Eliáš Kliment 15.5.2022
Text: 1Kr 16,29-17,7
V třicátém osmém roce vlády judského krále Ásy se stal králem nad Izraelem Achab, syn Omrího. Kraloval nad Izraelem v Samaří dvacet dva roky. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním. Bylo mu málo chodit v hříších Jarobeáma, syna Nebatova. Vzal si za ženu Jezábelu, dceru Etbaala, krále Sidóňanů, a chodil sloužit Baalovi a klaněl se mu. Postavil Baalovi oltář v Baalově domě, který vystavěl v Samaří.
Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním. V jeho dnech vystavěl Chíel Bételský Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho vrata podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova. Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.“ I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.
_________________________________________________________________
Jméno dnešního křtěnce nás postrkuje k tomu, abychom otevřeli 1. knihu královskou a v ní našli příběh proroka Eliáše. Jméno Eliáš znamená: Bohem je Hospodin (tedy není jím někdo jiný)
Kdo tohle může tvrdit: "Jakože živ je Hospodin,… v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo." ? Čí slovo je tak mocné? Není to kupodivu žádný král ani vojevůdce, není to oligarcha nebo miláček davů, kulturní nebo sportovní hvězda. Odvažuje se to tvrdit Eliáš. Přistěhovalec, co byl poslán ke králi Achabovi, aby mu vysvětlil, že jeho vládnutí je zhoubné.
Kdybychom četli o králi Achabovi jinde než v bibli, asi by jeho postava odpuzující dojem vzbuzovat nemusela. V učebnicích dějepisu by patrně dostal přízvisko „král budovatel“. Vždyť který národ by si s pýchou nepřipomínal krále, který rozšířil území své země, výhodně se oženil, byl respektován v zahraničí, zvelebil hlavní město, postavil spoustu výstavných chrámů a dodal královskému úřadu lesk: Napadá mne, že v českých dějinách by mu byl podobný nejspíš Karel IV.
Ale bible shrnuje Achabovo královské působení jinak: "dopouštěl se toho, co bylo zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním." Tedy hodnocení zcela odlišné. Přemýšlím podle čeho vlastně hodnotíme krále a panovníky my? A prezidenty a premiéry, ale také ředitele a učitele a vedoucí a vůbec – podle čeho hodnotíme lidi. Díváme se lidskýma očima, anebo přemýšlíme, jak to či ono, ten či onen splňuje kritéria, která stanovil Bůh? A pokud jde o nás samotné. Čí hodnocení je pro nás vlastně důležité? Žijeme tak, aby byli spokojeni naši rodiče? Resp. aby se neobraceli v hrobě? Anebo aby nás kladně ohodnotily naše děti? Anebo tak, aby se v obecních či církevních memoárech o nás psalo pozitivně? Nebo aby k našim skutkům pochvalně přikyvovali kamarádi? Anebo je pro nás důležité, jak obstojíme před Bohem?
Bible Achabovu vládu hodnotí velmi kriticky, protože celá ta ohromující výstavba a budování, všechno hemžení strojů a lidí, pohyb kapitálu a investic – toto vše se dělo ve jménu pohanského boha Baala.
Je to vlastně hodně důležité, když se něco dělá, nebo děje, ve jménu koho nebo ve jménu čeho se to děje. Kdo je pořadatel, spolupořadatel. Pod jakou je to hlavičkou, kdo tím má být oslaven, komu to slouží... Chápu, že když se něco - byť dobrého a užitečného (jánevím - vysazování stromů, nebo brigáda na stavbě školky) – konalo jako dárek soudruhu Gotwaldovi k narozeninám, nebo když to bylo pod hlavičkou SSM, nebo když nad akcí převzal záštitu (a teď radši nikoho nejmenuju) - že se někdo prostě k takovému dílu nepřidá (i když mu ta věc připadla smysluplná). Nepřidá se, protože nechce být pod touhle hlavičku, v tomhle firemním tričku, chce být pod jinou hlavičkou, protože se v neděli schází v jiném jménu - ve jménu Boha, Otce i Syna i Ducha svatého. Že někdo, kdo byl pokřtěn ve jméno Ježíše Krista – tak jako malý Eliáš dnes (a my dříve) – že se nepřidá k akci na pozdrav těm, co svými řečmi nebo činy Kristovo jméno urážejí.
Slovo Baal znamená: majitel. Majitel s velkým M, Pan Majitel. Z božstev, která jako základ života staví majetek a vlastnění, vyčnívá Baal vysoko. Král Achab to ví, taky chce mít a proto by rád, aby se Baal stal majitelem Izraele.
Tu dobu příznačně dokresluje biblický vypravěč jedním detailem: "V těch dnech znovu vystavěli Jericho." - přeloženo Měsícov - město vyznavačů kultu měsíce, symbol modloslužby. Když znovu stojí Jericho, nemůže být zaslíbená země zemí dobrou. Čteme v bibli, že když tu jerišskou repliku stavěli, „položili její základy na těle vladařova prvorozeného a vrata na těle nejmladšího“. Na mnoha místech Palestiny vykopali archeologové pod základy domů a měst kostry dětí. Pohanství, to je totiž vztah k bohům na rovině obchodní - něco za něco. Když něco dáš bohům, když jim něco obětuješ, tak od nich něco dostaneš - sílu, přízeň. Výdaje a přijmy. Když dáš bohům to nejcennější, co máš, určitě od nich dostaneš také něco cenného. A proto oběti dětí v základech staveb, “aby se mému městu dobře dařilo“, “aby byly hradby pevné a můj život zajištěný“. Takhle si pohanství zaručuje, že život bude za něco stát. To je ovšem zakázáno - volají izraelští proroci – Boží vůlí je, aby rodiče neobětovali budoucnost svých dětí kvůli svým zájmům, a jinde podtrhne naopak, aby děti pro své zájmy neobětovali důstojnost svých rodičů.
Přeloženo pro nás a naše poměry: pohanství – to je život, který obětuje ve jménu vlastního prospěchu i své děti nebo prostě příští generaci. A to je téma aktuální i v širším měřítku, zda nežijeme na úkor příštích generací kvůli svému pohodlí. To se týká ničení přírody, to se týká našich dluhů osobních i zadluženosti státu, ve kterém žijeme....
Není bez významu, že Hospodin proti Achabovi a Baalovi nepostaví do hry rovnocennou figuru - proti králi krále. Postaví proti králi přivandrovalého kazatele: „Poslouchej, králi, mám Ti vyřídit špatnou zprávu pro všechny vyznavače velkého majitele Baala. Bůh života ti vzkazuje, že nebude voda, dokud já neřeknu.“
My jsme zvyklí, že proti síle musíme postavit jinou sílu. Ale bible proti mocnému králi postaví slovo.
A tak se rozjetá mašinérie najednou začíná zpomalovat, stavební ruch skomírá, pohyby dělníků jsou čím dál malátnější, produktivita jde dolů, akcie také, protože chybí voda. Dárcem života je Hospodin a ne Baal. A pro leckoho najednou začne být otázkou, kdo je tady doopravdy bohem.
Mezitím musí prorok do úkrytu a sám žít z darů Božích. Nebude se okázale předvádět na veřejnosti. Nebude v době sucha lákat na zázračnou Boží vodu. Bude přežívat v skrytu. Ptáci ho budou obdarovávat chlebem a masem, tak jako Hospodin obdarovával manou a křepelkami svůj lid na poušti.
Milí přátelé, jde o konflikt mezi různými přístupy k životu. Mezi přístupem majetnickým a přístupem pokorně otevřeným ke spolubytí. Zápas o víru v Baale nebo v Hospodina nebyl akademickou diskusí o tom, co, nebo kdo je principem světa, nebyl to nezávazný rozhovor mezi teology dvou náboženství jednoho státu. Uctívat Baale nebo Hospodina - to znamená uchopit život z různých stran, založit ho na úplně rozdílných základech. To je přeci rozdíl, jestli jde především o moje pohodlí, zásoby a dlouhověkost anebo jestli přijmu výzvu k životu v pravdě a v lásce.
Nezapomínejme ovšem, že Achab není pohan, ale král Izraele - lidu víry. To snad abychom dnešní služebníky boha Majitele nehledali hned a v prvé řadě za hranicemi církve. Jistě je to výzva uprostřed světa, společnosti, ale máme je nejdřív vztahovat sami na sebe a učit se - tak jako Eliáš - žít z boží milosti a ne ze svých zásob nebo na úkor jiných. Takové kritické tóny trochu narušují naši touhu po klidu, prosperitě a životních jistotách. A církev, která nechává prostor svým Elijášům a naslouchá jim, je možná trochu neučesaná, ale je na cestě víry, bojuje o odvahu vykročit ze zajištěnosti spolu s Hospodinem - Bohem poutníků putujících ke svobodě.
Tedy –začátek příběhu Eliáše – příběhu:
- o tom, že překvapivě a odvážně přináší boží názor přistěhovalec
- příběh k přemýšlení o tom, jaké hodnocení je pro nás vlastně důležité
- příběh o tom, že je dobře sledovat, pod čí hlavičkou se něco děje
- příběh k tématu obětování druhých kvůli vlastním cílům
- příběh o moci slova
- příběh, který přináší otázku, jak my dokážeme žít v nezajištěnosti
- příběh také o tom, že právě v nezajištěnosti se dějí podstatné věci, věci víry. Dáváme za pravdu prorokům, kteří varují a mluví o potřebě alternativy a zároveň nás to jejich volání vyrušuje tak trochu otravuje, když bychom to měli doopravdy žít.
A víme, jak sami sebe nacházíme tu blíž Baalovi a tu blíž Hospodinu.
jak sami mezi oběma přístupy k životu – tím lákavým majitelovským / majetnickým a tím Hospodinovým / životadárným – jak sami hledáme (někdy těžce) sílu být na té dobré straně. Pane Bože, prosíme pomáhej nám. Amen
inspirováno kázáním, jehož autora neznám