Čtení: Jan 3,1-7: Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
Text: L 3,21-22: Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
_____________________________________________________
Milí přátelé,
všichni to cítíme. Je to jako neviditelná gravitace, která nás táhne k zemi právě ve chvíli, kdy bychom chtěli letět. Máme v sobě diagnózu, na kterou moderní medicína nestačí a ani žádný poradce na ni nevymyslel recept. Nazýváme ji hřích. Není to jen „chyba v systému“ nebo jen špatná nálada. Je to hluboká vnitřní rozdvojenost, rozpojenost, která nás odděluje od Boha, izoluje od druhých a nakonec i od nás samých. Takže zjistíme, že děláme, co nechceme a neděláme, co chceme.
Lidstvo se odjakživa snaží nějak vyřešit tenhle problém, který není jen vada na kráse, ale něco, co se nám stále plete pod nohy.
Jedna skupina na to jde přes soustředění na to, co je zlé – někomu něco ukrást, být nevěrný, někoho zbít nebo lživě pomluvit. A tak vymýšlí různá pravidla. K těm deseti, co stanovil Bůh přidali další stovky, tisíce a dnes máme zákonů a paragrafů, že to člověk musí studovat na vysoké škole. Tito lidé věří, že když postavíme dostatečně vysoký plot ze zákonů, příkazů a zákazů, tak zlo udržíme v šachu. Jenže zákon je jako rentgen: ukáže nám, kde máme zlomeninu, ale neumí ji zahojit. Čím víc máme pravidel, tím rafinovanější způsoby hledáme, jak je obejít, anebo končíme jako nekoneční moralisté se vztyčeným ukazováčkem.
Druhá skupina volí cestu výkonu a sebezlepšování. Zkoušíme jógu ducha, mnišskou disciplínu, cestu sedmi zasvěcení, cestu modrého života… Někteří se pravda zdokonalili a začali být lepší. Ale taky začali být často pyšní na to, o kolik jsou lepší než druzí. Tím spadli do jednoho z nejhorších hříchů, kterým je pýcha. A kromě toho začali být pěkně nesnesitelní. Pýcha je jeden z nejkluzčích schodů, padá se pak hodně hluboko. A jiným se ta cesta zdokonalování naopak vůbec nedařila a trápili nad tím, že pořád nejsou tak dobří a dokonalí, jak si mysleli, že budou, a skončili z toho všeho zdokonalování dočista zoufalí.
A zbytek? Ten to vzdal. Říká si: „Je to přirozené, všichni to tak dělají.“ A kdoví, jestli je to s tím hříchem tak vážné a ohrožující. A když se celý problém trochu odmocní a bagatelizuje, je to přesně ten moment, kdy zlo vítězí – když ho přestaneme pojmenovávat a necháme ho v našich životech růst jako nenápadný, ale dusivý plevel.
V téhle patové situaci se jednoho dne objevil jeden, Ježíš se jmenoval, co to vzal za jiný konec. Nepřináší nový seznam úkolů. Přináší jinou optiku. Mluví o Božím kralování, ale vůbec nejde o nějakou prostorově vzdálenou utopii za mraky nebo časově vzdálenou utopii po smrti. Mluví o přítomném okamžiku, kdy se v nás něco zlomí. A někdy ani nevíme, jak. Když na toto téma s ním přišel diskutovat mudrc Nikodém, tak uslyšel, že se musí „znovu narodit“, Nikodém zkoprněl. Představoval si nemožné – návrat do lůna matky. Ale to bylo obrazné vyjádření pro totální obrat, přístup k životu odjinud. Změně orientace. Jak konkrétně vypadá?
Třeba když se člověk přestane ptát: A co mi živote nabízíš? Ale zeptá se naopak: Co já můžu životu nabídnout?
A přestane se ptát: A komu můžu důvěřovat? Ale položí si otázku naopak – můžou druzí důvěřovat mně?
Přestane se ptát: A kdo všechno je můj bližní? Ale zkusí to naopak: Komu se můžu stát bližním, blízkým já?
Přestat se ptát: A jaktože jsi Bože to a to nezařídil? Ale naopak, Bože, kde bych v síle od tebe něco dobrého mohl udělat?
Anebo když zjistí, že nemusí vyčítat, a trvat na srovnání všech vztahových nesrovnalostí a evidování, kdo všechno je mi dlužen omluvit, ale že může odpustit. Ne že musí, ale objeví, že může. To je ono začít obráceně, obrátit se, to je to „nově se narodit“. Anebo v opačném gardu, když uvěřím, že mně může být odpuštěno, že to, co jsem zvoral, že si nepotáhnu s sebou, a díky Bohu mi to nemusí strašit na stole, v hlavě, ve snech. Proto se první křesťané křtili v řece nebo bazénu, kde je presbyter či farář potopil pěkně pod hladinu. Chtěli tím naznačit - ten starý člověk, ten starý způsob myšlení je symbolicky pohřben.
Jan Kalvín říkal, že křest to je jako pečeť na dopisu. (jak to bývá ve starých dobách, když vytáhli listinu s královskou pečetí, aby bylo jasné, že ten list posílá sám král.) A ten dopis nám píše samotný Král a je určen do vlastních rukou (snad jen za malé děti mohou dopisy otevírat jejich rodiče). Stojí v něm, že odpuštění platí i pro tebe. A kdyby ti okolo říkali, že ne, tak jim nevěř. Dávám ti sílu bojovat se zlem v tobě i okolo tebe.
A Martin Luther k tomu dodá – když přijde tíseň, úzkost, duchovní krize – vykřikni nahlas: „Baptizatus sum! – Jsem pokřtěn!“ To není jen informace, to je bojový pokřik. Křest je jako výměna vlády. Apoštol Pavel to nazývá: Vydání občanky božího království („my přece máme občanství v nebesích“) Už nad vámi ode dneška hřích nemá rozhodující moc. Tomu jste umřeli. Vaším vládcem je odteď Kristus a vaším domovem je prostor, kde platí jeho slovo - Boží království.
Hledat ho na mapě světa je marné. Boží království je totiž „mezi námi“. Je to „kapesní vydání“ věčnosti v naší každodennosti:
Boží království je tam, kde se sourozenci, sousedé, nepřátelé po letech přestanou přetahovat o pravdu a obejmou se.
Boží království je tam, kde člověk najde sílu neoplatit zlou mincí za zlou.
Rodina, co drží pohromadě ne z povinnosti, ale z lásky – to je kapesní vydání božího království.
Boží království - to začíná klíčit ve všech chvílích, kde si přiznáme, že nejsme středem vesmíru.
Boží království je tehdy, když si lidé nezištně pomůžou. Atd. atd.
Ke křtu dostáváme ještě výbavu – Ducha svatého – jakýsi „vnitřní navigátor“ a „spolubojovník“.
Dofoukne naši duši, dodá ji kyslík, když ztrácíme dech.
Duch, který nám podstrkuje slova naděje, když svět kolem křičí, že nic nemá cenu.
Duch, který nás učí pokoře, abyste se nemuseli nad nikoho vyvyšovat.
A nakonec – ve křtu dostáváme ještě jeden dárek - rodinu. Obrovskou, pestrou, celosvětovou. Církev není klub dokonalých, je to společenství poutníků. Patříme k sobě – bílí, černí, bohatí i chudí. Ať vás to v životě zavane, nebo ať v životě zabloudíte kamkoliv, v téhle rodině budete vždycky moci být domácí.
Ne, že by to všechno záviselo na křtu. Pán Bůh se svou milostí k lidem není závislý na tom, zda my lidé tu svátost vykonáme či ne. Tak jako by i lidské smlouvy měly platit mez razítka, bez pečeti… Ale pro naši slabost, pro všechny situace, kdy bychom snad pochybovali, jestli se Bohu přece jen nemůžeme ztratit, nám je křest oporou, razítkem, pečetí z boží strany na našem rozhodnutí hledat směr na cestě víry. Tak se z něj radujeme, tak na něj vděčně vzpomínáme, nebo třeba na ty, kteří nás k němu přivedli, přinesli a slavili s námi tenkrát. Amen.