Čtení: Gn 18,16-33; Text: Mt 15,21-28
21 Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. 22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá." 23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" 24 On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského." 25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!" 26 On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům." 27 Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." 28 Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.
__________________________________________________________________________
Milí přátelé,
je to zvláštní příběh. Příběh o Ježíšovi, který nechce pomoci každému člověku. O Ježíšovi, který zdůrazňuje: Jsem poslán jen k některým. Jen ke ztraceným ovcím lidu izraelského. To nám zní divně. Jsme zvyklí na to, že křesťanství je otevřeno všem. Církev bere každého bez ohledu na původ, sociální vrstvu, vzdělání... A máme za to, že tomu tak je vždy i u Ježíše. A hle - ne vždycky.
Ježíš odešel do okolí Týru a Sidónu, tedy do notoricky pohanského prostředí, zřejmě kvůli odpočinku, aby byl chvíli sám. Nešel pohanům zvěstovat. Ale jedna pohanská žena ho vyhledá. Co nás po vyslechnutí jejich rozhovoru napadá?
Možná přemýšlíme, jestli chtěl Ježíš skutečně zvěstovat jen v Izraeli a na pohany (tedy i na nás) nemyslel? Ale vždyť na konci právě Matoušova evangelia, a před každým křtem slyšíme Ježíše říkat učedníkům, aby šli ke všem národům a učili a křtili a získávali lidi... Jak to tedy myslel? Změnil názor během svého života? Možná změnil. Možná to pochopil až postupně. Možná díky tomu, že potkal pohany, kteří projevili velkou víru, zájem, nadšení, mnohem větší než kdekdo v Izraeli - jako třeba setník v Kafarnaum, nebo tahle žena. Třeba to byla právě tato žena, která Ježíše upozornila na to, že má velký ohlas tam, kde ho sám nečekal.
Je fakt, že tento příběh se dobře hodil evangelistovi Matoušovi. Jeho čtenáři žili právě směrem Týr a Sidón a byli to původem zakořenění v židovství. A právě v tomto oddílku jsou s plnou vážností vysloveny otázky jeho čtenářů - křesťanů ze židů, a přece to vyzní tak, aby vzali své bratry a sestry- křesťany z pohanů vážně. Právě Matoušův sbor mohl přijmout nejspíše pohanku, která vůbec nezpochybňuje postavení židů (dětí), ale tvrdí, že do veliké boží lásky se vejdou i pohané, byť v pozici druhých. A proto je tolik námitek, tolikrát Ježíš říká "Ne", až je to divné, aby nakonec vyniklo právě "Ano", které k cizačce řekl.
Můžeme o těchto otázkách přemýšlet - a hledat v textu odkazy na tehdejší napětí mezi křesťany ze židů a z pohanů, můžeme přemýšlet o stádiích Ježíšova působení a jeho plánech. Ale je to nějak vzdálená problematika. Dnes je prakticky celá církev z pohanů, křesťané ze židů vlastně zmizeli, a tak bychom si mohli jen potvrdit správnost současného stavu.
Ledaže - ledaže bychom prohodili role: na místě Izraele by byla církev, za jejíž hranice si Ježíš vyráží na chvíli odpočinout (možná právě církví pořádně unaven). A tam - jinde - proti svému (ale i našemu) očekávání narazí na víru, kterou nikde v církvi nepotkal. Narazí na lidi, kteří o sobě nemají iluze, kteří se netlačí do první řady spasených, ale prostě potřebují pomoc, a důvěřují, že právě od Ježíše by mohla přijít. Učedníci / církev je tím zaskočena, a trochu si myslí, že by se Ježíš měl starat spíše o ty své, o nás, vždyť i mezi námi je kdekdo potřebný.
Ale ukončeme toto přemýšlení o tom, kam byl Ježíš poslán, či kam sám chtěl jít, a která skupina má u Boha přednost, a která se k němu vtlačila. Pojďme spíše objevit dynamiku tohoto příběhu, vstupme do napjatého rozhovoru mezi Ježíšem a ženou. Jak je to v bibli zapsáno těmi uhlazenými slovy, tak možná už dostatečně nevnímáme jeho provokativnost.
Dneska by to mohlo být takhle:
Ženská přiběhne do čekárny na středisku a na dveřích ordinace vidí ceduli s nápisem: "Odpoledne pouze pro předem objednané." Přesto zaťuká na dveře.
Vyjde sestra a ptá se: "Jste objednaná?"
Ženská: "Ne."
"Máte u nás kartu?"
"Ne já k vám nepatřím, ale...."
"Tak to bohužel, odpoledne se ordinuje jen pro objednané, a navíc k nám nepatříte."
Sestra zavírá, ale ta ženská strčí nohu mezi dveře.
Sestra k doktorovi: "Pane doktore nějak se jí zbavte, dělá tady problémy."
Doktor: "Bohužel paní, ale mám své pacienty."
Ženská: "Prosím vám pomozte mi."
Doktor: "Nemůžu svůj čas a léky vzít svým lidem a dát je někomu cizímu."
Ženská: "Ale snad by pomohl nějaký prošlý lék, nebo něco použitého, počkám až vyřídíte své pacienty. Snažně vás prosím."
Možná vám to připadá trochu přitažené za vlasy, ale kananejská žena byla Ježíšem skutečně třikrát odmítnuta. Nejdříve na její prosbu nereagoval a mlčel. Poté slyší, jak učedníci radí Ježíšovi: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí." (Mimochodem učedníci tak nečiní ojediněle, stejnými slovy žádají Ježíše, ať se zbaví slepce Bartimea, který svým voláním o pomoc zdržuje jejich výpravu do Jeruzaléma, jindy odhánějí matky s dětmi atd.). Podruhé ji Ježíš odmítá se slovy: "Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím lidu Izraelského." A potřetí použije Ježíš pobuřující obraz o tom, že se nesluší vzít chleba dětem a hodit jej psům." To je teda dotěrná ženská, málokdo z nás by asi měl náturu takhle dotírat, prosit a ponižovat se. Takhle opakovaně dotírá snad jen nevychovaný pes u stolu, když všichni jedí.
A Ježíš v této až trapné situaci reaguje opět překvapivě: Ženo, tvá víra je veliká". Pochvala, vyznamenání pro věřícího 1. kategorie - veliká víra. To my učedníci co chvíli slyšíme o naší malé víře, o malověrnosti.
Jak vypadá tahle velká víra ? Je naléhavá, nenechá se odbýt. 3x 4x znovu opakuje svou prosbu, využívá všech svých znalostí. Nejprve správně dogmaticky formuluje: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. V zoufalosti posílá už jen prosebný telegram - Pane, pomoz mi. Tam, kde jiní už nevidí východisko, víra nějaké hledá, kličkuje. Nachází manévrovací prostor tam, kde ho nikdo nevidí. Bojuje tam, kde by se běžně házela flinta do žita. Je vynalézavá, bystrá. Vlastně chytí Ježíše za slovo, když na větu o dětech a psech reaguje tak, že se spokojí s úlohou psa. Tuší, že v božím království se určitě má i pes báječně. Nevadí ji, že nebude v čele stolu, mezi zasloužilými, mezi pozvanými. (anebo mezi těmi, kdo pomáhají s přípravami). Ona se alespoň vetře pod stůl nebo na chodbu. Tuší, že boží stůl nemůže být prázdný, že je určitě přeplněný, a že i to co přepadává a přetéká a zbývá je k životu dostačující.
Kananejská žena má velkou víru, protože se nesmířila s daností, s cedulí na dveřích, s vyhlášením pravidel, s tím, jak jsou rozdány karty. Jde napříč rozdělení - národnostnímu i náboženskému, nedodržuje zvyky a pravidla hry. A my se divíme, protože se obvykle smíříme s tím, že tam můžou jen ti, a tam zase druzí, a tam nemůžeme, protože jsme jiný národ, jiiná církev, jiná sociální vrstva. A tak žijeme v klidu, smíření s rozdělením okrsků, sfér vlivů, a máme tak alespoň výmluvu, proč nic nedělat.
A to nejen ve svém okolí, ve společnosti, ale i pokud jde o nás osobně. "Tyhle vlastnosti jsem bohužel zdědil, s tím se nedá nic dělat. A tohle je v rodinách našeho typu běžné. Okolnosti to vyžadovaly, tak jsme se přizpůsobili. A to a to se prostě očekává." - Jestli nejsou naše geny, naše okolí, výzkumy veřejného mínění, obecné zvyklosti příliš snadnou výmluvou, abychom se všemu přizpůsobili a ani nepřemýšleli o možnosti, jak do věcí aktivně vstoupit. Je na nás, jestli se svým okolím, svými danostmi, obecnými názory necháme určit, anebo k nim zaujmeme vlastní názor a postoj a spoluurčíme je , jestli je pojmeme spíše jako prostor, který je nám k dispozici, abychom do něj svobodně vstoupili? Nejsme odkázáni na smíření se s realitou, s tím, co je dáno, co je "normální". Můžeme nesouhlasit, bojovat, hádat se, sami se sebou, s okolím, třeba i s Bohem.
Mluvívá se o tom, že jedním z předních znaků víry je pokora, a i mnohé výklady vidí v centru tohoto příběhu sdělení o víře, která se projevuje pokorou - ta žena přijme pokorně místo posledního, místo psa. A přitom její pokorný přístup vůbec nevylučuje její aktivitu, vynalézavost, výřečnost, odvahu vstoupit do sporu s Božím synem. Jak často se křesťanská pokora ztotožňovala s tupou poslušností a snášením všeho? Jak je to slovo "pokora" v křesťanské tradici zatíženo přídechem uťápnutosti, ustrašenosti, konzervativismu, tupého přihlížení? A tady vidíme pokoru, která se snoubí s aktivitou, zaujetím, odhodlaností ke změně. Víra té ženy je veliká - je naléhavá a aktivní, a přitom pokorná.
Ještě nepadlo slovo o zázraku, je to přeci příběh o zázraku, ne? Hlavním zázrakem se mi tady zdá být fakt, že Boží syn překročí hranici, kterou si sám stanovil, že se Ježíš nechá chytit za slovo, že se nechá doslova ukecat. Tady pokračuje nit, která se táhne od příběhu, ve kterém Abraham smlouval s Hospodinem, kolik že je potřeba sehnat spravedlivých, aby nebyla zničena Sodoma, ta nit pokračuje přes Jákoba, který se pral s Hospodinem a prochází i chvílí, kdy Bůh lituje své rozhodnutí zničit Ninive. Hospodin je Bůh blízký, není studené absolutno, řád, který platí věčně. Bůh, to je komunikace, společenství, příběh. Bůh také, kvůli člověku, mění svá rozhodnutí, dávné řády, lituje, mění názor. Není to zázrak, být blízko takovému Bohu ?
Amen