Zvedněte ruku, kdo jste dostal pod stromečkem alespoň jeden dárek. A nyní zvedněte ruku, komu nějaký dárek udělal opravdu upřímnou radost. A teď zvedněte ruku všichni, kdo jste pod stromečkem rozbalili něco, co vás spíš zarazilo a vlastně nechápete, co tím chtěl dárce říci. (haha). Jelikož jsme nahrávaní, tak si to radši nebudeme sdílet, protože by se mohl někdo urazit.
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě, přivedla k němu zářící hvězda mudrce od východu. Pohanské kněží, hvězdáře. Doslova mágy zřejmě odněkud z Persie. A ti mu také přinesli dárky: Zlato, kadidlo a myrhu. Alespoň tak o tom píše v svém slavném vánočním příběhu evangelista Matouš. Zlato, kadidlo a myrha. Co s tím vším u jeslí? Mám rád kreslený vtip, kde po ‚třech moudrých mužích‘ přicházejí k Ježíškovi ‚tři ještě moudřejší ženy‘ a ty nesou plenky, jídlo na týden a umělé mléko. Jistě by to bylo o něco praktičtější. Zlatu ještě rozumím, peníze se chudé rodině jistě hodily. Obzvlášť při náhlé emigraci kvůli Herodově pronásledování. Ale co si mají prvorodiče počít s kadidlem a myrhou? Přiznám se, že jsem se po významu těch darů nikdy nepídil. Považoval jsem je prostě za drahé cennosti vyjadřující úctu, kterou mudrci vzdávají nově narozenému Králi světa. Symbolické výklady jednotlivých předmětů, jaké zazněly třeba teď před Vánoci v litoměřickém tradičním živém Betlému na Dómském pahorku, třeba že, zlato ukazuje Boží lásku, která je nad všechno zlato, jsem považoval vždy za úsměvně pohádkové.
Badatelé na rozdíl od lidových tradic hledají zdroje významu v Bibli. Ve Starém zákoně, na který pisatel evangelia Matouš záměrně navazuje. Obzvláště často cituje proroka Izajáše. Proto někteří zdůrazňují možnou souvislost příběhu o klanění mudrců s 60. kapitolou knihy proroka Izajáše, jejíž začátek jsme slyšeli v prvním čtení. Izajáš zde vykresluje vizi, jak na konci dějin přicházejí všechny národy světa a jejich králové do Jeruzaléma na Sión. Tam vítají Hospodina i jeho spásu vzácnými dary. Vedle velbloudů a ovcí nesou právě také zlato a kadidlo. Mudrcové u malého Ježíška by tedy mohli být jakýmsi závdavkem oné předpovězené budoucí oslavy Božího království. A také znamením, že pohané nemusí čekat až bude úplně po všem, ale už nyní jsou zváni ke Kristu. To je dobrá interpretace. Líbí se mi. Jenomže úplně přesně nesedí. Podle Matouše totiž nepřicházejí králové, nýbrž mágové. S Kristem se setkávají v Betlémě. A navíc tu chybí ta myrha.
Před čtrnácti dny jsem objevil další pro mě dosud neznámý výklad. Je dobře biblicky zakotvený a zároveň nese nadějné sdělení víry: evangelium. Nedávno zemřelá farářka a chartistka Daniela Brodská napsala před lety kázání, ve kterém jsem narazil na souvislost darů od mudrců s právě přečteným textem z knihy Exodus. Na první poslech asi nezněla ta pasáž moc zajímavě. Ale Daniela ji vybrala proto, že je to kromě vánočního příběhu zřejmě jediné místo v Bibli, kde se vyskytuje zlato, kadidlo i myrha společně. A důležitý je její kontext: Izraelci prchají z egyptského otroctví. Už jsou v bezpečí, ale čeká je ještě dlouhá cesta. Mojžíš rozmlouvá s Hospodinem na hoře Sinaj. Dostává od něj Desatero přikázání a mnohá další pravidla, zákony i náboženské pokyny. A mezi nimi také výzvu ke stavbě takové přenosné svatyně – stanu setkávání. Ona zvláštně nazvaná „oběť pozdvihování“ je vlastně sbírka drahých cenností potřebných pro jeho výrobu. Mezi nimi jsou zmíněné i zlato, kadidlo a balzámy na olej k pomazání. Prostě skutečně potřebné věci do tehdejšího chrámu.
• Zlato je vzácné. Drahé. Ale také je něčím, co se časem nekazí. Zlato přetrvává. Je symbolem Boží věčnosti, Božího království a jeho majestátu i moci.
• Kadidlo je nástroj určený k modlitbě. Jeho kouř stoupá k nebi, tak jako naše slova k Hospodinu. Je obrazem Boží neuchopitelnosti a tajemství.
• Myrha není sice zmíněna výslovně, ale z ní a dalších bylin se vyráběly právě ony „balzámy k pomazání.“ Pomazání je akt posvěcení, pověření i požehnání. Šlo o obřadní oddělení předmětů, budov, ale i lidí pro službu Hospodinu. Pomazat se měl stan setkávání, stejně tak oltář a další bohoslužebné předměty. V židovské tradici pak byli pomazáváni kněží, proroci i králové. Pomazaný měl být i očekávaný zachránce Izraele a celého světa. Pomazaný, hebrejsky mesiáš, řecky Kristus.
Důležitější než konkrétní předměty je však jejich společný účel. Všechny ty cennosti jsou součástí stanu setkávání, o kterém Hospodin říká: „Ať mi udělají svatyni, abych přebýval uprostřed nich.” Přesněji přeloženo: tábořil, bydlel. Zlato, kadidlo a myrha spoluutvářely prostor, kde se mohli lidé setkávat s Bohem. Dary mudrců v Matoušově příběhu takto tedy předávají základní zprávu Vánoc: V Ježíši Kristu bydlí Hospodin uprostřed lidí. Další evangelista Jan, vyjádřil stejnou myšlenku jedinou větou, kterou jsme dnes zahájili celé bohoslužby: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Tuto původně řeckou formulaci bychom mohli také doslova přeložit: „stanovalo mezi námi!“ Hospodin sám se utábořil na zemi. Bůh se stal člověkem. A stal se jím se vším všudy. S lidskými radostmi i strastmi.
Historický Ježíš totiž s největší pravděpodobností žádné drahé dárky nedostal. Nenavštívili ho mocní boháči z ciziny. Dost možná nedostal ani toho beránka od pastýřů. Narodil se v obyčejné, spíše chudé rodině a až do dospělosti nikoho moc nezajímal. Byl to člověk z masa a kostí. S mámou a tátou. S trablemi dospívání a hledání vlastní identity, poslání. Teprve až řadu let po Ježíšově ukřižování a nalezení prázdného hrobu někoho napadlo přemýšlet o dětství toho, který byl vzkříšen. Teprve 50 let po vzniku církve sepsal Matouš legendu o mudrcích z východu. Ne jako dějepisnou zprávu, ale jako vyznání víry, jako kázání. Tím příběhem o hvězdě a darech vystihl přesvědčení, že v Kristu musel být Bůh přítomen už jako to malé miminko v plenkách. Už tehdy si zasloužil úctu. Už tehdy se v Ježíši mohli dokonce i pohané setkat s Hospodinem. Už jako malému dítěti mu takto obřadně perští mágové odevzdávají posvátné předměty, aby bylo jasné, že víra už nepotřebuje žádné magické tretky ani náboženské nádobí. Tedy naše víra občas něco hmatatelného potřebuje, ale Bůh se bez nich docela dobře obejde. On přichází za námi bez prostředníků a bez speciálních míst a předmětů. Hospodin nepotřebuje posvátný prostor, nástroje a speciálně vyvolené lidi. Nepotřebuje ani chrám, ani stan setkávání, ani kněží, ani oltáře, ani kadidla, ani oběti. On sám přebýval mezi námi a bude už vždycky. Setkat se s ním můžete stejně dobře v kostele jako v horách. Při čtení Bible i při rodinné večeři. Na dárcích nezáleží. Podstatné je, že Boží láska přebývá s námi vždy a všude. O tom jsou Vánoce.