Čtení: Ř 7,15.18-25 Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.
Texty: J 16,33: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“
Iz 5,20: Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!
2Te 3,3: „A tak, modlete se za nás, aby se slovo Páně stále šířilo a bylo oslaveno jako u vás a abychom byli vysvobozeni od pochybných a zlých lidí. Neboť ne všichni věří. Ale Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého.“
Jan 17,15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.
_________________________________________________________
Zbav nás od zlého – poslední, sedmá prosba Modlitby Páně.
V jaké přihrádce leží? Chceme se ji modlit? Nebo se ji modlit musíme? Nebo spíše smíme? Nebo se ji prostě modlit máme? Chceme - smíme - máme – musíme…
Myslím, sestry a bratři, že je nám ta prosba – blízká. Možná nejbližší. CHCEME se modlit: Zbav nás od zlého. Zachraň, opatruj, pomoz, vytrhni. První prosby Modlitby Páně se člověk musí pracně učit (posvěť se jméno tvé atd.) a pochopit, o co v nich jde. Tahle z nás tryská sama. V ohrožení, když teče do bot, volá o pomoc snad každý člověk - i ateista. Zbav nás od zlého! Od nemocí, od katastrof, od neštěstí, od zlých lidí. Ony situace, kdy se člověk silný a šťastný naráz promění v uzlíček nervů, když ho drtí úzkost, nemoc, ohrožení nebo strach před něčím nebo někým zlým, a hledá ochranu. Všimněme si Ježíšovy pedagogiky. On tu prosbu neškrtá, jen ji posouvá. Říká tím: Ano, tvoje bezpečí jen důležité, ale jsou věci, které jsou přednější než jen tvůj osobní klid.“ To, co je pro nás naléhavé, škrtnuto není, ale je přesunuto. Poklad Modlitby Páně je také v tom, že nás upozorňuje na jiné seřazení důležitosti - mimo jiné že jsou v životě věci přednější, než se jen starat, abychom se vyhnuli zlu.
Ale teď znovu podtrhuji - ta prosba není škrtnuta, je tam - „zbav nás od zlého“ volat SMÍME. Ježíš bere vážně naši touhu žít život dobře, ve zdraví, v pokoji s ostatními. Ježíš nekáže stoický klid. Smíme říct, jak moc nás trápí, že lecos ve světě, co by mohlo být dobré, je v troskách. A že nechceme lhostejnost mocných ani to, že se lidi dokážou nenávidět pro nic za nic.
Je pravda poněkud rozostřené, co se tím zlým míní. Jsou náročné situace, které nazveme zlými, někdy je nazveme zlými, ale přicházejí přirozeně a při jejich zdolání člověk roste (třeba dospívání, oddělení k samostatnosti, nebo přijetí stárnutí atd.) Je ovšem také zlo, které je zhola nesmyslné. Prosme o moudrost to od sebe odlišit.
Z textu není ani jasné, zda se jedná o to zlé nebo toho Zlého - s velký Z. Jestli máme být vyrváni vlivu ďábla anebo moci lidského hříchu anebo obecně zlých okolností. Ano je také zlo strukturální, těžko uchopitelné, kafkovské, které nemá jasnou tvář. Nespravedlivé systémy, lhostejné úřady, všeobecná tolerance k ničení přírody v honbě za ziskem nebo tichý souhlas s šikanou nebo násilím. Zbav nás od zlého. Pane vysvoboď nás z téhle mašinerie, ze světa, kde je člověk jen položkou v excelu nebo robotem u pásu. Smíme Bohu přiznat, že nás to drtí. Smíme volat o pomoc. A může to být i začátek duchovní vzpoury, kdy řekneme: s pomocí Boží – Dost, tohle už nebudu hrát. Ty struktury je třeba nabourat, změnit.
Je také zlo, které má až osobní povahu, do rolí protivníka vstupují různí našeptávači. Vůbec ne někdo z rohama a kopyty… a i tady prosba. Zbav mě od toho zlého.
Je povzbuzující, že Ježíš bere naše ohrožení vážně. Že SMÍME volat „Zbav nás od zlého“. Však sám zná zákeřnost zla - jak chutná bída, zrada, bolest, samota, svévole mocných. A tak unaveni prohrami, ubití potyčkami se zlými lidmi či strukturami - smíme se dozvědět, že nejsme na naše zápasy sami. Že naše zápasy jsou jeho zápasy a SMÍME žádat o pomoc.
Ale my nejen smíme, my MÁME volat „zbav nás od zlého“. Abychom si připomněli, že to zlé je blízko a patří k nám. Abychom si denně připomněli, že dobro a zlo je třeba rozlišovat. A že zlo nejvíc vítězí, když se do člověka zakousne, žije v něm a on si na to zvykne. Když nám už přijde normální. Normalizace, to je triumf zla. Když nám namluví, a my tomu uvěříme, že to neva, že to je v poho, to je normoš. Možná, že ještě nebezpečnější než zlo, co pálí domy, je zlo, co nás uspává.
Normalizace zla, - stav, kdy se na lež, nesvobodu, křiváctví, hrubost, už nikdo nezlobí, protože se tím nedá nic dělat. To je největší triumf Zlého, když nám namluví, že jiný svět není možný. Dokud voláme „zbav nás od zlého“, dáváme najevo, že jsme si nezvykli. V jednom kázání to kolega formuloval ještě odvážněji: Modlit se každé ráno Zbav nás od zlého znamená si každé ráno nafackovat, abychom se probrali a začali zase rozlišovat mezi dobrem a zlem. (odbočka Židé a jejich jídelní předpisy)
Dokud voláme o záchranu před zlem, znamená to, že jsme si na něj nezvykli.
Volat MÁME ba co my volat MUSÍME - jako prevenci lék. Ono je nám totiž třeba i v našich zlozvycích pohodlně. My se vlastně musíme modlit proti sobě Vysvoboď mě ode všech mých nevěrností (39,9). Tedy vysvoboď mne ode mne samého, stojím-li proti tobě, Bože. Podrž nás, ať ti neutečeme. Ať zlu nepřitakáme. Vlastně pokorná realistická prosba. Připomenu znovu, co psal apoštol Pavel: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“
Zbav nás od zlého – to neznamená: Pane Bože vytvoř mi ochranný krunýř, a ať se nám vyhne všechno nepříjemné. Znamená to spíš prosit: Pane, ať se děje cokoli, nedej, aby si mě zlo ochočilo. Abych ho nepřijal, abych si nezvykl. Zachovej mě ve své pravdě, na úzké cestě, i když to bolí.
A to jsme u Ježíšova příběhu. Zbavuje lidi zla – moudrostí/slovem (proti řečem zlým a hloupým bigotním), zbavuje zla konkrétní pomocí, věnuje jim čas, a v posledu bojuje proti zlu náročnou poslušností, riskantní cestou do Jeruzaléma. Kde ho učedníci, ze strachu před mocí zla, opustili, zradili. On však před zlem neuteče, neuhne, dotáhne svůj boj zlu tváří v tvář do konce.
A zde snad poslední charakteristika toho Zlého: chce nám namluvit, že když jsme tak jako učedníci, tolikrát zklamali, opustili, zradili, tak že jsme u Boha odepsaní. Že jsme život prohráli a jsme odkázaní jen na své síly. Že milost Boží je na náš hřích krátká a nám nezbývá než zoufat si nad sebou samými. A tak už je všechno jedno.
Zbav nás od zlého – tak vyjadřujeme přesvědčení, že tohle všechno není pravda. Bůh je silnější než zlo.
Zbav nás od zlého – tak se Pane Bože modlit chceme,
zbav nás od zlého – díky že tak se modlit smíme
zbav nás od zlého – víme, že tak se stále modlit máme
zbav nás od zlého - se prostě při pohledu na sebe i do světa modlit musíme
Amen
Post scriptum: Ranní pobožnost Sváti Karáska, kterou pronesl v bohosloveckém semináři v době svého studia
Vážení posluchači, zdravím vás z pražské Lucerny a vítám vás k přímému rozhlasovému přenosu z utkání v boxu. Sál je zaplněný do posledního místečka, atmosféra je nabitá a soupeři se již rozcvičují. Ano, dnes proti sobě nastupují dva dávní soupeři, totiž člověk a ďábel. Satan bude bojovat v červených trenýrkách a člověk v modrých. Rozhodčí, ten důstojný pán všech věků, vítá soupeře, diváci jásají, teď zapískal a zápas započal. A ďábel útočí, je mrštný, mění strany a teď zasáhl člověka, ale člověk se brání, má dobrý kryt, skvěle odráží útoky reprezentanta pekel, je to napínavý zápas, vyrovnaný boj. A teď se vám už hlásím ze třetího kola a mám strach, že ďábel vede na body, podařilo se mu pár přesných úderů, člověk je mírně otřesen, ale bojuje srdnatě dál. A nyní, ajajajaj, ďábel zasáhl člověka, byl to tvrdý pravý direkt přímo do středu obličeje. A teď spodní hák na solar, ďábel je v ohromném náporu a člověk padá k zemi, ďábel není k zastavení, rozhodčí píská, nic to nepomáhá, ďábel skáče po ležícím člověku, kope do něj svými kopyty, jak tohle skončí, dělejte něco, vždyť ho snad roztrhá, já se na to nemohu dívat, to už není zápas, to už není sport, ring je plný krve, diváci jásají, pro Boha něco se musí stát. Ale co to, co se to děje, vážení posluchači, já nevěřím vlastním očím, pan rozhodčí, ano opravdu, soudce ztratil tu svou masku věčného klidu a nadřazenosti. No tohle, soudce přestal být nestranný, zdvihá člověka, podpírá ho, a člověk se vzmáhá, nabírá nové síly, člověk posílen, jako by byl dopován, je opět v boji a to nevídané je, že soudce je s ním, ano, vážení posluchači, soudce je jasně na jeho straně, sám ďábla netluče, ale straní a pomáhá člověku a posiluje ho, a tak společnými silami je ďábel zahnán do rohu ringu, tam oddechuje, supí vzteky, hrozí člověku a řve: „Jen počkej, až zas budeš sám, já tě zrychtuju, to budeš mrkat,“ a důstojný soudce ukazuje zamítavě rukou a říká: „Ba ne, člověk už nikdy sám nebude, leda že by sám chtěl, ale jinak budeme stále spolu,“ a ďábel se v rohu vzteká: „Já se na to můžu vykašlat, to není sport, tohle je sprosťárna, dva proti jednomu,“ a vážení posluchači, teď začíná ďábel vzteky brečet. (Z knihy Víno tvé výborné)