Text: Iz 53, 1-9
Sestry a bratři,
začíná velkopáteční kázání, a vy možná čekáte, že během patnácti minut vysvětlím, proč byl Ježíš ukřižován a co to vlastně má společného s námi. A já se přiznávám, že to nedokážu. Nedokážu to vysvětlit ani za 15 minut a nedokázal bych to vysvětlit ani za 15 hodin. Protože z naší perspektivy se nikdy nedostaneme do stavu, kdy bychom mohli říci: „Tak ano, mám v tom jasno.“
O Augustinovi významném teologovi v 5. stol., se vyprávělo, že jednou seděl na břehu moře a při pohledu na něj byl zcela ponořen do svých myšlenek. Tu k němu přišel malý kluk a ptal se ho: Co tu děláš? A on odpověděl: Přemýšlím o Bohu, protože ho chci pochopit. A dál se díval na moře a přemýšlel o Bohu. Po chvíli vidí, že onen kluk vyhrabal v písku díru a nosí do ní vodu z moře, pořád dokola, bez zastavení. Augustin se ho ptá: Co to děláš? A kluk odpoví: Přečerpávám moře. Augustin na to: To je nesmysl, obrovské moře se přece nevejde do tvojí jámy. A kluk mu říká: A velký Bůh se má vejít do tvého malého mozku?
A tak mne, milí přátelé, uklidňuje, že náš dnešní biblický průvodce Izajáš neříká: Kdo porozumí naší zvěsti? ale Kdo uvěří naší zvěsti ? Kdo jí bude důvěřovat, kdo se na ni spolehne? (tak jako u běžného průvodce nemusím rozumět, co a proč dělá, ale mohu se na něj spolehnout).
První křesťané, kteří znali Starý zákon, brzy našli souvislost mezi závěrem Ježíšova příběhu a texty o Hospodinově Služebníkovi, který trpí – tedy texty, které čteme je v 53.kapitole Izajášova proroctví.
Chci z něj vypíchnout dvě věty, které jednak zazní v Novém zákoně, dvě věty, kolem kterých krouží kostelní písně, modlitby a myšlenky velkého pátku. Obě odpovídají na otázku proč.
Jedna míří do minulosti – za jakého důvodu, proč:
A zní: On byl proboden naší nevěrností, rozdrcen našimi nepravostmi.
Druhá míří do budoucnosti: Za jakým účelem? K čemu je to dobré? Jaký je toho cíl?
A ta věta zní: Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni.
Nejdříve to první: On byl proboden naší nevěrností, rozdrcen našimi nepravostmi. Tuhle věc mohl asi ze všech lidí na světě nejjasněji pochopit Barabáš. Vrah a násilník odsouzený k smrti. Ráno o velkém pátku seděl v cele smrti v Jeruzalémě, v pevnosti. Jeho žádost o milost byla zamítnuta. Dopis na rozloučenou už napsal, poslední přání bylo splněno. Čeká už jen příchod kata. A tu se otevřely dveře a on je - ze zcela nepochopitelných důvodů - propuštěn. Barabáš jde na kopec, který se jmenuje Golgota a vidí tři kříže a na nich tři muže. A na tom prostředním, co měl být jeho křížem, tam co měl viset on, teď visí někdo jiný - Ježíš. Barabáš dostal nový život, nový začátek. Barabáš je první, komou Ježíšova smrt přišla k dobru, Barabáš je první za koho Ježíš položil život.
Mnozí z nás asi namítnou - no ano, ale Barabáš, to je něco jiného, to byl loupežník.
Je to pro nás těžko přijatelná myšlenka, že by měl být také nad naším životem vynesen soud, že bychom snad mohli být odsouzeni. My přece ne. Já ne. Dobrá, jistě není vše, co dělám, bezvadné. Ano jsem připraven přijmout výtku a napomenutí. Příp. nějaký menší trest. Ale že by to mělo být tak vážné? To určitě ne. My že bychom měli být vinni? My že bychom měli být dlužni?
Ano, jsme. Namátkou – začátek evangelia: "již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu." anebo konec evangelia - pašije. Jsou drsným zrcadlem, ve kterém se vidíme a které nás usvědčuje
- nás, kteří také víme, co je to zapřít své přesvědčení, svůj názor či svou víru, - jako apoštol Petr, nás, kteří jsme jako on měli silácké řeči a skutek utek
- a kdo, tváří v tvář Jidášovi, troufne říci, že by nezradil, ani když na vás míří pistolí, když hrozí že vás budou mučit, aktuální válka to ukazuje syrově ...
pašijový příběh usvědčuje i - nás, kteří si umýváme ruce nad problémy, který se nás přece až tak moc netýkají, - Jako Pilát – já nic, tohle se mne netýká...
- usvědčuje nás, kteří umíme jasně odsoudit hříchy těch druhých, - jako rada starších a velekněží – ano zaměření na hříchy druhých, to nám tak jako jim jde dobře
Závěr Ježíšova života usvědčuje i
- nás, kteří se dokážeme krásně posmívat, a umíme druhého zesměšnit, když je bezmocný - jako ti vojáci a kolemjdoucí pod křížem
- i nás kteří pod rouškou práva umíme druhé pořádně skřípnout, - jako velekněz (anebo si to, aspoň v duchu přejeme)
pašije jsou zrcadlem i pro - nás kteří umíme v pravý okamžik zalézt do bezpečí, když to venku zavání malérem, - jako učedníci (a díky svědectví o našich předcích, co byli stateční, a zrovna tak díky za svědectví těch co přiznali svou zbabělost, jsme v tom zrcadle spol s nimi a víme, jak moc odpouštění potřebujeme)
pašije odhalují i - nás kteří ukryti v davu klidně mlčíme k nespravedlnosti, jen když nejde o nás (Jsou to ty možná velmi temné vzpomínky, chvíle o kterých jsme možná s nikým nikdy nemluvili – kdy jsme schováni v davu viděli, že si někdo silný princip beránka – možná jsme to zažili jako dítě v kolektivu, mladí muži to zažívali na vojně. A člověk mlčí, protože nechce aby se stal obětním beránkem on...)
Ano jsme vinni. Jsme zapleteni s mocí zla... Pokud bychom chtěli nevidět temno v našem životě, tak pro nás Ježíšova smrt významná nebude. Kdo neví o své vlastní vině, těžko může pochopit tajemství Kristova umírání.
O jaké vině? Často tomu prostě ani nemůžeme zabránit, abychom vyvázli bez viny. Takový je náš svět, že se někdy rozhodujeme jen mezi špatnými možnostmi. A co s vinou? Jistě je důležité ji uznat a omluvit se, ovšem rány jsou hlubší. Rozbitý talíř, ten můžeme nahradit. Něčí poničenou pověst, to už ne. Ukradené peníze se dají vrátit, špatné rozhodnutí často vzít zpátky nejde. A zařídit, aby slovo, které zranilo, aby jakože nezaznělo - to jde už vůbec těžko. Smířit se s někým, kdo je daleko, nebo již zemřel, to nedokážeme. A ukradený zmařený čas života nikomu také nenahradíme. Je naše vina. Moje vina, Mea culpa, mea maxima culpa.
Ježíš vzal naši vinu na sebe.
Jak je to možné? Tu a tam - a nejen ve filmech ale i v opravdovém životě - tu a tam se cosi podobného stává - že někdo je v bezvýchodné situaci, provinil se, dluží a nemá jak zaplatit - a přijde někdo jiný a obětuje ze pro něj, zaplatí to za něj, dá část svého života nebo celý za bližního. Vezme to na sebe.
A proč – teď ta druhá věta: pro náš pokoj, kvůli našemu uzdravení.
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni.
Kdo tu celou cestu Krista na kříž a jeho umírání sleduje jen jako divák, tomu se to bude zdát nejspíš jako nudná podívaná. Není to ani důstojné, ani krásné. Pravděpodobně bude mít Ježíše za člověka, který nějak selhal, anebo prohrál.
Ale pokud mne svírá moje vina, pokud mne to uvnitř bolí, tak pak je to něco docela jiného, když slyším: Jeho ranami jsme uzdraveni.
Kde všude? Co všechno potřebuje uzdravit? Kdy všude je třeba uzdravení?
- když se po lži najednou už nedá důvěřovat
- když se po hrozných zážitcích noc co noc budím zpocený strachem
- když po té, co se mnou bylo nespravedlivě zacházeno stále a stále myslím na pomstu a nenávist se mnou cloumá
- když po smrti milovaného člověka nemám vůbec chuť do života
- když po nějaké chybě s hroznými následky trpím výčitkami a obviňuju se stále dokola
- když jsem osamělý a moje osamělost mě ničí a dusí, až tak, že nevidím bližního, který mne potřebuje
- když mi docházejí síly a už mě není potřeba, protože jsem pomalý a přebytečný
Jeho ranami jsme uzdraveni
Můžeme se ptát - jak je to možné? Jak to jde? Jak může někdo jiný nést moje nemoci, moje bolesti. A zde platí to, co o čem jsem mluvil na začátku. Z naší perspektivy tomu nemůžeme porozumět, a také nemusíme - to pochopit. Ale smíme – a tohle slovo podtrhuji, neříkám musíme, máme, ale smíme tomu uvěřit. Nemusíme porozumět, ale smíme
důvěřovat
A vyzkoušet
A prožít uzdravení.
Tím, že onomu muži, co visí na kříži,
předám
svůj život
své srdce
rozbité
roztržené
zraněné
krvácející
nechám to na něm
a pevně se přidržím toho, že:
Ty neseš moje bolesti
ty neseš můj strach
ty neseš mé úzkosti
a já jsem uzdraven.
A nacházím naději
nacházím světlo
nacházím budoucnost
nacházím pokoj
A proto velký pátek
kříž
Jeho ranami jsme uzdraveni.
A proto zpověď
a pozvání k večeři
Protože dochází k výměně.
My dáváme Ježíši, od dává nám.
My předáváme Ježíši náš poničený život
naše krvácející srdce
naši minulost zatíženou vinami
a on nám dává svou spravedlnost
svou budoucnost
svůj život
Amen