Jedna z pouček pro psaní kázání zní: Nejlepší úvodní odstavec je ten, který byl vynechán. A proto vždy pročítám už napsané hotové kázání a ptám se – kdybych tam první odstavec nebyl, vadilo by to? A ve více než polovině případů musím uznat, že ne, že v něm jsou úvodní obecné, málo podstatné věty, a škrtnu ho.
Ale dnes jsem ho, milí přátelé, neškrtnul. Chci totiž, aby úvodem jasně a zřetelně zaznělo, že mluvit o Božím Duchu (tedy to co se očekává, že bude o svatodušní dít), je riskantní podnik. Pozor na mluvení o Boží přítomnosti, o tom, kde Duch Boží je, kudy proudí. Vím, že to může být troufalé (a může to být … no nevím, jestli víc k smíchu nebo k pláči, když slyšíme někoho mluvit o tom, kudy Duch svatý zajisté proudí – třeba že teče výhradně kanály a rozvody, které vykopala církev, anebo že automaticky mluví skrze lidi, co mají na sobě hábit, anebo že je tam, kde je duchovní atmosféra, podmanivá hudba a dav, který podlehne jejímu kouzlu či kouzlu řečníka. Proč je to riskantní podnik?
Protože Duch svatý je ze své podstaty neuchopitelný, nepolapitelný. Ono řecké slovo, které překládáme "Duch", znamená vítr, vánek či vichr. (bylo to v tom čtení) Popsat Ducha Svatého, to je jako snažit se chytit vichr. Popsat Ducha svatého, to je stejně marné, jako chtít vystavit vítr v muzeu. A zhruba tak přesně, jak se dá předpovědět, v kolik hodin a minut, kde bude vítr a kde bezvětří, se to dá povědět o Božím Duchu. Nedá. Snad trochu odhadnout, ale Duch věje, kam on chce. A stejně jako vítr - je Duch boží přítomný, ale neviditelný. Je neviditelný, ale působí. (Proto někteří teologové mluví o tom, že je to jako magnetické nebo elektrické pole. Nevidíme ho, ale v něm se věci dávají určitým směrem do pohybu.)
Nevím jak vy, ale já, když se dívám na předpověď počasí, tak mě skoro vůbec nezajímají mapy se zakreslenými tlakovými výšemi a nížemi, a jejich hodnoty v hektopascalech. Ale zajímá mne, jaké bude počasí. A pookřeju, když už se objeví tabulka, kolik bude stupňů a k tomu symbol sluníčka, mráček nebo sněhové vločky. Zajímá mě konkrétní projev těch hektopascalů na mapách. My nevíme, jak kde a proč vzniká vítr, ale můžeme popsat, co dělá: Ohýbají se větve stromů, vlaje vlajka, ulétne klobouk, vzdouvají se vlny, a proto je zákaz vstupu do moře, vypnutá lanovka a větrná elektrárna jede.
Chtěl bych vám dnes nabídnout – nikoli odborné mapy, ale mísu s ovocem Ducha svatého. Co způsobuje, jak je přítomný v životě každého z nás. A prosím spolu s našimi hudebníky Přijď Duchu svatý!
Anton Cajetan Adlgasser (1729-77): Komm heiliger Geist
Milí přátelé, vím, co jste dnes ráno dělali. Řeknu vám velice přesně, co jste udělali, když jste otevřeli oči. Nadechli jste se. A dýchali jste také, celou noc předtím. Dech jako věc prostá a samozřejmá až natolik, že si ji neuvědomujeme. Malý Adam - to první, co po svém narození udělal bylo – že se nadechl! Dostal život. Bůh mu ho vdechl. Život, je dar. Duch boží nás prostupuje, v jeho dechu nadechujeme vůni Boží lásky, každý nádech a výdech jako ne automatismus, ale nádech a výdech vůně boží lásky, jako dar. První dar Božího ducha z první knihy Mojžíšovy, dar z první sekundy našeho života, z první minuty dnešního dne. Dech života. Od Boha.
Co dál leží na míse s ovocem Ducha svatého?
Dar provětrání Boží duch je čerstvý vítr, který přichází do zatuchlosti, do životů nevětraných a zaprášených. Duch Boží dává věci do pohybu. Provětrá naši mysl, rozfouká naše na hromádce pečlivě napsané setříděné a k realizaci připravené životní projekty. A i do našich spisů o víře se ve své svobodě vloží. Shodí i leccos krásného co naši zbožnost i životní kancelář zkrášlovalo, a možná ten průvan zabouchne okno tak, že se lekneme a konečně vstaneme od psacího stolu, zvedneme se z gauče, vylezeme z dílny a podíváme se ven, a zjistíme, kde je nás třeba.
Inspirace – in-spiró v-dechnutí. Duch svatý jako inspirace, a prosba k Duchu svatému? No to když prosíme, aby všechno, co nás nějak zatuhlo, a co se stalo rutinní záleživotí, znovu ožilo, rozkvetlo rozvinulo se. A my uneseme, že to je jinak než jsme si plánovali.
Třetí plod na míse s dary Ducha svatého je příbuzný toho prvního
Znovuoživení Co je mdlé a mrtvé, suché a prázdné dostává nový impuls. My unavení, naše prázdné dny, mrtvé vztahy. To může s příchodem Ducha božího dostat (nečekaně) nový dech. Boží duch jako naděje pro mrtvé vztahy, pro prázdné dny, pro naši vyšťavenost, únavu rutinou, Duch Svatý jako síla, která protestuje proti přesvědčení, že naše dny, slova a vztahy už nebudou jiné než prázdné, úmorné a duté.
A mohl bych jmenovat mnoho modelových příběhu z bible na toto téma – ti, co se znovu zvedli, Eliáš k smrti unavený, vize o údolí suchých kostí, které ožijou, obraz o pařezu ze kterého nečekaně vyroste proutek, atd.
Duch svatý jako pramen životní energie, jako studna, ze které můžeme čerpat, když už jsou všechny naše zásobárny, nádoby a rezervoáry energie prázdné. Pramen, kde můžeme čerpat, aniž bychom ho vyčerpali. Kdybychom čerpali jen ze svých sil, tak to nezvládneme. Věřím, že žijeme díky Bohu. Věřím v Ducha svatého – v Nicejsko-cařihradském vyznání ještě s dovětkem. „Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života“
W.A. Mozart k této důležité větě napsal hudbu, nechť zazní.
Věřím v Ducha svatého – Pána a dárce života
W.A.Mozart: Et in Spiritum Sanctum část z Dominicus-Messe, KV66
Krása. Duch svatý jako zdroj krásy. Krása je Boží stopou ve světě, krása je boží přítomnost ve světě. Kde se setkáváme s krásou, setkáváme se s Duchem. Oslava Ducha božího je poznávání a žasnutí na vším krásným, co je nám darováno ve světě kolem nás. A v tu chvíli když jsme něčím krásným fascinování – krásnou hudbou, výtvarným díle, člověkem, přírodou, v tu chvíli zapomínám na sebe a dávám se prostoupit jasem toho, co je krásné, toho, který je krásný. Je to chvíle boží přítomnosti, kdy člověk zapomene na sebe na to, co ze toho je pro mě, co budu z toho mít já a je jen u druhého, u druhé, u krásného, v Duchu svatém. Pro člověka je blahodárné oddávat se kráse, nořit se do krásného božího, co je kolem nás.
Duch svatý je také duchem uzdravení – to neznamená, že by ze mě jen tak beze všeho sňal mé neduhy a nemoci. V tomto smyslu jde spíš o to, že dovolím duchu svatému vstoupit do všech svých zranění, urážek, jizev beznaděje, zoufalství strachu – předložím mu to, jako když člověk dá část sebe do magnetického pole při fyzioterapii. Vystaví to, aby se to uzdravovalo. Vystavit to svoje božímu silovému poli, aby se to uzdravovalo.
A ještě jednu dvojici ovoce ducha svatého z té mísy nám nabídnuté chci zmínit. Když jsem udělal anketu s otázkou: Jak si představíte člověka naplněného Duchem svatým ? Byla nejčastější odpověď: Blaženě se usmívá, hledí k nebi…
Myslím, že je to mnohem všednější. Naplněnost duchem – je duchaplnost. Totiž, že to, co dělá a říká, dává smysl. Je to ducha-plné. Duchaplnost.
A Duchapřítomnost. Přítomnost ducha znamená duchapřítomnost. Ne ducha – nepřítomnost. Věřím, že duch svatý je tím, kdo pomáhá člověku být duchapřítomný, reagovat tak jak je třeba.
A protože Duch svatý dává věci po způsobu větru do pohybu, tak ani svatodušní kázání nemůže končit - jako obvykle - závěrečným odstavcem, který by to hezky shrnul, vyústil a zakončil. Duch svatý dění neuzavírá, ale otevírá a tak skončím otázkami pro nás:
- Uvědomuji si život, dech, jako dar ?
- Mám odvahu otevřít okno do svého života, aby ho Boží Duch provětral?
- Co všechno považuji ve svém životě už za odepsané, mrtvé, mdlé, prázdné a suché? Věřím, že by to Bůh mohl oživit?
- Kdy jsem si řekl, že něco je krásné? A poděkoval jsem ?
- Co ve mně je třeba uzdravit? Chci to vystavit působení Božímu?
- Všímám si, kdo a jak kolem mne má dar duchapřítomnosti? Učím se od něj?
Duchu svatý, vlož se do našeho ptaní, nenech nás v klidu.
Duchu stvořiteli, prosíme přijď k nám!
Chceme udržet plachty našeho života v co možná slušném stavu, prosíme foukni do nich tvůj svatý vítr. Amen