům Boží stává nádvořím božího království, kde jsou otevřené dveře k Bohu. A pak se na tomto místě lidé modlí a děkují a chválí, a zpívají někdy až tak, že je to slyšet venku. A společenství kolem chleba vína se stává slavností, vedle které všechny ostatní blednou. A po takových bohoslužbách v domě božím můžou lidé znovu povstat, narovnat se - smířeni, s radostí a pokojem v srdci a jít.
Na cestě domů z božího domu Kazatel ještě jednou pozdvihne prst a varuje - poněkud jinak: "Dej pozor na každý krok, když jdeš z božího domu." Číhá ještě jedno nebezpečí - nevděk. Aby ten prožitek, uzdravení a radosti nezůstala sobecký - jen pro nás a aby radost nevyprchala ale provázela i náš všední den, tak aby remcání nezískalo opět navrch - to je nebezpečí, které číhá na cestě z kostela domů.
Vděčnost - si Bůh zaslouží. Za vše, co pro nás udělal a dělá. Za posilu a odpuštění, které v jeho domě čerpáme, za naději a útěchu, které přijímáme. Naši otcové ve víře odmítali skutky, kterými by se snad chtěl člověk sebe vykoupit, jedním dechem ovšem poukazují na vděčnost - tak je dovolena, ta je očekávána, ta jde zcela na místě. Vděčnost v srdci, vyslovená ústy i projevená činy. Je zcela namístě, je důstojné a spravedlivé, abychom ti Pane vzdávali chválu. Amen