Čtení: L 23,13-25
Text: Sk 19,23-40 V té době došlo k velikému pobouření kvůli tomu učení. Nějaký Demetrios, zlatník a výrobce stříbrných napodobenin Artemidina chrámu, který poskytoval značný výdělek řemeslníkům, svolal je i ostatní, kteří dělali podobné věci, a řekl jim: "Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt, a vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu,nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové. Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost, nýbrž i chrám veliké bohyně Artemidy nebude považován za nic a začne upadat sláva té, kterou uctívá naše provincie i celý svět." Když to uslyšeli, velmi se rozzlobili a začali křičet:"Veliká je efezská Artemis!" Pobouření se rozšířilo na celé město. Lidé se hromadně hnali do divadla a vlekli s sebou Makedonce Gaia a Aristarcha, Pavlovy průvodce na cestách. Pavel chtěl jít do shromáždění lidu, ale učedníci mu v tom zabránili. Také někteří vysocí úředníci provincie, kteří mu byli nakloněni, mu vzkázali, aby se tam neodvažoval. Každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli. Židé postrčili dopředu Alexandra a zástup ho nechal vystoupit. Alexandr zamával rukou a chtěl pronést před lidem obhajobu. Když však poznali, že je to Žid, všichni jedním hlasem křičeli asi dvě hodiny: "Veliká je efezská Artemis!" Teprve městský tajemník uklidnil zástup a řekl: "Efezané, kterýpak člověk by nevěděl, že město Efez je strážcem chrámu velké Artemidy a jejího obrazu seslaného z nebe! Protože o tom nemůže být pochyb, musíte zachovat klid a nedělat nic ukvapeného. Přivedli jste tyto lidi,ale oni se nedopustili ani svatokrádeže,ani netupili naši bohyni.Chce-li si Demetrios a řemeslníci na někoho stěžovat, k tomu jsou soudní dny a místodržitelé. Tam ať se soudí. A žádáte-li ještě něco jiného, může se to vyřídit v řádném shromáždění. Vždyť je nebezpečí, že budeme kvůli dnešku obžalováni ze vzpoury. Není tu žádný důvod, kterým bychom mohli obhájit toto srocení." Po těch slovech rozpustil shromáždění.
-------------------------------------------------------------
Artemidin chrám v Efezu ! Jeden ze sedmi divů světa !
Není divu, milí přátelé, že přicházejí poutníci. Jsou unavení po cestě, a tak jeden Efezan postaví stánek s občerstvením, druhý restauraci a třetí hotel. Poutník si také chce něco odnést. Chudý si odnese kamínek, ale bohatší si rád koupí přívěsek zmenšeniny Artemidina chrámu - zlatý nebo stříbrný. Přívěšky jdou na odbyt pod Eifelovkou, u Bigbena v Londýně, i tady.
Asi v roce 56 po Kr. přichází do Efezu apoštol Pavel a mluví o tom, že s bohy je to jinak. Že Ten, který člověku dává v životě kotvu, že síla která dává zvládat těžké chvíle života, že to není ani ze zlata, ani ze dřeva a že bohové nebydlí v chrámu. Bůh nabízí vztah. A věřit mu - to není magie, ale předně způsob života - životní poloha, životní poloha směrem k naději. Jeho vystoupení skončí to střetem. Efezští povstali na obhajobu bohyně Artemis. Ovšem pozorné čtení ukáže, že těmto lidem nejde tolik (anebo možná vůbec) o Artemis, ani o to, kdo je bůh a jaké má být zakotvení života. Je vzrušuje hlavně (a možná jenom) proto, že by lidé byli svedeni od nich. Že by byli odvedeni z jejich vlivu. V tom je pravá podstata jejich obav: "Mužové, víte, že z této práce máme blahobyt. Je nebezpečí, že nejen náš obor ztratí vážnost...“ Dav začal křičet: "Veliká je efezská Artemis"
Vypadá to, že jim jde o Artemis, ale ve skutečnosti jim jde o to, že je "efezská". Někdo se dotkl něčeho, co je jejich. A vidíme, čeho všeho jsou schopni. Když je po dvou hodinách řvaní uklidňuje městský tajemník, musí začít slovy: "Samozřejmě ! Kdopak by to nevěděl nebo chtěl popírat, že město Efez je veliké a důležité ? Samozřejmě, kdo by se mohl odvážit zpochybňovat naši důležitost ? Nikdo milí Efezané."
Myslím, že jsme ty Efezany odhalili. A prokoukli rozpor mezi tím, co vykřikují a tím, o co jim ve skutečnosti jde. Že jsme odhalili jejich skutečnou motivaci. Jenže my, sestry a bratři, čteme bibli jako že o nás a pro nás.
Takže: Jak moc se naježíme, když nám někdo sáhne – na to naše ? Jak rychle se spojíme s kýmkoli podobného názoru, když nám někdo sáhne na náš fotbalový klub, na naše město nebo vesnici, kde jsme vyrostli, na některého z našich velikánů, na náš národ?
Také ti, co říkají a tváří se, že bojují za práva Boží (a jsou mezi nimi protestanti, katolíci i pravoslavní), také ti ve skutečnosti mohou bojovat (a možná i nevědomky) především za své zájmy. Někdy je to zřetelné - náboženství je zástěrka, jde o moc. Někdy je to skrytější: když se mluví o tom, že je třeba bojovat za naši křesťanskou kulturu, hodně mluví lidé, u kterých nejde o „křesťanskou“, ale o tu naši. Až je dnes sousloví "křesťanské hodnoty" takřka nepoužitelným klišé - bylo zneužito těmi, co se barví do hněda.
Nakonec i v rámci křesťanství známe ty situace, kdy se neustále křičí: Veliká je - naše církev, naše pravda, naše nauka, naše praxe, naše práva - až nakonec jako v tom Efezu, "každý křičel něco jiného, neboť ve shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se vůbec sešli."
Milý přátelé, může to být krok na cestě k pravdivosti, k Pravdě s velkým P, k Bohu. Totiž připustit si, že při všem našem horlení pro nejrůznější ideály a velké cíle můžou být nejhlubší motivy našeho jednání vlastně naše prestiž, naše moc, naše sláva, či náš ekonomický profit? Zkusit se takhle ptát, to chce odvahu. Ale člověk se přiblíží pravdě, i pravdě o sobě.
Pozor! Samozřejmě se to dá úplně otočit a zkroutit - totiž že každé dobré jednání může být v podezření, a dokonce se dá i zhanobit tím, že je za tím vlastně nějaký jiný motiv. Četl jsem například komentář k práci jakéhosi manželského páru lékařů, kteří pracovali v Africe v rámci projektu Lékaři bez hranic. A ten komentář jejich činnost odbyl s tím, že tam prostě jen Evropané tiší své špatné svědomí, které mají ze svého blahobytu anebo že tam jeli vyniknout, aby pak mohli říci: "Já jsem byl v Africe", a mohl se tím v Evropě pyšnit. A tak by se vlastně ovšem dalo shodit naprosto všechno dobré. Tady zas někdo uvažoval o druhých (aby si sám sobě něco omluvil - třeba že nedělá v charitě vůbec nic).
Mám za to, že je dobré vědět o efezském nebezpečí – že lze volat "Náš Hospodin je veliký", "Pojďte všichni k Ježíši", proto, aby stoupala naše vážnost, naše prestiž, že jsme to my, kdo přivádí lidi ke Kristu - ano i touha vidět Boha při díle může být naprosto zničující - že já chci, vidět boha při díle, a já být u toho, a já o tom mluvit a referovat, já to organizovat....
Mimochodem, když jsme u té motivace - co bylo skutečným důvodem k činu onoho úředníka, který uklidnil ten rozvášněný dav a shromáždění rozpustil? Byla to snaha ochránit bezbranné lidi před davem, anebo mu nevinní Gaius a Aristarchos byli zcela fuk, ale měl především strach o své místo, které by bylo ohroženo v případě že by se v Římě dozvěděli o nepokojích?
Jak to vlastně rozsoudit, jestli jsou něčí úmysly čisté, anebo vypočítavé? Jak rozsoudit, co je skutečnou motivací - těch co burcují, co kážou, těch, co přijmou úřad biskupa, těch, co kandidují do Synodní rady? Všelijak se to míchá a člověk se někdy možná nevyzná ani sám v sobě a ve všech svých motivacích.
Pomůže nám, že apoštol Pavel nám k tomu v jednom dopise připsal něco velmi osvobozujícího. "Nevyslovujte soudy předčasně, dokud Pán nepřijde.On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě a zjeví záměry srdcí. tehdy se člověku dostane chvály od Boha." (1K 4,5)
První čtení bylo také o tom, že vést rozhovor s křičícím davem je nemožné. Dav před Pilátem skanduje - "Ježíše ukřižuj". Je to tomu dnešnímu příběhu z Efezu hodně podobné. Ježíš svou řečí o Bohu, co je člověku blízko, co je všude, a chrám nepotřebuje, naštval ty, co vydělávají na turistickém průmyslu, který s jeruzalémským chrámem souvisí. Jeruzalémské vrchní vrstvy, velekněží a zákonicí, co měli obchody na chrámovém nádvoří, žily z ubytovacích kapacit a jejich vliv rostl s poutěmi do Jeruzaléma. Ti organizovali dav před Pilátovým palácem. Ježíš ruší jejich vážnost, Ježíš se dotkl jejich Jeruzaléma, jejich chrámu, Ježíš ohrožuje jejich zabezpečení - tak: Pryč s ním. A vznešený důvod se najde - "Rouhá se Bohu!!"
Pilátovi nejde o spravedlnost a právo. Jde mu o to tu situaci co nejlépe ukočírovat - hlavně pro sebe. Třikrát vyhlašuje Ježíšovu nevinu. Ale dav odpovídá: „Pryč s ním! Odstraň ho!“ Pilát navrhuje kompromis: "Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím." Snaží se vést rozhovor, ale nedaří se to. Těžko vést rozhovor s davem. Klade věcnou otázku „Čeho se vlastně dopustil?“ Druhá strana neodpovídá, jen zvyšuje hlasitost.
Pilát říká: „neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete.“ Jenže obecenstvo hvízdá a skanduje: U-kři-žuj. A Pilát podlehne.
Bojím se davu, který se někam řítí - do divadla, na stadion. Bojím se davu, který skanduje jednoduchá hesla. Bojím se davů, které někoho cizího někam vlečou. (historie 20.století dodá dost obrázků, ale davy na ulici skandující vidíme ve zprávách stále)
Ale i v náboženství - bojím se davu, který skanduje v kostele jednoduchá hesla. Bojím se i křesťanských průvodů.
Bojím se fanatiků, co někam někoho vlečou, protože si o Bohu myslí a hlásají něco jiného než oni.
Bojím se spojení víry a byznysu.
Bojím se, když rozhovor o víře, životní orientaci, o tom, co mne drží a co mi pomáhá, je pro jednoho z hovořících spojen se ziskem.
Bojím se, když "na chrámovém nádvoří stojí prodejní stánek".
Přejeme si, milí přátelé, aby se i další přidali se k naší víře a říkali, zpívali, že Hospodin je velký a dobrý. Naše víra ale neznamená vymezení (bůh nás evangelíků, Čechů, Evropanů) ale "také náš". A nevyznáváme, nezpíváme a nevoláme proto, abychom my byli větší, a stoupala naše vážnost. Ale protože jsme rádi, když někdo našel dobrou cestu života a je zachráněn.
A nakonec prosím Pána Boha, aby náš sbor byl (na rozdíl od těch v Efezu na náměstí) vždy byl shromážděním lidí, kteří ví, proč se sešli. Amen