Čtení Žd 10,1-14:
V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. Proto Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.‘ Předně říká: ‚Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení‘ – totiž v takových, jaké se obětují podle zákona. Potom však řekne: ‚Zde jsem, abych konal tvou vůli.‘ Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé. Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.
Text J 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
_______________________________________________________
Vyprávěl jeden kolega, že si se svým asi šestiletým synem prohlíželi dětskou obrázkovou Bibli. Narazili také na vyobrazení ukřižování. A synek, že se na ten obrázek nechce dívat. Že nemá rád Pána Boha, který zabil svého syna. Je zlý. Což ve farářské rodině vzbudilo poněkud rozruch.
Možná se pousmějete, ale možná bychom toho farářského synka měli vzít vážněji, než se zdá. Jestli totiž nevyslovil, co nás také napadlo, ale raději jsme to rychle zaplašili.
Otec obětuje syna. Starobylé téma, příběh plný tajemství. Sigmund Freud měl za to, že toto tajemství rozluštil - příběh o obětování syna podle něj vyjadřuje potlačený konflikt mezi rodiči a dětmi. Rebelující syn je poražen, ale pozdější vyvýšení na pravici otce je jeho tajným vítězstvím. Jde prý o „rodinné drama“, které každý z nás prožil a které bylo zapomenuto hluboko v archaických časech lidstva, ale zůstalo uchováno v našem nevědomí, a proto nás ten příběh tak fascinuje.
Prvotní křesťané ovšem mluví o Ježíšově zástupné oběti jinak. Není to pro ně dozvuk pračasů, které jsme potlačili, ale je to pro ně krok dopředu, otevřená nová budoucnost. Po staletí lidé bohům obětovali. Ale teď je s tím konec. Revoluce v dějinách náboženství. Ježíšova zástupná smrt, jeho jedinečná oběť osvobozuje od povinnosti a potřeby obětovat cizí život. Už to není třeba. To je zvěst dopisu Židům, jednoho z méně známých novozákonních dopisů.
Každá taková oběť má dvě stránky. Na jedné straně je to jaksi dar, který někomu přijde k dobrému - Bohu a také přítomnému společenství. Tedy akt jisté solidarity, dávání. Na druhé straně je to zničení, zabití - tedy akt agrese. Oba aspekty se promítly i do našeho jazyka - když je řeč o sbírkách pro potřebné, tak mluvíme o obětavosti. Stejně jako když mluvíme o obětech diktatur nebo teroristických útoků. Mějme na mysli obojí - obětování jako událost solidarity i jako agresivní čin.
Nejprve to první - Čin solidarity. Když v archaické společnosti někdo obětoval, přinesl část obilí nebo pár tučných telat, která se rituálně podřízla, upekla a pak byla obětní hostina. Dotyčný tím veřejně demonstroval, že přesto že má velký zisk, neosobuje si nejvyšší místo ve společnosti - uznává, že nad ním jsou bohové a i ten nejbohatší musí bohům něco odevzdat. Obětí respektuje tuto hierarchii a pravidla (i když by je vzhledem ke svému výnosu respektovat nemusel.) A také tím dává najevo, že navzdory osobnímu úspěchu nezapomněl na společenství. Protože obětní hostiny, poté co se zvíře zabije a upeče, se účastní široká rodina, něco dostane kněz, a něco se dá chudým kolem chrámu. Jistým způsobem se tu i zvládá závist těch, co nemají. Oběť bohatého, při které se nasytí příbuzní a chudší tu závist trochu ukonejší. (Ostatně tak nějak myslím fungovaly dožínky, kdy sedlák hostil své pracovníky, anebo Když zámecká paní rozdávala kaši v podzámčí). K obětování patří rozměr solidarity - vzhledem k těm, co jsou ohroženi uprostřed bojů o životní šance. Takže můžeme rozumět tomu, když lidé říkali: Bez obětí by to šlo se světem a společností s kopce, zanikly by. Bez ochoty obětovat by závist lidi totálně zničila.
První křesťané ale říkali: My jsme od povinnosti obětovat osvobozeni. My nemusíme usmiřovat závistivé bohy, kteří něco chtějí. A nemusíme ani nutit ty, co něco vlastní, aby se podřídili tlaku společnosti a něco dali. Ne: Bůh sám obětoval svého syna. A obětovaný syn nezůstal ve smrti. Jeho oběť překonává, ruší oběti. A tak křesťané s krvavými obětmi přestali. Na jejich místě začali slavit večeři Páně. V jejím centru je také dělení jídla: lámání chleba a pití ze společného kalicha. Původně to byla opravdová hostina, při které bohatí přinesli jídlo na společný stůl a chudí se u toho také najedli. V křesťanské večeři Páně se dělení materiálních věcí stalo něčím svatým. V některých církvích tato myšlenka zůstala - a při večeři Páně se koná druhá sbírka, která jde vždy na charitativní účely (na Slovensku za oltářem) A v tom ději je Bůh přítomen.
To má ovšem své důsledky: je těžko představitelné, že budeme zažívat Boha jako přítomného uprostřed dělení a sdílení chleba a vína - a pokud půjde o něco jiného, tak tam žádné sdílení, hezky každý na své triko a boj. Těžko s druhými lámat chleba v kostela a tam venku, ať se o svůj chléb starají sami.
Všechny oběti souvisí se solidaritou. I ta jedinečná oběť Kristova, kterou si připomínáme při Večeři Páně nás ujišťuje: můžete se nechat obdarovat - váš život a vše pěkné, co k němu patří, přijměte, berte, užívejte, žijte, nemusíte mít strach, že je to nějaká nezákonná loupež. A z toho bohatství, co jste dostali, můžete dát trochu stranou, beze strachu, že byste přišli zkrátka. Obě formy strachu - strach, že druhým něco bereme, a strach, že sami o něco přijdeme - obě formy strachu, které se zvládali v archaických obětních rituálech, obě se vás netýkají, už nemusíte obětovat.
Je tu ještě druhá stránka oběti - je to čin agrese, obětování zvířete je zabití. Jsme zvyklí mluvit např. o obětech katastrof nebo obětech dopravních nehod. Když používáme slovo oběť, tak vlastně vyjadřujeme, že dotyční zemřeli zástupně za nás - těmi zemřelými jsme mohli být klidně my. Statisticky viděno a trochu provokativně - vlastně každým rokem odsuzujeme určité množství lidí k smrti tím, že souhlasíme s automobilovou dopravou. Kdybychom chodili pěšky, nezemřeli by. A každý z nás může být příští rok další obětí.
Ale nejen u nezaviněných událostí. Jindy naopak vyhledáváme, potřebujeme „obětní beránky“.
V bibli je popsaný takový rituál. V den smíření byly obětování dva kozlové. Jeden pro Hospodina. A ten druhý byl obtěžkán hříchy lidu a vyhnán do pouště. A tam měl zemřít.
Děláme to možná vědomě, možná nevědomky: když se objeví napětí, rozmrzelost, problémy - hledá se viník. Někdo, na koho by se naházela všechna špína a vyhnal se, s nadějí, že už bude dobře. A utuží to společenství, když se takový chudák najde, nahází se na něj, že za všechno může a vyloučí se ze společenství. To funguje už ve školní třídě, to funguje, když se někde navrhne, že za všechno můžou židi, prostě společné nedávání a vyhnání někoho, to utuží společenství. Však i chlapi
na vesnici, kteří proti sobě mají kde co, se shodnou nejen při honu na divočáka, ale i v honu na někoho, koho si jako obětního beránka vyhlédnou a posmívají se mu a vyloučí z dění. A tak udržují sounáležitost.
List Židům ukazuje, že skrze jednu oběť jsou ostatní oběti zbytečné. Že skrze jednoho obětního beránka mohou být ostatní vyhlédnutí za obětní beránky zachráněni. Vždyť sám Ježíš vstoupil do role outsidera, pronásledovaného, do role oběti. A tím nám umožňuje, dává šanci, abychom ty nesmyslné mechanismy hledání obětních beránků prohlédli a odstranili. Už to není třeba. Tento obětní beránek je jiný. Obětní beránek nebo kozel Starého zákona byl poslán do pouště, aby tam odnesl napětí a hříchy, která byly ve společenství a pak pošel. Ježíš se ovšem vrací. Outsider se stává centrem nového společenství. Oběť stává se veleknězem. Odsouzený se stává soudcem. Bezmocný se stává Pánem světa.
Když se v Novém Zákoně snažili autoři vysvětlit význam Ježíšovy smrti pomocí obrazu obětního beránka, tak se tím chtěli říct: Všechno, co kdysi lidé hledali nebo si chtěli zajistit prostřednictvím obětí, to všechno najdete v Kristu. A proto už nejsou třeba. Nic vás nenutí obětovat něčí život, abyste pojistili svůj, své přežití. Nic vás nenutí vyhledávat outsidery, abyste udrželi soudržnost. Kristova oběť naplňuje všechny archaické potřeby, které dříve lidi řešili obětováním zvířat (někde i lidí). Kristův příběh a jeho oběť naplňuje potřebu solidarity a brání ničivé síle závisti. Děje se to při večeři Páně: slavíme ji jako společenství s tím, který byl zavrhovaný outsider, jako obětní beránek byl vyhnán a popraven za hradbami města. Odtud se pak odvíjí i naše zacházení s menšinami, outsidery, minoritami.... Večeře Páně posiluje k dělení se, pokud jde o životní šance, a dává sílu odmítnou nabídky, jak žít na úkor druhých. Dostáváme-li sílu skrze víno, které je krví Krista, nemusím hledat, kde koho vysávat a čerpat z životních zdrojů druhých.
Co tedy nejlépe říct onomu šestiletému farářskému synkovi? Když se poněkud šokovaně ptá, proč Bůh obětoval svého syna? Abychom my už nikoho obětovat nemuseli. Ani zvířata, ani lidi. Vše, co k životu potřebujete, o to jsem se už postaral - opravdový život, život v pravdě. Je vám k dispozici, můžete dobře žít, aniž byste hledali obětní beránky, netřeba se bát. A syn může stát vedle svého otce při večeři Páně beze strachu a otec vedle svého syna. Už není třeba nikoho obětovat. Amen
podle kázání Gerda Theissena