Text: Zj 22,12-17 „Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži. Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“ A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.
________________________________________________________________________________
Milí přátelé,
co má společného populární hudba a evangelická bohoslužba? Pravděpodobně víc, než by si člověk pomyslel … ale v jednom ohledu je to jisté: v obou se dá bez zábran zpívat o lásce – za použití až přehnaných obrazů. Píseň, nebo chcete-li chorál, jejímž autorem je Philipp Nicolai, a který uslyšíme zpracovaný v kantátě, je vlastně milostná píseň, její slova jsou opravdu vskutku nadnesená. Jsou to slova, která nás mohou odpudit anebo naopak uchvátit. Prostě milostná píseň. Ale ona láska není směřována k leckomu, ale k Ježíšovi. Který je zde opěvován jako „jitřenka, dobrý pastýř či krásný ženich“.
Taková píseň je výrazem mystické zbožnosti. Tento typ zbožnosti v určitém smyslu stojí vlastně v protikladu ke zbožnosti spíše střízlivé, která je v naší evangelické církvi dnes běžná. Nejsme zvyklí mluvit o Ježíši stejným způsobem jako když zamilovaná nevěsta mluví o svém ženichovi. Je taková mystika i dnes nějak aktuální? Vyjádření víry přiměřené 21.století?
Mystika předpokládá, že my lidé můžeme v našem světě mít zkušenosti z jiného světa. Ten svět není viditelný pro běžné oči. Ale pro ty, kdo do něj vstoupí, je stejně skutečný jako normální svět. Dokonce ještě víc: ten jiný svět je TEN pravý svět. A je nám tak strašně moc blízko, že ho můžeme až fyzicky cítit, vnořit se do něj, splynout s ním. Mystika existovala a existuje ve všech náboženstvích. Philipp Nicolai byl křesťanský mystik. A proto ten jiný svět měl pro něho jméno: Ježíš Kristus.
Možná byste chtěli říci: to je mystika? Tak to je něco dost šíleného. Jenže: Mystika v posledu není o nic šílenější než doba, ve které vzniká. Mystika má leccos společného s fantasy: jde o pokus uniknout přítomnosti. A vlastně to není nijak překvapivé, že v dnešní době miliony lidí hltají fantasy literaturu jako „Pán prstenů“ nebo „Harry Potter“ nebo nevím, co teď právě letí. Hltají to, aby alespoň na pár hodin zapomněli na náš svět, který se vymkl kontrole. Nechají se tím jiným světem pohltit. Rádi. Až tak, že ten druhý, jiný svět je ten pravý, ten jejich, vlastně skutečnější než realita. Resp. to je pro ně realita.
Pokud bychom tento fenomén chtěli dnes pochopit, můžeme tutéž otázku položit i době před více než 400 lety. Jak se to mohlo stát, že Philipp Nicolai chtěl být Ježíšovou nevěstou.
16. století bylo pro mnoho lidí především dobou nepokojů, bídy a osamělosti. Také Philipp Nicolai měl také těžký život. Když mu bylo 11 let, musel odejít z domova, aby mohl vůbec chodit do školy. Během následujících deseti let se desetkrát stěhoval a změnil školu, než se dobral k maturitě. Po ukončení následného studia teologie byl chvíli nezaměstnaný. Ze své první – luterské fary byl vyhnán (po krátké době) katolickými vojsky. Na dalším místě v Horním Hesensku je šikanován - sám pak (bohužel) oplácí stejně – šikanou. Nakonec zakotví jako farář ve sboru ve městě Unna. Jakmile tam Nicolai dorazí, brzy musí během morové epidemie pohřbít takřka třetinu obyvatel města. Denně 20–30 pohřbů. Umírá také dvě z jeho milovaných sester, jedna z nich mu vedla domácnost. Záhy po skončení moru vtrhla do země znovu katolická vojska a Nicolai, který se právě oženil, se svou ženou a dětmi uprchl. Až na sklonku života našel klid v Hamburku, kde vyčerpaný umírá ve věku 52 let.
Těžký život může člověka za-tížit. Philipp Nicolai celý život bojoval proti katolíkům, a ještě intenzivněji proti jiným evangelíkům – totiž proti reformovaným, nebo chcete-li kalvinistům. Napsal mnohé pomlouvačné spisy, pokleslé, nejnižší úrovně. Je z nich cítit, jak obrovská zranění a neklid ho formovaly.
Ovšem právě během vrcholného strádání, v nejhlubší nouzi, kdy stál každý den u masových hrobů na hřbitově v Unně, tehdy zahlédl jiný svět. Svět bez nenávisti, svět plný lásky. Objevuje Kristovu blízkost. Najednou cítí Ježíšovo objetí a pohled, tam zakouší Kristovu přítomnost ve večeři Páně. A právě tato zkušenost se odráží v písni „Jak krásně svítí jitřenka“, kterou my máme v překladu „Jak jasně svítíš hvězdo má“. Nenapsal k ní jen text ve verších, ale složil i melodii. Ta píseň zve člověka, aby obrátil obličej k nebi a mohl uvěřil, že je víc, než jen pozemské tady a teď. Není divu, že ten o Kristu jako jitřence, v některých překladech – denice, hvězda, co ohlašuje den, je z knihy Zjevení, plné apokalyptických obrazů, uprostřed kterých zní ujištění, že Bůh setře každou slzu z očí a že je nebeský Jeruzalém, naše vlast, kde není noc ani tma, protože tam je boží plnost.
V tradičním luterském rozpisu písní (církev kořenící v německé reformaci má pořádek i v písních) – je určena ke svátku zjevení Páně 6. ledna. Potkáváme v ní mnoha biblických obrazů - ze Starého i z Nového zákona . Je to píseň věřícího člověka, který v těsném, mystickém vztahu s Ježíšem našel vše, co jeho život naplňuje a drží. Je to, jakoby nevěsta měla před sebou obraz milovaného ženicha, zadívala si do něj, vnořila se do něj a zapomněla na vše ostatní kolem sebe. Svět - jakoby neexistoval. Vlastně svět ani nepotřebuje, protože nebe je pro ni otevřené. Vzhledem k okolnostem života Philippa Nicolaie to lze pochopit. Ježíš Kristus je pro něj místem, kam může uprchnout, kde může spočinout, je pro něj útěchou v životě i ve smrti.
Milí přátelé, je to vlastně fascinující. (a je to legitimní cesta víry) Fascinuje mě tohle mystické rozjímání Krista a zároveň to nějak neumím, nikdo mě to nenaučil, trochu se toho bojím… A zároveň mě to vlastně přitahuje a směr toho celého je správný – k Ježíši Kristu, ano jeho příběh je ústřední bod víry. Bez něj bychom nepoznali Boha tak, jak ho známe.
Zpěv písně 506
Klidná melodie nese. Zve nás, abychom se nechali osvítit ono jasnou hvězdou, jitřní, někdo by řekl velikonoční, světlo neděle vzkříšení. A my můžeme uvěřit, že je z nás sňato, to co táhneme neseme, naše náklady, zátěže a břemena. Dopřejme si svobodu toto prožít (a píseň, která bude po ohláškách je laděná stejně.
Ale pozor – je tu veliké nebezpečí – totiž že v té písni a díky té písni zůstaneme jenom u sebe. Že zůstaneme koncentrovaní na sebe, svá trápení, svou duši, svou záchranu…. Ale my jsme jen jedna z ratolestí, část Kristova těla. Ano pomůže trochu poodstoupit abychom viděli i ostatní ratolesti a větve, abychom viděla další části společenství, duchovního kristova těla. Protože jitřenka nesvítí pouze mně, ale nade vším božím světem. A platí i lidem, co jsou na okraji, na útěku někde na člunu ve Středozemním moři, nebo ve zničeném městě na Ukrajině, v Africe bez vody a v Asii uštvaní z otrocké práce ... Proto hvězda a ne svíčka, proto jitřenka a ne lampa. Protože pro všechny.
To slavíme o Vánocích: Bůh přichází na svět, přímo do tělesnosti naší lidské existence, přímo do nouze chudých lidí, do fyzické tísně, do špinavých plen a sčítání lidu, shonu a sporů.
Mystika smí být pomáhá. Pomáhá myslet a udržovat úzký, niterný vztah ke Kristu a zpívat o něm, abychom mohli vydržet často obtížnou realitu našich lidských životů. A vstoupit do nich. A vydržet. Tak jako pomáhá vztah k milé dívce vydržet mladíkům těžkou dobu na vojně, tak jako vztah k manželce a dětem pomáhá vydržet hrůzy v zákopech, tak jako vztah a zamilovanost pomáhá mužům a ženám ve vězení přežít a být v realitě těžké.
Rád citují Dietricha Bonhoeffera, který ve 30. letech20. století řekl: „Jen ti, kdo křičí na obranu Židů, mohou zpívat gregoriánsky.“ A přitom jeho spisy jsou plné velice osobní zbožnosti, básní o vztahu ke Kristu, on politicky angažovaný píše, jak se ve vězení žehná křížem a pravidelně modlí.
Mystika je silou potravou pro bytí ve světě, který k ní má daleko.
Pouze těm, kdo následují Ježíšovu větu „Jdi do celého světa“, je dovoleno oddávat se mystickým obrazům krásného ženicha. Ale i to umíme. S tou nejkrásnější hudbou. Jako dnes ráno.
A pokoj Boží, který převyšuje každý rozum, bude střežit naše srdce a mysl v Kristu Ježíši. AMEN