Žalm 1
Co člověku pomůže,když jde do míst, kde ještě nebyl? Pomoci může mapa (buď ji má u sebe nebo někde na tabuli), pomoci můžou turistické značky (zakreslené v mapě a v terénu namalované na stromech, kamenech či plotech), člověku může pomoci nějaký ukazatel, či rozcestník - občas nějaký chatař umístí vlastnoručně vyrobenou ceduli s šipkou. A pomoci může porada s těmi, co tam jdou také.
Jsme na cestě životem - chci vás, milí přátelé, do tohoto obrazu, přirovnání, podobenství pozvat. Život jako cesta. Jsme teď na začátku etapy s nadpisem 2020, nikdo z nás tam nebyl. Co nám na cestě pomůže? Co je na cestě víry mapou, turistickou značkou a ukazatelem ?
Blaze člověku, který si oblíbil Hospodinův zákon. stojí v prvním žalmu. Nejprve drobné vysvětlení - české slovo "zákon" je spíš jen (nepřesným) pokusem přeložit hebrejské slovo "tóra" - kterým se označuje to všechno, co nám o životě a o světě Bůh sděluje. A slovo Tóra jazykově souvisí se slovesem ukazovat, dávat znamení, označit - ukázat prstem cestu. Tóra - je tedy směrovka, ukazatel. Slovem Tóra označují Židé Pět knih Mojžíšových - tedy zákoníky, pravidla a rady pro život jednotlivce a společenství a také příběhy lidí víry (lidí víry a pochybostí), co žili svůj život před Bohem, s Bohem, i na útěku od Boha. To všechno je Tóra - směrovka, ukazatel.
Konkrétně u Izraelců, co putovali z Egypta do zaslíbené země, se to geografické a životní překrývá. Jdou z Egypta do Palestiny, a zároveň z otroctví do svobody. A jejich bloudění po poušti je vnější stránkou bloudění vnitřního - byli dezorientováni v novém terénu, ale hlavně v tom, jak mají žít, jak svou svobodu uspořádat, tápali, co je dobré a co zlé. A Tóra byla velikou pomoci, darem (asi jako když najdete mapu, nebo návod k použití přístroje - jak se člověk raduje). "Aha, už víme, díky Bohu, co život podporuje a co ho ničí" - a to jim pomohlo přežít. Bůh ukázal směr i životní směr: Jdeš-li do svobody, pak tedy tudy - nebudeš mít jiného Boha, odpočineš, nezabiješ, nezcizoložíš atd… Chcete jít jinudy? Vaše věc, ale svobodnou, zaslíbenou zemí se minete (a mimochodem se cestou sežerete a přizabijete). Desatero - to jsou takové velké ukazatele, hlavní rozcestníky. Knihy tóry - a vlastně celá bible - to je mapa pro životní cestu.
1. Bible jako mapa
Je fakt, že v mapě je třeba se vyznat - umět ji číst, znát značky, vědět, co je kterým symbolem a barvou zakresleno. S biblí je tomu podobně - nerozumí jí člověk úplně hned, leckteré výrazy a obrazy někam odkazují, vyjadřují složitější skutečnost, než která je často jen symbolem vykreslena v textu. Chce to trochu času se do ní začíst, podívat se do legendy co která barva, značka a čára znamená. Co je vrstevnice, co potok co cesta. Tak i bible chce čas na začtení…
Dál je třeba umět mapu srovnat s realitou. Jo, tahle zelená plocha, to je tenhle les, tady ta čára, to je cesta, to modré je ten, rybník, co jsme minuli. Stejně tak při čtení bible - tenhle příběh ten je o strachu obecně, tohle - to je vlastně o totalitě, tohle o naději. A umět domyslet, že mezi dobou, kdy byla mapa kreslená, tedy bible psaná a dneškem uplynul nějaký čas, a tak může být něco už jinak (cesta zarostlá a les vykácený). Ale v zásadě jsou svět a život tytéž.
Třetí věcí pro použití mapy, stejně jako bible je umět najít své stanoviště - najít tam své místo, poznat, kde stojím, rozpoznat svou vlastní situaci. Když člověk nenajde své místo v mapě, tak mu mapa málo pomáhá. Ale když najdu na nástěnné mapě šipku "Zde stojíte", když objevím, kde jsem, tak se celý pohled na situaci proměňuje. A stejně tak, když objevím sebe v biblickém příběhu - ne jako diváka, ale jako účastníka.
Než člověk na cestu vyrazí, je dobré mapu prostudovat - Blaze člověku, - tak ten žalm pokračuje - blaze člověku, který si oblíbil biblické příběhy, čte si je (třeba s komentářem, nebo převyprávěné). Kdo nemá bibli zavřenou, ale rozjímá nad ní. Ten se dokáže zorientovat v životním terénu, i když ji nemá zrovna po ruce, ale vybavuje si ji. Je to totiž katalog modelových lidských situací a jejich dobrých a špatných řešení.
A kdo se o mapy pro životní cesty nezajímá - ten bloudí, ztrácí se. Běží chaoticky tu tam, tu sem (svévolníci jsou jak plevy hnané větrem). V ohrožení je ten, kdo si myslí, že všechno zná a ví a mapu, radu ani značku nepotřebuje. A přitom jaká škoda v životě bloudit, minout vrchol s rozhledem a nadhledem, jaká škoda zůstat při zemi a přízemní…nenechat si od Pána života poradit, a nesledovat směrovky, co nám nechali jeho lidé.
2. Turistické značky
Pokračuji v tom podobenství o cestě života. Představuji si, že do těch božích map a do terénu doplnili věřící různých dob a vyznání různé barevné turistické značky. Prostě označili osvědčené cesty, kde člověk nemine to důležité, aby se ostatní nemuseli dívat do mapy na každém rozcestí. Zjednodušuje to cestu víry. Jsou různé barvy turistických značek, to by v tom podobenství mohlo znamenat různé církve nebo církevní tradice - katolickou a evangelickou a pravoslavnou a evangelikální, někde jdou značky spolu a jindy se rozdělí, někdo to bere cestou náročnější a někdo radši údolím a některou cestou jde jen málo lidí a některá je schůdná snadněji. Jsou vedle sebe jiná vyznání, styly zbožnosti, charaktery písní, důrazy. Značení je různě kvalitní, někde už trochu vybledlé, někde si to vysloveně říká o novou značku na jiném stromě (to když zjistíme, že některé formulace v písních nebo formulace v katechismu jsou zastaralé) a někde je třeba udělat značku úplně novou (to když nějaké téma - třeba ekologie chybí) nebo i část cesty nově prošlápnout. V zásadě těm, co šli před námi důvěřujeme, a přece hledáme cesty nové.
Jsou ale lidé, a trochu se o ně obávám, kteří se bojí jakkoliv opustit značenou cestu, neodskočí si ani na maliny a zásadně cestují pouze s průvodcem, který jim přeci vysvětlí, co mají obdivovat, kde se mají vyfotografovat apod.. Spoléhají na něj tak, že mapu vůbec nemají a bez něj by se naprosto ztratili. A pro samé vyhlížení zdvihnutého deštníku jejich průvodce si někdy nestačí prohlédnout památky a krásy, kvůli kterým vlastně přijeli. (tak i věřící, co jdou jen podle toho našeho plánu s naším průvodcem, velitelem, guru….)
Opačným extrémem jsou ti, kteří chodí zásadně mimo značené cesty, zásadně na vlastní pěst. To je trochu i neúcta k těm, co cesty prošlápli a značili. Ale hlavně velký risk, a někdy i pýcha a hloupost.
Najít dobrou cestu znamená se taky něčemu vyhnout - někdy nebezpečnému území - bažinám, močálům, ve městě nebezpečné čtvrti, nebo stánku, kde sedávají posměvači.
A ještě pozor na zkratky - to je velké pokušení - sejít na chvíli ze značené trasy, abych si nadběhl a ušetřil síly. Někdy to vyjde, ale často se ukáže, že ti, kteří cestu značili, věděli, proč tak činí. A návrat zpět není vždy úplně snadný.
_______________________________________
No a co člověk získá, když půjde podle bible jakožto mapy, po značených cestách -tedy v některé z tradic a bude se radit s těmi, co žijí víru vedle něj.
Autor žalmu to říká: takový člověk je jako strom zasazený u tekoucí vody. Tedy blízko životadárného zdroje - nevadne, kvete, a dává ovoce. Je stromem, jak se patří, tím, čím má být. Kdo je od zdroje daleko a nemá odkud čerpat, - chvilku žije ze zásob, ale časem usychá, nezelená se, ale chřadne a plody nedává. Nehodí se než k topení.
Strom zasazený u zdroje vláhy, je dobře zakořeněný, stabilní a stálý. Ostatně slovo víra v hebrejštině znamená "to, na co se můžu spolehnout", něco pevného, o co se můžu opřít. Protikladem stromu jsou v našem žalmu plevy hnané větrem. Kam fouká vítr, tam odlétají. Svévolník - člověk, který prosazuje svou vůli, je tu upozorněn na omyl, ve kterém žije - že totiž vůbec neurčuje běh dění svou vůlí - ale sám je zmítán okolnostmi.
Vichřice, bouře, těžkosti přicházejí na všechny, ale ten, kdo je vevířezakotven, je stabilní, obstojí.
To je na víře - troufám si říci - výhodné: že víme o dobré životní orientaci. Dostali jsme směrovky k životu radostnému, naplněnému, odpovědnému, požehnanému. Ta výhodnost víry se neprojeví až někdy (v budoucnu, na božím soudu), ale už teď, tady - bloudíme méně, jsme napojeni na zdroj vláhy.
Bůh nám dal svobodu, jestli jeho mapu, směrovky, značky, návod, zákon číst budeme nebo ne. To je na nás. Nečíst mapy, nedbat na boží značky a ukazatele, nečíst instrukce, neznat Hospodinův zákon, Písmo, nenechat si Bohem poradit - to není zakázáno, to není trestáno. To se prostě nevyplatí, asi jako když člověk musí vyhodit přístroj, protože si před jeho použitím nepřečetl návod a rozbil ho. Je to prostě moudré návod ho číst.
Věřit Bohu - to není přikázáno, není to povinnost, není to něco - co se vydržím, abych dostal nebeskou odměnu. Věřit Bohu je prostě moudré.
A tak na cestu rokem 2020 doporučuji s žalmistou:
* Bibli jako mapu a číst si v ní
* Sledovat značené cesty ve světě náboženství
* i domácky udělané tabule osobností, co nejsou nikde organizovány
* a také se radit s těmi, co jdou také, od toho jsme tu společně.
Přeji vám dobrou cestu rokem Páně 2020
a pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení ať vás doprovází.
Amen
Příloha