Texty: 1Kr 17,8-16 I stalo se k Eliášovi slovo Hospodinovo: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ Elijáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“ Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.
Kaz 11,1: Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.
Mt 13,45-46: Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.
____________________________________________________________________________
Sestry a bratři,
na jednom z dětských táborů bylo téma: prorok Eliáš. Vyprávěli jsme jeho příběhy, měli jsme dobové oblečení, místa v okolí jsme pojmenovali biblicky. Prostě jsme ten týden žili s Eliášem v izraelském království v době Achaba. Toho krále, co šoupnul Hospodina do archivu a víru odložil do muzea folklorních tradic. Naopak si oblíbil boha prosperity, síly, plodnosti a drahých věcí - Baala. Ten do božího lidu importoval životní styl orientovaný na maximální výkon, perfektní kontrolu, dokonalost a úspěch.
Každá táborová družinka měla v jídelně u nástěnky lahev. Podle počtu bodů, které získala v každé etapě, se do jejich lahve nalilo příslušné množství oleje. Kdo byl úspěšnější, měl oleje víc. Pak došlo na dnešní příběh. Původně jsem napsal pohádkový, ale… je realitě hodně blízký: Jedni padají hladem, zatímco druzí si léčí nemoci způsobené nadbytkem jídla. A jak do toho vstupuje Hospodin ?
Na scénu přichází Eliáš – prorok-přistěhovalec. A ten oznámí králi Achabovi: Životní styl, který žiješ a reprezentuješ, je toxický. A tak nebude pršet, dokud nepochopíš, co je skutečný život. Dokud ti nedojde, kdo je Hospodin, dárce života. Bude sucho Achabe, abys viděl, že jen o něj má cenu se opírat.
Druhou hlavní postavou je vdova – tedy člověk zranitelný, zvláště v době, kdy chybí záchranný sociální systém. Král – ten řeší krizi až ve chvíli, kdy nemají co žrát jeho elitní koně. Naopak lidé nejslabší krizi pociťují od prvního dne. Žijí ze dne na den. A asi ani to nepůjde.
Jednou se k té vdově blíží poutník a zavolá na ni: „Dones mi prosím vodu k pití.“ A vezmi mi také skývu chleba.“ To vypadá jako vrchol sobectví. Když slyšíme, jak žena odpovídá : Je hlad, mám ve džbánu jen hrstku mouky a v lahvi trochu oleje. Sbírám trošku dříví, upeču chleba pro mě a pro syna, najíme se a zemřeme.“ To není už ani hněv. Spíš odevzdanost. Tichá beznaděj, kdy člověk přestává bojovat a prostě jen čeká na konec.
A co na to prorok? Říká: „Neboj se.“
Zazní to v bibli, nevím kdo to počítal – snad prý 128 x "Neboj se"
„Udělej cos řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý chléb. Potom nakrmíš sebe a syna. Neboť toto praví Hospodin: Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“
Sytý prý hladovému nevěří. Ale věří hladový hladovému? Co vdova udělá?
Udělala to, co řekl Eliáš. A to…. je víra. Upéct chleba pro druhého v důvěře, že ani já neumřu hlady. Dát ze svého dřív než vím, že mi to druhý oplatí.
V etapě táborové hry o vdově ze Sarepty měly děti běhat po lese a v různých „obchodních místech“ směňovat zboží, až se jim podaří získat (reálné) suroviny pro výrobu chleba: mouku, vodu, sůl a olej. Což se postupně dařilo. Jen - se časem zjistilo, že na žádném stanovišti není k mání olej. A skutečně nebyl. To byl klíčový moment – šlo o to uvědomit si, že musím doběhnout do tábořiště pro ten náš olej, co máme v lahvi v jídelně. (ten co vyjadřuje počet našich bodů dosažených v minulých etapách) Až když na toto děti přišly a pro olej doběhly a daly ho k dispozici pro pečení chleba, mohly etapu dokončit. A obstát.
Co je důležité? Předně rozpoznání, že je třeba vzdát se svého (výdělku, výtěžku, svých bodů) a vsadit je do příběhu. Ano vzdát se svých pracně získaných bodů, aby se mohlo péct, aby se mohlo žít. A druhá věc: nejsou dva světy: tábor s jídelnou a naší lahví a jiný svět v lese a v něm odpolední hra. Ale oba světy se prolínají. Tak jako se biblické příběhy prolínají s našimi příběhy životními.
Známe sucho lidskosti, vnitřní prázdnotu. Moderní baalismus radí: Hlídej si své zdroje, svůj čas, svou energii, dej pozor abys náhodou nedal moc. A tak se křečovitě hlídá a vládne strach. A strach nás uzavírá do naší vlastní malé spíže, kde přepočítáváme ubývající zásoby - to málo psychických nebo finančních zásob, co zbývá.
Anebo? Anebo poslechneme ono „Neboj se“. Vzdáme se toho, co křečovitě držíme, a i to málo rozdělíme. A tehdy se začínají dít divy. Život se obnovuje. Hospodin totiž nedává do zásoby na deset let dopředu. Dává ze dne na den. Na poušti manu na zítra, vdově olej na dně džbánu. Ze dne na den – chléb náš každodenní dej nám dnes. A stačí to.
A když někdo uvěří božímu poslovi, a rozdělí se - to jsou chvíle, kdy se dějí zázraky. A život může být krásný. Dokud totiž člověk stále hlídá, aby mu něco nechybělo, aby někde nedal moc, aby nedal všanc svou práci, energii či pověst - tam vládne strach. Kde však vezmeme vážně ono "Neboj se" (jako vdova v Sareptě, jako pastýři v Betlémě, jako učednice u velikonočního hrobu), tam se život obnovuje. Ze dne na de. Oleje je možná stále na dně, ale stačí to.
Milí přátelé, kvaždý den volíme mezi obličejem ustrašeným a nadějným, volíme mezi vlastní hrdostí (nevím jak jiní, ale já jsem se zajistil) a boží pomocí (pane, i s tím co mám, to ty máš v ruce i můj život).
Někdo si možná řekne – no jo, pohádka o mouce, co neubývá. Ale někdo z vás se možná usměje a řekne si v duchu nebo sousedovi v lavici: ale vlastně, tohle jsem ke svému překvapení taky zažil – že když se člověk rozdělí, s úžasem poznává, že mu to ani neschází. A že není to taková ztráta, jak se zdálo a někdy se nám to i - světe div se - i mnohonásobně vrátí. Tuhle moudrost vyjádřil Kazatel v onom přísloví: "Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. " Radost, že jsme dali, nás jindy odjinud sytí. A že když si udělám na druhé čas, často nakonec stihnu víc, než jsem si myslel. A že když se vzdám nějakého svého nároku (třeba něco oplatit), zjistím, že jsme vlastně mnohem klidnější a šťastnější, než kdybych dál bojoval do krve, byl naštvaný a křečovitě trval na své neomluvě.
Má to podmínku. Vdova napřed peče placku pro hosta. V jednu chvíli nemáš v ruce opravdu nic, možná se trochu zachvěješ, že nemáš žádnou záruku, poukázku, dluhopis (Však ten obchodník s perlami v jednu chvíli také nemá v ruce nic). Prostě se vykašleš se na celý ten ustrašený svět. A držet se budeš jen vírou – sola fide - že díky Bohu dostaneme víc, než si umíme představit.