Texty: Sk 1,1-13 Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Ř 8,13-17: Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít. Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
_________________________________________________________________________
Letnice? Duch svatý? Ohnivé jazyky? Vítr, který fouká, kam chce? Cizinci, co si náhle rozumí? A okolostojící, co si o nich myslí, že se hned po ránu opilí?
Mám pocit, že si s tím svátkem trochu nevíme rady. (anebo vůbec s Duchem svatým?) Vlastně máme rádi řád. Máme rádi, když i bohoslužby běží jako obvykle, písně mají jasný počet slok a farář mluví srozumitelně. Ovšem Duch svatý – to je Boží moc, která do našeho uspořádaného světa vtrhává jako někdo, kdo jaksi úplně nerespektuje, co je zvykem a jaký je zasedací pořádek.
Když sestoupil Duch svatý na apoštoly, reakce okolí nebyla: „Ó, jak zbožní a ušlechtilí lidé, jistě studovali Písmo a promysleli souvislosti.“ Ne,ne. Reakce byla: „Jsou asi ožralí.“ Byli tak plní radosti, energie a odvahy, že v očích tehdejších měšťáků vypadali jako parta, co to přehnala na včerejším večírku.
Radost z víry, známe to? Doufám, milí přátelé, že aspoň někdo přikývne. Dáváme radost z víry najevo? Doufám, že to mění, prolamuje…
Poctivě hledáme, v životě, řešíme odpovědnost za dění ve světě. Snažíme se tomu dát hloubku. A vnímáme, že je to dobré, životadárné. Ale je dobře připomenout, že v Bibli se přítomnost Ducha Svatého neprojevuje tím, že lidé ztuhnou a začnou se tvářit akademicky. Projevuje se tím, že začnou žít. Že i v těch, kteří jsou možná i tak trochu unavení ze své vlastní korektnosti, že se v nich probudí život, který se nedá zaškatulkovat.
Duch svatý - jako oheň. Oheň může být nebezpečný. Může spálit naše předsudky, může ohrozit náš komfort. Může nás přinutit změnit názor – což, jak kdosi vtipně poznamenal „je pro protestanta často bolestivější než mučednická smrt“.
A tak mi dovolte si dnes trochu pohrát. Se slovy. Přítomnost Ducha a ducha-přítomnost.
Co je duchapřítomnost? V běžném životě je to schopnost zareagovat vteřinu před bouračkou. Bdělost. Schopnost být plně tady a teď, vnímat realitu a adekvátně reagovat. Říci správné slov, co posune situaci k lepšímu.
A co dělají křesťané, když mluví o „přítomnosti Ducha svatého“? Často pravý opak. Pod pojmem „duchovní život“ nebo „spiritualita“ si představujeme, že zavřeme oči a odpojíme se od reality. Uděláme se „duchem nepřítomnými“. Schováme se do vnitřního světa, nebo do svět náboženských symbolů, prostor.
Jenže dnešní ten text ukazuje, že Duch svatý lidi neuspává. On je naopak probouzí k extrémní duchapřítomnosti.
Představme si: večer doma, sedím, v ruce telefon, projíždím na obrazovce něco „velmi důležitého“. Moje tělo sedí v křesle, ale duchem jsem naprosto nepřítomný. V tom přijde syn nobo manželka, chce mi něco důležitého říct. A já mechanicky přikyvuju, „mhm, mhm, jasně“, ale nevnímám ani slovo. Pak v rychlosti vidím, že kocour shazuje vázu. V tu vteřinu do mě vjede blesk, proberu se a možná to i zachráním. To je lidská duchapřítomnost vyvolaná krizí. Ovšem Duch svatý nechce, abychom se probírali, až když se něco rozbije. To Duch svatý je ten, který nás v tom křesle neviditelně pošťuchuje a pobízí, abychom byli duchem přítomní pro lidi, kteří jsou před námi a chtějí s námi mluvit, být.
Apoštolové o letnicích neseděli se zavřenýma očima v mystické extázi. Oni vyrazili ven, do hlučného, tehdy jako dnes multikulturního světa. A byli v tom okamžiku, byli přítomní pro lidi kolem sebe, že a byli duchem přítomní tak, že dokázali oslovit každého navzdory jazykové bariéře. To nebyl útěk od reality, to byl stoprocentní kontakt s ní. Ducha-přítomnost.
Modlitba, ztišení, bohoslužby, pouť, kostel, duchovní cvičení – to je, to může být přístav. Zdroj. A může to být občerstvovací stanice po těžkém týdnu, po těžkém období. A je dobře, když je a člověk může prožít Boží ANO – JSEM PŘIJAT a načerpat.
Ale k A je třeba říci i B. Spiritualita nemá být anestézie. A nemá to být únik do náhradního světa. To vše má být trénink duchapřítomnosti. Ano JSEM PŘIJAT, ale také JSEM VYZVÁN. Prožít Boží: JDI a JEDNEJ.
Nabídnu ilustraci: Pátek odpoledne fronta dlouhá, pokladní pomalá. Zákazník před vámi nemůže najít slevovou kartičku, lidé za vámi nahlas a zhluboka vzdychají. Atmosféra by se dala krájet. Křesťan, který je duchem nepřítomný, se buď připojí k všeobecnému brblání, nebo se uzavře do své vnitřní bubliny, mimo tu všeobecnou otravnost kolem. Křesťan plný Ducha svatého je naopak duchapřítomný. Uvědomí si: „Tohle je realita, možná mě sem sám Pán Bůh poslal.“ Podívá se na tu uštvanou pokladní ne jako na stroj pro pípání zboží, ale jako na lidskou bytost, na obraz Boží. Zachytí její pohled, usměje se a řekne: „Vydržte, to zvládneme.“ V tu chvíli se atmosféra možná změní. Pro naštvané lidi za vámi budete vypadat divně – „je snad opilý?“ – ale vy jste právě svou duchapřítomností vytvořili prostor, abych Duch svatý přinesl kousek Božího království mezi chladicí boxy a regál s pečivem.
Plnost Ducha svatého znamená mít tak zaostřené vnímání, že si všimnu, když člověk vedle mě je smutný, i když tvrdí, že je v pohodě.
Co když je největším ovocem Ducha svatého naše vlastní duchapřítomnost?
Víme, co je to duchovní nepřítomnost. Jsme u večeře s rodinou, ale hlavou v zítřejším poradě. Sedím na učebnicí, ale hlavou jsem už na prázdninách. Jsme fyzicky v kostele, ale duchem (doplňte si ….) Umíme duchovní emigraci, únik. Ale být „duchapřítomný“ znamená být radikálně tady a teď. (JK ilustrace)
Bůh se představuje jako „Jsem, který jsem“. Ne „Byl jsem“ (v historii) ani „Budu“ (v nebi). Bůh je v přítomném čase. Snadno mineme Boha, když ho hledáme v „mimořádnosti“, zatímco on je schován v „obyčejnosti“.
Ještě jeden příběh nám nabídnu – možná ho znáte. V lednu 2007 proběhl ve washingtonském metru experiment. Muž v džínech, tričku a s kšiltovkou si stoupl ke zdi u vchodu do stanice, vyndal housle a začal hrát. Během 45 minut odehrál šest Bachových skladeb. Byla ranní špička, kolem prošlo zhruba 1100 lidí, většina z nich na cestě do práce.
Co ti lidé nevěděli? Tím mužem byl Joshua Bell, jeden z nejlepších houslistů světa. Hrál na stradivárky z roku 1713 v hodnotě 3,5 milionu dolarů. Jen dva dny předtím vyprodal divadlo v Bostonu, kde lidé platili stovky dolarů za to, aby ho slyšeli z kdovíkolikáté řady. Jaký byl výsledek experimentu? Za celou dobu se zastavilo jen 7 lidí. Jen jeden ho poznal. Ostatní procházeli kolem, většina ani neotočila hlavu. Největší pozornost mu věnovaly děti – ty se chtěly zastavit, ale rodiče je obvykle cuknutím ruky vlekli dál. Když dohrál, nikdo netleskal.
My možná čekáme, že Duch svatý dorazí s červeným kobercem, fanfárami, nebo v nějaké extrémní, vypjaté, euforické události. Ale Letnice nám říkají, že Duch se „vtělil“ do dechu, do řeči, do ohně – do elementárních věcí. Těch 1100 lidí nebylo zlých. Byli jen „duchem nepřítomní“. Měli svůj program, svůj cíl. Mysleli si, že vědí, kde se děje to podstatné. A to jim zabránilo vnímat krásu, která stála metr od nich.
To, že se zastavovaly jen děti, je fascinující. Děti mají dar přirozené duchapřítomnosti. Ještě nejsou „zformovány“ k tomu, aby ignorovaly to, co nezapadá do tabulek. Duch svatý nás volá k tomu, abychom byli jako děti.
A Svatodušní neděle není o tom, že „přijde něco, co tu není“. Je o tom, že se my staneme přítomnými pro to, co už tu dávno je. Ducha-přítomnými. Chce to snad jen odvahu, která se nebojí občas vypadat trochu „opile“ radostí z toho, že Bůh je s námi.
Amen.