Čtení: Mk 14,26-31
Text: Mk 14,32-42
Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“
Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Znovu odešel a modlil se stejnými slovy. A když se vrátil, opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
_____________________________
Milí přátelé,
Getsemane – tak se jmenuje zahrada na okraji Jeruzaléma. To jméno znamená lis na olej. Tam se vytlačuje olej. V tom příběhu jde o všechno, Ježíš stísněný stlačený, v presu. Má poslední možnost, kdy by mohl couvnout, utéct a vyhnout se zatčení a ukřižování. Přemůže ho strach? A nebylo by cennější v ilegalitě dál uzdravovat, vychovávat učedníky a ještě více šířit zprávu o Božím království? Nebylo! Protože - jak by mohl Ježíš kázat o naději, kdyby utekl, kdyby se vlastně zařídil podle strachu, který někdo nahání? Jak by mohl mluvit o pravdě, když by ji hájil tajně? K čemu taková pravda? O tohle rozhodnutí jde. A Ježíš se rozhodl nezdrhnout. V Getsemane se o něm hodně dozvíme. A také o nás. A také o církvi.
Ano, jsou s ním učedníci, jeho přátelé. A ti mají velké odhodlání: I kdyby tě všichni opustili, my nikdy. Budeme se za tebe i bít.
Ježíš své přátele prosí o podporu - pro sebe - snad poprvé v evangeliu prosí, aby oni podpořili jeho: "Zůstaňte mi nablízku a bděte se mnou." Bdít s někým, kdo je v presu, stísněn, jehož duše je smutná, smutná až k smrti. To je velká služba.
Jenže učedníci usnuli. Reprezentanti lidu Božího, církve, názorně ukázali, kolik může člověk pomoci se záchranou světa - Nic. Petr se vůbec nechová jako skála, (však mu Ježíš říká jeho starým jménem Šimone) Sloup církve totiž podřimuje, zatímco její Pán zoufale sám chodí sem a tam, chvilku se modlí, chvilku bláhově spoléhá, že mu budou učedníci oporou.
Mimochodem - právě tito tři Petr, Jakub a Jan budou později stát v čele církve. Ti, kteří vědí, že největší tíhu nesl Kristus sám. A že oni nebyli schopni nijak pomoci, že nebyli schopni ani té modlitby, ba ani oči otevřené neudrželi. Je dobře, aby v čele společenství věřících byl ten, který ví, že sám zklamal. Takový bude umět pochopit, že víra má i své černé díry, probdělé noci, nezvládnuté sliby – byť je snaha a odhodlání sebevětší. A hlavně – takový ví, že i pro ty, co zklamali, je nová šance. Čím jiným je církev než společenstvím omilostněných hříšníků – stále znovu omilostňovaných. Těch, co vědí, že v důležité chvíli… byli mimo, nepochopili, nesebrali síly. To je církev.
Ale milí přátelé, pokud sami uvěříme a budeme mluvit o tom, že i nad našimi zásadními prohrami a selháními bdí Kristus, bude to dost. Že nás z nich stále znovu vytahuje a my smíme znovu a znovu začínat. Naděje usínajících je v tom, že jediný, který obstál, odpouští. Ten, co dřímající učedníky probouzí ze spánku, se k nim po svém vzkříšení hlásí. TO je důvod, že církev vůbec může být.
A teď blíž k Ježíšovi.
Přepadla ho hrůza a úzkost. Říká: „Má duše je smutná až k smrti.“ Pravý opak siláckých řečí učedníků. Žádný superhrdina, Avanger, co s hlavou vztyčenou prochází v dešti nepřátelských kulek. Ani stoický kliďas, kterého nic rozhází. Tak nějak si lidé představují božské hrdiny - nepohnutelné, nezranitelné, ale to může také znamenat- necitelné, chladné, vzdálené. Tady slyšíme o hrůze a úzkosti Božího Syna. To je něco neslýchaného a pobuřujícího. Kacířského – však to také byli křesťané, kdo byl nazván poprvé ateisty. Bezbožníky. Protože tohle nemůže mít s bohem přeci nic společného. Z bohů musí čišet moc, jít hrůza a úzkost, ne že oni budou prožívat hrůzu a úzkost.
Ježíš ji přiznává. Úzkost z bolesti – pochybnost jestli je třeba utrpení, nešlo by to jinak? Tíseň z otázek: co bude se všemi těmi, kteří díky mně uvěřili, že se přiblížilo Boží království? Ale možná nejvíce ze všeho strach, že všechno to, co mluvil a žil, nemá budoucnost, že to zapadne, naděje zhasne. Strach, že to celé nemělo cenu.
Boží syn je smutný až k smrti. Tady vidíme, co znamená: „Člověčenství naše, ráčil vzíti na se“. Bůh na sebe nevzal jenom nějakou masku, aby to vypadalo, že je člověk a pak podle scénáře prošel naplánované úkoly. Nikoli. Stal se člověkem se vším všudy, prožil radost i strach, potěšení i úzkost. Prožívá, že se mu nechce…
V Getsemanské zahradě Ježíš jako opravdový člověk, který ne všemu rozumí, bojí se a má pochybnosti. Je odhodlán vše dovést do konce, přeje si plnit vůli svého otce, ale bojí se, že vše může ztroskotat na jeho slabosti. Tak moc, tak opravdově je Ježíš člověkem.
Má v té chvíli vůbec něco, něco o co se může opřít? Vztah k Bohu. A ke vztahu patří rozhovor. A proto se modlí: „Otče, tobě je všechno možné, odejmi ode mne tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Modlitba toho, kdo má rád život a touží po životě. Přitom všechno směřuje k tomu, že o něj přijde. Modlitba synovské důvěry (to slůvko Abba znamená tatínku), důvěry která může přijít i se svým strachem a úzkostí. Ovšem je to modlitba, která nakonec dá prostor Bohu, nepřemlouvá, nevydírá. Hledá, co je dobrá Boží vůle, chce ne to své, ale to, co má být.
A když Ježíš říká: Ne má, ale tvá vůle se staň, není to rezignace – no tak když se nedá nic dělat - Je to vyhraný zápas o pochopení Boží vůle, a přitakání k ní. Vidíme, jak se ve světě prosazuje Boží vůle. Nikoli násilím ani zázraky, ale odpovědným jednáním těch, kdo se s ní ztotožní. Těch, kdo v modlitbě hledají pravé poslání člověka. Tak je Ježíš pravý člověk i pravý Bůh.
A teď ještě k nám. Spánek učedníků komentuje Ježíš slovy "duch je odhodlán, ale tělo je slabé". Ti tři chtějí Ježíšovu prosbu naplnit, ale nejsou schopni. Nemají sílu uskutečnit svá přání. To známe, bratři učedníci, sestry učednice.
Že jsou dvě sféry, dvě říše, které člověka ovlivňují, přitahují - nebo se spíš o nás přetahují.
Duch - to je Boží pohled na svět, tělo to jsou možnosti člověka. Duch - to jsou naše rozhodnutí pro věrnost, naše přání a předsevzetí pracovat pro lásku, odhodlání věřit, duch to jsou ušlechtilé záměry člověka, duch - to je to, jací bychom chtěli být. Dobré plány a záměry máme, duch je odhodlán, ale skutečnost je jiná, tělo je slabé.
Tělo - to je souhrn našich možností. To reálné, to co vidíme, prožíváme. Konkrétní výsledky našich odhodlání. Ano někdy krásné a jindy nevalné a nedotažené. Moc si přejeme být tak jak být se má… ale místo toho sami sebe nacházíme bez naděje, do lásky se musíme nutit a často je to polovičaté. Getsemane zrcadlí naše napětí mezi těmito dvěma póly. Jaká síla zvítězí? Tělo - realisticky mluví pro skepsi, pro útěk. Duch mluví o naději, o výhledu o věrnosti. Učedníci …. víme.
A mezi těmi póly se odehrává i Ježíšův zápas (i gramaticky by to mohlo vyznít tak, že větu Duch je odhodlán, tělo je slabé míní sebe). Tělo mu připomíná že je sám, opuštěn, unaven, že jeho slova jsou málo podepřena, že jeho učedníci jsou slaboši, že síla zla je silnější než se zdálo, že je taky mnohými nepochopen. Tělo, říká, že je po všem, že se blíží smrt, zapomenutí a prohra. A Duch odporuje: vždyť není jen to co vidíme a slyšíme. A ono to kvasí a roste - sám jsi ta podobenství říkal. A Bůh je přítomen a je blízko a stojí právě na straně slabých a trpících, a svět bude proměněn…
A Ježíš tomuto Duchu otevírá své myšlení i další kroky. V modlitbě, kde svůj strach neskrývá, ale předloží ho Otci, dostává sílu přitakat náročné cestě, na kterou zve Duch. My taky můžeme, v modlitbě, i když bude naše duše smutná až k smrti. Uprostřed našich zápasů mezi duchem a tělem? Mezi odhodláním a realitou? Mezi tím, co bychom chtěli, a tím co dokážeme? A ten boj bude pokračovat.
Ale jedno je důležité - náš Pán ví, co to je, sám to zažil.
A pokud s ním budeme v rozhovoru, v modlitbě… stane se zázrak, že nebudeme vidět jen naše kříže, naše trápení, těžká rozhodnutí a naše nezdary. Ale přemoženi nadějí, posíleni lásce dostaneme sílu neutéct, ale vytrvat v té složité situaci, v které jeden každý z nás je. A řekneme: Z tvé ruky Pane můj, co dáváš chci vzít… Amen