Čtení: Gn 44,1-45,4
Text: Gn 50,15-21
Milí přátelé,
v kázání na závěr příběhu Josefa a jeho bratrů vyprávěl jeden německý farář:
"Na tu návštěvu u příležitosti zlaté svatby nezapomenu. Milí, staří lidé, bylo jim přes osmdesát. Nevím už jak, dostali jsme se v hovoru plném vzpomínek také na válku. Prožili za války ta nejlepší léta. "Ano," vyprávěl onen muž, "byl jsem ve straně, dokonce u gestapa ve městě Hof, nedaleko český hranic. Ale protože mě docela náhodně od gestapa vyhodili, po válce se mi to počítalo k dobru. A dotáhl jsem to až na ředitelské místo. Dnes už se o tom dá mluvit," pokračoval, "však už je to skoro pravěk." Pokýval hlavou s mírně rozpačitým úsměvem onen muž.
Je to už dávno, pokračoval onen farář, co mi babička vyprávěla o mém dědovi, byl farářem v Hofu. Také za války ve svých nejlepších letech. Ve straně nebyl, pod kobercem a pod prkny na půdě měl protinacistické letáky. Vlajku s hákovým křížem nevyvěšoval. Každý každého v sousedství hlídal a podezíral. A dědu někdo udal. "Jojo, buď rád, žes to nezažil," říkala babička. Ona na ten čas nezapomněla nikdy. A teď sedím u těch milých starých lidiček a chuť na jejich zlato-svatební koláč mě úplně přešla. Protože po desetiletích sedíme u hromady ošklivé německé historie. Může někdy zmizet?" Tolik onen farář - vnuk.
Asi jsme slyšeli nějaký podobný příběh z historie české: někdo po návratu z koncentráku najde svého udavače na národním výboře, nebo ještě hůř ve svém statku. I doba komunistické totality byla plná příběhů, kde jeden žasnul, že potkává kohosi v úplně jiné pozici (nebo uniformě) než by čekal - a ten klopí zrak, dělá, že kouká jinam... Anebo po roce 1989 - kdy disidentka potkává v šatně školky svého estébáka, který se žoviálně pousměje: "Jé dobrý den, to bych nečekal, že se tady potkáme.... Ty děti ale rostou." Potkat někoho v roli, kde bych ho vůbec nečekal. Josef a jeho bratři. Potkat někoho, kde bych ho nečekal. Potkat se – a nemoct se nechtít se potkat, protože mezi námi leží velký příkop viny.
A nemusí to být jen politicky. Setkal jsem se po letech se spolužákem, kterého - tenkrát mi to tak nepřišlo – ale naše třída ho de facto šikanovala všelijakým posměchem, legráckami a vtípky na jeho účet, až z toho někdy brečel. Ani já jsem se proti tomu taky nijak nepostavil. Bylo to setkání na svatbě na Červené Lhotě, on tam fotil, já oddával. Hned jsem měl takový divný pocit v břiše, pak přišel rozpačitý úsměv, jé.... tebe bych tu nečekal, jak se máš... Stud se rozlézá po celém těle. Možná to znáte...
Stejně na konci příběhu Josefa a jeho bratří. Setkání oběti s pachateli. Josefa vlastní bratři ze závisti div nezabili, jen (v uvozovkách „jen“) obrali o oděv a hodili do vyschlé studny a pak ho prodali karavaně, co jela kolem, jako otroka. Obchod s lidmi. Jejich otci Jákobovi žalem málem puklo srdce, když viděl Josefovy šaty namočené do zvířecí krve - falešný důkaz, že asi zemřel. Ale Josef nezemřel. Stal se z něj po mnoha peripetiích důležitý muž v Egyptě, dokonce správce národních zásob. A v době celosvětového hladu k němu přicházejí z ciziny jeho hladoví bratři, prosit o obilí....
Co dělat, jak zpracovat takovou národní, sousedskou, rodinnou minulost?
Udělat tlustou čáru říkají jedni. Čas je nejlepší lékař všech zranění, ono to trávou zaroste. Ale někteří nesou doživotní následky - zdravotní postižení z pracovních lágrů, vyslýchaní estébáky dodnes se v noci budí. Věřící rodiče dodnes truchlí, že jejich děti zanevřeli na Pána Boha, protože jim náboženství rodičů bylo brzdou v kariéře. Ponižovaní na vojně se i po 20ti letech každé ráno leknou a pak si teprve uleví, že není nástup. A někteří zanevřeli na svět, uzavřeli se do sebe, protože dětství, které mělo být inspirativní a krásné, je překryto šedou mlhou …
Máme jako křesťané říci: Musíte si to vzájemně odpustit, jak to činí Bůh? To by bylo zbožné násilí. To by znělo cynicky vůči obětem. Vinu, hluboká duševní zranění nelze zalepit jako duši u kola. I kdyby to bylo se zbožným úmyslem, tak to nemůže uzdravit. Zlé příběhy se musí nejdříve vzít vážně, nejen proto, aby se už neopakovaly, ale také proto, aby mohla být zranění skutečně uzdravena. Uzdraven, ne zakryta, schována. Protože co se pracně dekuje a zastírá, to zůstává uvnitř a rozkládá, deptá, ničí a ochromuje.
Proto – a to říká druhá strana, proto všechno odkrýt. Všechno, zásadně, nic a nikoho nešetřit. Na tom něco je. Pravda i když bolí, je začátkem vyčištění a uzdravení. Ale i takové naprosté odkrytí může být nepřiměřeně násilné. Celá sféra médií z toho dodnes žije. Je opravdu nutné, aby každá sprosťárna, kterou víme o druhých (a jejich rodině, manželství) zazněla naplno a nahlas - v televizi, přes plot nebo v hospodě? Co se tím řeší? Pomůže to k uzdravení? Myslím teď na lidi, o kterých se říká: Víš, to je přece ten. Lidé, kteří jsou identifikování se svým zlým příběhem. Ten příběh je k nim přilepený,jakoby neměli nic jiného, jako kdyby to byla na věky jejich osobnostní nálepka. To bere naději na jinou budoucnost. Na novou kapitolu. Tak se nic nespraví.
Tak - udělat tlustou čáru anebo všechno odkrýt? Příběh o Josefovi ukazuje třetí cestu. Josef pláče. Udělat tlustou čáru - to je věc rozumu, všechno odkrýt to je taky rozhodnutí, čin mysli, ale Josef na to jde ne přes rozum, ale přes srdce. Josef v našem příběhu truchlí, pláče (Až to slyší celý celý Egypt). Protože nejsme schopni smutku, protože neumíme truchlit, protože nemáme soucit, proto tolik násilí při zpracování minulosti - ať už jedním nebo druhým směrem (musíme to zakrýt, nebo musíme to odkrýt).
Josefův příběh nám ukazuje smutek bratrů - pozdní smutek pachatelů nad svou vinou a zničenými vztahy. Oni svou vinu vztahují k Bohu: "Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění." Oni to celou dobu vědí, jakou vinu nesou, a teď ji pojmenovali. Vyznali.
Ten příběh nám také ale ukazuje - světe div se - také smutek Josefův. Smutek oběti nad zlou minulostí. Tento smutek se Josefovi nedá předepsat. Je to smutek moudrého a bohabojného muže, který vysloví neuvěřitelnou větu: "Vy jste proti mě zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro." Josef odkazuje své bratry na Boha, který je z žalostného stavu jejich vztahů smutný.
Smutek je správná emoce v takových situacích. Jinou možností je … nevím přesně - žoviální poznámky, ironie, bagatelizace, anebo lhostejnost? Ne - smutek. Smutek Boží, smutek Kristův, smutek Josefův - všechny tryskají z pramene Boží lásky, která se nespokojí s nemocnými poměry. Která se nemůže smířit, že by při zpracovávání zlé a těžké minulosti nebyl brán ohled na oběti. Boží láska, která se nesmíří ale také s tím, že při zpracování viny nebude brán ohled na pachatele. Obojím platí smutek a smilování Boha, který blahoslaví ty, kteří trpí nespravedlnosti, ale který nemá zalíbení ani ve smrti hříšníka.
V tomto Božím duchu uvažuje a jedná Josef. Nedělá, jakoby se nic nestalo, od toho příběhu se nedistancuje, ale ani svým bratrům nedovolí se distancovat - onou těžkou zkouškou s pytli a kalichem. Je to stále jejich příběh, a oni mají pochopit jeho sprostotu a jeho ničivou sílu, aby se už neopakoval. A pochopí to dobře, když jdou jako otroci zpátky do Egypta, poté co jsou bezmocní proti falešnému důkazu (kalich), jsou totiž ve stejné situaci jako Josef, když je spoutaný a bezmocný vlečen do Egypta a jeho otec je bezmocný vůči falešnému důkazu (šat namočený v krvi). A oni to ti bratři, pochopili a už jsou jiní – představte si - Juda je ochoten za svého bratra Benjamína dát život.
Ale Josef ten příběh nepřišije bratrům navěky. A neříká: "Tak takoví jste, podívejte se, a lepší nebudete." Ne, Josef otevírá lepší budoucnost. Ví, že pomstou by si nepomohl. Svou rodinu by ztratil. Odpuštěním ji může zpět získat. Josef svým viníkům, tak jako Bůh nám odpouští. "Vy jste proti mě zamýšleli zlo, ale - dodá - Bůh však zamýšlel dobro." To nemůže říci vůbec nikdo jiný než on. V ústech kohokoliv jiného (kdo nebyl prodán jako kus masa do otroctví) by to znělo cynicky. A těmito slovy Josef zvládá zlou minulost bez násilí. A ta zlá minulost ztrácí moc nad přítomností i budoucností. Amen