Čtení: Mt 20,20-28
Text: Mt 4,12-22
Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů – lid sedící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.
----------------------------------------
Galilea. Okrajová oblast židovské země, vzdálená od hlavního města i od chrámu. Dnes bychom řekli periferie, rozvojový region. Navíc oblast s největším podílem příslušníků jiných národů a jiných náboženství. Oblast, v níž bylo židovství mnohem méně samozřejmé než v okolí Jeruzaléma.
Právě o tomto území ovšem mluvil prorok Izajáš, když zasliboval, že světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. A evangelista Matouš tuto předpověď provázal s počátky Ježíšova působení.
Světlo přišlo do světa – to jsme si připomínali o Vánocích. Přišlo do světa, a usadilo se v kraji rybářů, pastýřů, farizeů, celníků, nevěstek, rozsévačů a všech dalších figurek, které potkáváme v evangeliích. Boží Syn se usadil mezi lidmi, a svým příchodem vyjasnil, projasnil jejich život.
To zní krásně, řekli bychom až sluníčkově, ale nepřehlédněme přitom stíny, které se v evangeliích začínají stahovat už od Ksamých počátků Ježíšovy činnosti.
Ježíš neodešel do Galileje, do ústraní, jen z nějakého rozmaru. Udělal to ve chvíli, kdy zjistil, že byl uvězněn jeho předchůdce Jan Křtitel.
A i když mu muselo mu být jasné, že mu hrozí podobný osud jako Janovi, rozhodl se po něm převzít štafetu. Navázat přesně tam, kde Jan skončil, jen vyměnit pustou poušť za rušné galilejské městečko. Přenést Janovu zvěst mezi lidi, kteří by se sami do pouště nevypravili.
Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
Jan i Ježíš hlásali příchod světla – nebeského království – na svět. Ale nezamlčeli přitom, že je ve světě a v jednotlivých lidech přítomna i temnota, od které je třeba se v pokání odvrátit a přiklonit se k tomu životodárnému světlu.
Když se Boží království blíží k lidem, i lidé se mají přiblížit k Božímu království.
A když se k lidem blíží Boží Syn, i lidé se mají přiblížit… nejen k Božímu Synu, ale i k druhým lidem.
To je za mě – možná trochu překvapivá – pointa příběhu o povolání rybářů.
Boží povolání asi často vnímáme jako něco, co člověka odděluje od ostatních, uzavírá před běžným světem, odvádí od jeho rodiny.
Ostatně u těch čtyřech rybářů, o kterých jsme četli, to přesně tak bylo. Jakmile zaslechli Ježíšův hlas, zahodili sítě, nechali otce v lodi. Jako by na jejich okolí, na jejich blízkých naprosto nezáleželo.
Možná to v tu chvíli vůbec neřešili, bez váhání vyslyšeli Ježíšův hlas, bez otázek, co to pro ně a jejich blízké bude znamenat. Nebo to možná udělali naprosto vědomě, nadřadili následování Krista všemu ostatnímu a všem ostatním. Co a kdo přece může obstát, když je na druhé misce vah Boží povolání?
Ale pozor, to není to, k čemu je Ježíš pozval. Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí. Ne poustevníky, ne mnichy. Rybáře lidí.
Hned svou první větou Ježíš pobídl své nové učedníky k tomu, aby se místo stahování od světa zaměřili na lidi okolo sebe. A aby nebyli solitéry. Vždyť pokud se chce člověk živit chytáním ryb, nemůže si jen tak sám sednout na břeh s prutem. Lov ryb je týmová práce, plnou síť prostě neutáhne jen jeden člověk.
A pokud má být člověk rybářem lidí, tak na to také nemůže být sám. Vždyť k čemu by takové chytání lidí bylo, kdyby je neměl kam přivést, kde zachytit, co jim nabídnout?
Šimon, Ondřej, Jakub a Jan se vydali za Ježíšem. A stali se součástí užšího kruhu dvanácti učedníků a k tomu mnohem širšího kruhu jeho následovníků a posluchačů.
Sice kvůli tomu opustili své domovy a své blízké, ale neznamená to, že by s nimi už nadobro přetrhali všechny vztahy. Vždyť se s Ježíšem pohybovali primárně po Galileji, a do Kafarnaum se opakovaně vraceli. (Při jedné z takových návštěv například Ježíš vstoupil do Petrova domu a uzdravil jeho tchyni.)
Navíc, jak jsme četli v prvním čtení, spolu s Jakubem a Janem minimálně část doby putovala i jejich matka, která byla do jejich učednictví natolik zaangažovaná, že se dokonce snažila jim vymoct lepší postavení v rámci Dvanácti.
Právě tento požadavek, se kterým přišla za Ježíšem hned celá rodinná delegace, ovšem ukazuje, jak jednoduše se z pokorného přijetí povolání může stát přesvědčení o vlastní důležitosti, jak snadno se ze svěřené pravomoci může stát touha po další a další moci na úkor druhých lidí.
Proti tomu Ježíš jednoznačně protestuje. Nikdo nemá právo si uzurpovat čelní místo, to může udělit jenom Bůh. Naopak, kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.
Tyto pokyny neplatily jen kdysi pro Ježíšovy učedníky. Ale dají se vztáhnout i do současnosti, na celou církev. Ostatně takových současných podnětů pro církev vidím v dnešních textech víc.
Církev je a má být různorodá. Ježíšovými následovníky přece nebyl jen tým dvanácti mužů. Ale řada různých lidí, mužů, žen i dětí, příslušníků různých generací.
Abych zůstal u rybářské terminologie, církev je taková velká síť, která zahrnuje mnoho různých lidí. Součástí této sítě jsme my všichni, každý z nás je uzlíkem, který ji drží pohromadě.
Ale abych zase tu rybářskou terminologii trochu zmírnil, přál bych si, aby církev primárně nebyla sítí loveckou, ale spíše sítí záchrannou, podpůrnou. Aby se spíše podobala takové té síti, kterou si doma pověsíte na zeď a pak si na ni kolíčky věšíte fotky, obrázky či hezké vzkazy od ostatních. Síť, která přináší radost, hezké vzpomínky a posilu v těžkých situacích.
Lovení lidí se totiž dá dělat i jinak, než trochu nátlakovou misií, kterou někdy potkáváme v ulicích.
Ano, Ježíš vytahoval lidi z bezpečných vod jejich životů, zpochybňoval jejich životní jistoty. Ale zároveň ke každému přistupoval individuálně, se znalostí jeho situace, s respektem k jeho potřebám. Nestahoval k sobě lidi násilím, ale zval je na společnou cestu. A když se někdo rozhodl tuto cestu opustit, nechal ho jít. Do své sítě Ježíš nezatáhl všechny lidi ve svém okolí. Spíše tvořil inkluzivní komunitu, do které se vešli i různí lidé, pro které jinde místo nebylo.
I my máme za úkol pracovat na té naší síti, zachycovat uvolněná oka, navazovat uzlíky nových vztahů. Citlivě svědčit svému okolí o tom, co pro nás znamená být součástí církve. A nechávat druhým lidem svobodu k vlastnímu rozhodnutí, jestli se touto sítí chtějí nechat zachytit nebo ne. Jestli by jim třeba nebylo příjemnější chvíli plavat poblíž a pozorovat to, co se v ní děje, zvenku.
Bůh se přiklonil ke světu, k lidem, k nám. Kéž je toto vědomí základním vláknem té naší společné církevní sítě, tím co jí drží pohromadě i umožňuje její rozvoj a růst.
Amen