Čtení: 4.Mojžíšova 21,4-9
Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.
Text: 2Kr 18,1-6
V třetím roce vlády izraelského krále Hóšey, syna Élova, se stal králem Chizkijáš, syn Achazův, král judský. Bylo mu dvacet pět let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě dvacet devět let. Jeho matka se jmenovala Abí; byla to dcera Zekarjášova. Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec David. Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán. Doufal v Hospodina, Boha Izraele. Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním. Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi.
__________________________________________________________________________________
Kdo nebo co je Nechuštán ? Tato otázka by myslím mohla zaznít v nějaké televizní vědomostní soutěži. A bylo by to za hodně bodů. A nedivil bych se, kdyby ani kovaní křesťané nevěděli, že to byl kovaný bronzový had.
Četli jsme právě příběh o tom, jak ho Izraelci rozmlátili na kousky.
Proč? Rozkázal to Chizkijáš.
Tento král vládl kolem roku 800 př.Kr., a podle hodnocení Bible to byl král dobrý. Před ním to tedy slavně vůbec nebylo. Defiluje tam jeden král za druhým, liší se sice jménem, ale jinak se podobají jako vejce vejci. Autoři bible je popisují stejně lakonickou větou: „Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích.“
Chizkijáš z tohoto neradostného seznamu izraelských politiků trčí. V pozitivním slova smyslu. Jeho hodnocení zní: „Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec (rozumějme předek) David.“
Proč? Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán.
Většinou považujeme za velké ty panovníky, kteří něco vybudují. Ale ono může být někdy naopak velmi důležité nějaké pomníky strhnout. Chizkijáš to dokázal - král s kladivem a sekerou, který vyklučil houští posvátných sloupů – totemů – u kterých se konaly oběti cizím bohům a bůžků. Bylo to blahodárné. Kdyby žil ve dvacátém století nejspíš by velel četě, která podminovala Stalinův pomník na Letné nebo bořila sochu Sadáma Husejna. Byl to slavný čas očisty. Obnovy. Odhození všeho, co ukazovalo k falešným životním oporám, většinou to byly modly z dovoz. Kéž bychom uměli i my takto odhodit vše odvádí naši pozornost od víry, kéž bychom uměli odhodit vše, co nás drží v zajetí věcí, kterým otročíme a lidí, které falešně zbožňujeme. Tak zhruba vyzní dnešní kázání. Ovšem…problém je, že u toho byl zničen právě taky ten bronzový had.
To totiž není žádný import, to není symbol temných sil. To byl naopak velmi vzácný předmět, který Izraelci uchovávali na věčnou památku svého milovaného Mojžíše, svého vysvoboditele. Co před několika staletími…
Slyšeli ten jsme v prvním čtení: Cesta Izraelců z otroctví přes poušť do zaslíbené země byla náročná. Ani se snad nelze divit, že lid nadával a Mojžíšovi vyčítal, že ta celá akce je zbytečná a že měli raději zůstat v Egyptě. Jedovaté řeči vedli, a není divu, že se ta jedovatost obrátila proti nim a začali je napadat jedovatí hadi, po jejichž uštknutí nebylo napadenému pomoci a v bolestech umíral. Bůh vyslyšel jejich volání o pomoc a pomohl. Poradil Mojžíšovi, aby z bronzu zhotovil sošku hada, tu pověsil na tyč. Kdo z uštknutých se s důvěrou zahledí na bronzového hada, přežije. To je dobré – učit se odhlédnout od aktuální nouze a pohledět k Bohu. Pohled na bronzového hada tomuto „vzhlédnutí vzhůru“ měl pomoci.
Od těch dob se těšil Mojžíšův bronzový had veliké úctě. Ovšem vzpomínka na příběh o pomoci se časem proměnila v pobožnůstkářský kult. Lidé před bronzovým hadem pálili kadidlo v oběť jako nějakému bohu. Nevarovalo je ani jméno sošky „Nechuštán“- přeloženo do češtiny „je pouze z bronzu“.
A teď tady tenhle vzácný artefakt izraelské víry leží rozbit na kusy. Jak si to ten král Chizkijáš mohl dovolit? Ptáme se a možná se ptali tehdejší současníci. Naštvat si cizí bohy – to chce jistě odvahu. Ale kritizovat vlastní národ, vlastní církev, zproblematizovat vlastní náboženské symboly ? Proč to ten Chizkijáš vlastně dělal?
Protože musel. Tenkrát na poušti bronzový had pomohl, aby znovu uvěřili Hospodinu. Ale tak to bývá u člověka, že je nám bližší to, co máme na dosah ruky, co můžeme zmáčknout, čeho se můžeme dotknout, to, co dokážeme pochopit a uchopit, to je nám vždycky bližší a milejší než pouhý slib, pouhá víra, pouhá milost, pouhé slovo. A z hada, který byl původně ukazatelem k Hospodinu se stává uctívaný předmět. Z toho, co mělo člověka vést k víře se stává to čemu věříme. Amulet. Totem. Modla. A náhle tu místo znamení a směrovky víry máme spíše něco, co je ve vztahu k Bohu překážkou. Náboženská věc, avšak překážku. A ty zbožné překážky jsou vlastně svým způsobem nejzáludnější.
Na zítřek připadá Den reformace. Před 505 lety, 31. října 1517 přibil Martin Luther svých 95 tezí na vrata kostela ve Wittemberku. Podobně jako král Chizkijáš zaútočil Luther na zbožné modly, kterými si tehdy lidé chtěli vydláždit cestu k Bohu. Na všechny lidské pokusy, jak si Boha naklonit a pojistit si jeho přízeň. Rozmetal dodnes běžnou představu účetnictví mezi člověkem a Bohem, podle kterého když dáme, pak dostaneme. (a když my dáme zbožné úkony a dobré skutky, tak on nám musí dát – spasení). Odvážil se roztlouct na padrť všechny bronzové hady naší zbožnosti, kteří nás vedou k domněnce, že díky nim před Bohem obstojíme. Luther nebyl z podstaty člověk kdovíjak odvážný, ale když došel při četbě Písma k poznání, jak to mezi člověkem a Bohem je, tak nemohl mlčet. Poznal, že i kdybychom se rozkrájeli na malinké svaté nudličky, stejně před Bohem nemůžeme obstát. Měl strach před Boží spravedlností a majestátem, který je tak nesmírný, že nám podle lidské logiky a podle našeho hříchu nemůže odplatit jinak než věčnou smrtí. Došel dál než většina lidí, kteří si myslí, že stačí žít jakž takž slušný život, aby obstáli. Nahlédl pravdivě svůj život. A přece by z této hlubiny Luther nikdy nevyšel živý ze svých sil. Tak jako ti, kteří v zoufalství prohlédli svou nedostatečnost a pocit viny a zlo tohoto světa, těžko našli v sobě sílu a zdroj, jak s tím bojovat. Lutherovi však byla, stejně jako nám, odpověď darována. Jen Boží milost je to, na co se můžeme spolehnout. Jen Boží odpuštění nám umožňuje vidět se pravdivě před Boží tváří a přesto se v hrůze nezhroutit. Nikoli Boží soud, ale naopak Boží vlídnost je to, co nám dává odvahu žít co nás zahrnuje dobrou zprávou co nám otevírá veškeré bohatství lásky.
To je jen dílčí a nahození popis toho, jak začala reformace. Luther člověku zasaženému hříchem ukázal k Bohu, kdo se k němu upne vírou, je zachráněn. V řeči dnešního příběhu – člověku uštknutému hříchem, jeho jedem, hady…, je nabídnut pohled na kříž (s Kristem) a díku tomuto spásnému pohledu a víře, může člověk odhlédnout od sebe sama (a aktuálních potíží) a je zachráněn.
Ovšem ! O několik desítek let později. Ovšem i reformace, reformátoři a její hesla se můžou snadno stát modlou, naším zbožným bronzovým hadem, na který začneme být pyšní. V kolika německých kostelech je Luther ve vitrážích, kolich bust a kolik nedotknutelných repordukcí obrazu Husa před koncilem kostnickým.(„svatý Jan Hus“)
Z toho, nebo z těch, co vedli člověka k víře, ukazovali k Bohu, se stává to čemu věříme, kým se oháním, na jehož jméno vsázíme.
Den Reformace není vzpomínková akce na vybledlé stíny zvěčnělých předků. (v tomto smyslu je to spíš úklid zaprášených bust velikánů, kalichů, kostelů, svatých/posvátných knih či hesel). Pokud to ukazuje k Bohu a víře, je to dobré. Když ti velikáni, kalich, kostely, významné knihy či hesla strhávají pozornost na sebe, je to slepá ulička, je deformace.
Reformace. To je připomínka potřeby neustálého, opakovaného sebe-reformování, znovuobnovení a znovu – objevování naší víry, naší naděje, našeho společenství. Sestry a bratři, zítra je den reformace, v úterý je taky den reformace. Na středu počítejte že připadá den reformace, a ve čtvrtek zrovna tak, a v pátek – ano Den reformace, a tak dále…
Král Chizkijáš měl odvahu. Vždyť o něm čteme, že: „Po něm už nebyl mezi všemi judskými králi žádný jemu podobný, ani mezi těmi, kteří byli před ním.“ Ale hlavně o něm čteme toto: Přimkl se k Hospodinu, neodstoupil od něho, dbal na jeho přikázání, jak je Hospodin vydal Mojžíšovi.
A to je cesta: znovu se přimknout k Hospodinu a neodstoupit od něho. Rozbít skořápku náboženství, abychom hledali Boha. Místo oprašování bust velikánů a svatých předmětů, uvěřit, že boží slovo je živé – právě dnes, zítra i každy další den. Tady v čele kostela máme nápis: Slovo Páně zůstává na věky. Jenže to je špatný překlad. V bibli je napsáno „Slovo Páně povstává na věky“. Tedy Slovo Boží nezůstává – jako v archivu, ale povstává a dává věci do pohybu. A my můžeme být jeho součástí. Amen