Text: Mt 5,21-28
Možná si řeknete: Ježíšovy vysoké, nesplnitelné nároky. Slova, která v nás probouzejí pocity viny a smutku – protože tohle, co zaznělo, to prostě nezvládáme. Zkusme to vnímat jinak. Ježíš v Kázání nahoře představuje, o co mu jde. Mluví o Božím království. Zkusme to, co zaznělo, vnímat jako sérii ilustrací, jak to je, když Bůh kraluje.
Když se tenkrát řeklo království, tak si člověk nepředstavil hned nějaký prostor nebo území. Představil si spíše krále a jeho moc, sféru jeho kralování. Ještě ve středověku to prý bylo tak, že nejprve je tu král, a jeho království je prostě tam, kde ho uznávají. I kdyby to byl král bez území a jen putoval krajem se svou družinou, tak tam, kde právě nocuje, tam je jeho království. Protože tam poslouchají jeho slovo, plní jeho rozkazy, tam se řídí jeho vůlí. Podobně boží království - je tam, kde uznávají Boží moc, tam kde poslouchají jeho slovo, řídí se jeho vůlí, byť třeba jen na čas a na omezeném prostoru.
Tedy - chování a jednání, které tu Ježíš propaguje, můžeme chápat jako export Božího království. Učedníci tím mají veřejnosti ukázat, oč v něm jde.
Aby bylo jasno - není tu řečeno, že bychom si takovým jednáním předpláceli vstup do nebeských prostor. Jednou. Za odměnu. Nýbrž je to tak, říká Ježíš, že teď, kdykoliv se k někomu zachováte tak jak říkám, tak jste uvnitř. Tak se pohybujete ve vodách Božího království.
A ten - a to je velmi důležité - ten, ke komu jste se tak zachovali, tam je taky. Protože vztah má dva konce. Kdykoli se tak, božokrálovstvově chováte, ocitáte se pro tu chvíli v něm. Ale taky: kdykoliv se tak někdo zachová k vám, tak jste do božího království vstoupili nevěda, tedy byli vstoupeni, byli jste do jeho souřadnic vtaženi. Tedy ten, kdo se zachoval nečekaně hezky – i ten, ke komu se tak zachoval – oba dva se pro tu chvíli ocitají v Božím království.
Nebo ještě jinak: každý takový překvapivě dobrý čin je krátkodobým únosem do Božího království. Dá-li vám někdo facku (urazí vás, nebo podrazí) a vy mu to nevrátíte (ač byste mohli), tak toho hulváta na chvíli unesete do Božího království (on vám dá možná další, a tím z toho království vystoupí zpět, ale kousek toho Božího království už zažil).
Prostě, v ten moment, kdy se zachováme podle kázání na hoře, ocitneme se v souřadnicích Božího království, a tak budeme jeho optikou vnímat i celý svět. Pro nezúčastněného diváka (myslím, že ve fyzice by se řeklo - pro někoho, kdo je v jiné vztažné soustavě), pro někoho, kdo zůstal venku, se ovšem, pravda, budete chovat jako cvok
Co Ježíš myslí? Uvádí to na příkladech: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ. Ovšem ve způsobu, jakým myslí Boží království, to znamená: nejenom fyzicky, ale nezabiješ ani duši, nezabiješ ani vnitřní život člověka. Nebudeš ho zraňovat a ubíjet ani svým hněvem, ani svým výsměchem ani svou intelektuální nebo zbožnou povýšeností. Nedáš mu sežrat, že ty jsi lepší a zbožnější, že máš lepší vkus, jsi chytřejší a nebudeš mu tvrdit, že on se teda do nebe určitě nedostane.
Já však vám k tomu říkám: každý kdo se hněvá na svého bratra, si ten zaslouží soud
Představte si, že jste něco provedli. Kudy jdete, jsou na vás lidé naštvaní. Ne, že by vás přímo hnali před nějakou kárnou komisi nebo před soud; ale takové samozvané spontánní kárné komise potkáváte v kanceláři, v dílně, ve třídě, na chodbě v paneláku.
No a pak potkáte někoho, kdo na vás naštvaný není. Ačkoliv by mohl. Nedá vám to sežrat, že jste (* se právě rozvedl, vrátil z kriminálu, propadl u zkoušky, způsobil nehodu, vytopil pět partají….. ) V ten moment uprostřed záplavy veřejného pohoršení zažijete aspoň kousek Božího království, když on to pomine, zapřede hovor, navrhne zda si dát kafe.
Takhle nějak to, myslím, při setkání s Ježíšem prožívali třeba celníci a nevěstky. Ježíšovo učení totiž není klacek do ruky, abychom mohli ještě přísněji soudit; nýbrž že je to naopak návod, jak svého bližního před hněvem a odsuzováním uchránit. Jak mu – třeba i v letmém setkání – nabídnout azyl Božího království; azyl před lidskou zlobou. (Celkově – poskytování azylu má v bibli tradici.)
Ježíš pokračujedruhou ilustrací: Kdo svému bratru řeka "raka": zasloužil by synedrium.
"Raka", to je nadávka, která souvisí s prázdnotou (nicotou), označuje tedy člověka jakožto povrchního, dutého, člověka, kterého odepisujeme jako totálně nudného.
Prý tím slovem mohou lidé usedlí odsuzovat člověka, co má nekonformní názory, mravy či zjev, ale stejnou nadávkou mohou lidé nonkonformní naopak odsuzovat měšťáka, jeho názory, mravy či zjev. Snad když řekneme, že je někdo nýmand, nula, kašpárek.
A ten okamžik Božího království je, když druhý člověk zjistí, že ho neponižujeme pro jeho divné názory, Že ho neodepisujeme jako prázdného a povrchního, a vůbec: že ho neodsuzujeme pro to, jaký je. Třeba proto, že je naprosto nemožnej. Nezabiješ - i v sociálním slova smyslu, nevyškrtneš z party, z rodiny, ze sboru. Neřekneš si, pro mě přestal existovat.
(Skoro v tom slyším i kus ironie: Řekl jste sousedovi, že je prázdný tlučhuba? To bych vám přál bližší seznámení se synedriem.)
Třetí ilustrace: Kdo by řekl Blázne, zasloužil by ohnivé peklo. Nadávka do bláznů má v Izraeli náboženský odstín. Míří na nevěrce a bezbožníka. V tomto případě je Ježíšovo Nezabiješ – vztaženo na život věčný. Neupřeš mu život věčný. Kdo někomu jinému upírá naději, Boží království; kdo o někom nebo dokonce někomu řekne: ten zajisté spasen nebude – tak tím spáchal něco horšího, než kdyby ho vzal sekerou. Kdo svého bratra posílá do pekel, sám by zasloužil tam, kam ho posílá.
Poslyšte čtvrtou ilustraci:
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezcizoložíš. Já však vám pravím: každý, kdo si vyhlédne ženu, aby ji svedl, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
Viděno ze strany těch návštěv a únosů do Božího království: když žena aspoň u jednoho Kristova učedníka zjistí, že si jí hledí pro něco jiného (než aby ji dostal do postele) – tak se z běžných poměrů téhle naší společnosti aspoň na chvíli ocitá v Božím království. I s ním.
Vypadá to jako dost minimalistický cíl, Ježíš ale zřejmě nemá o stavu společnosti přehnané iluze. Muž zpřítomní kousek Božího království už jenom tím, že se nesnaží svést cizí ženu; respektive že žena zažije kousek Božího království už jenom tím, že ji aspoň jeden cizí muž nesvádí.
A poslední ilustrace: Buď ochotný ke smíru se svým protivníkem rychle, dokud jste na cestě a než by tě předal soudci a soudce služebníkovi a budeš uvržen do vězení.
Cestou k soudu je poslední šance na vyrovnání mimo-soudní. Neřeší se tu, kdo proti komu co má (jako by se tady realisticky předpokládalo, že soud může vždycky dopadnout špatně). Vždycky můžeš v kriminále skončit ty. Ale: pokud se s tím druhým dohodneš ještě cestou, můžete zažít právě ten kousek Božího království, o kterém byla řeč. Pokud dojdete k soudu, zažijete právě jen soudní proces. Oba ho prožijete.
V Kázání na hoře tedy nejde o to, aby učedníci ukazovali světu jak jsou slušní, mravní a dokonalí. Jde o to, aby pochopili o čem je Boží království, aby se podle toho zachovali, tak aby to měli šanci pochopit také ti kolem. Evangelium nemá být Nový zákoník, abychom ho mohli mít splněný, ono to ani nejde, a když už, tak nám Kázání na hoře spíš ukazuje, že nejsme schopni ho splnit, a už vůbec ne se jeho plněním spasit. A netvrdí se ani, že tím vybudujeme Boží království na zemi. Ale můžeme aspoň na chvilku zažít a nechat druhým zažít, o čem to Boží království je. A už jenom to má svůj smysl.
Věřím, milí přátelé, že jste takto alespoň na skok v božím království byli, že vás tam někdo vzal - když vám neoplatil váš hněv, posměšek, facku, když vám navrhl smíření, nepřipomínal váš hřích, když vás nechtěl zneužít, neponížil vás, nedal vám pocítit svou moc, přál vám…..
A tak milí poslové božího království, sestry a bratři, vyzývám vás,
zorganizujte únos – z náboženských důvodů. Uneste své bližní alespoň na krátkou chvilku do Božího království. Amen
podle výkladů Matoušova evangelia od Jiřího Mrázka