Texty : Fp 1,1-11; J 6,37-40 Žd 12,1-2
Sestry a bratři, přátelé v Kristu,
podnět k tomuto kázání přišel tak trochu shora. Synod naší církve se rozhodl, že v Apoštolském vyznání bude nahrazeno sousloví věřím "svatých obcování", které je archaické a v dnešní době nesrozumitelné. Pokud se slovo "obcování" v češtině vůbec používá, tak vede posluchače zcela mimo do oblasti sexuálního styku. Ostatně když začínáme s konfirmandy probírat apoštolské vyznání víry, dám jim jeho text s tím, aby jednotlivé výpovědi rozstříhali a rozdělili do hromádek na ty, kterým rozumí a kterým ne. Sousloví „věřím svatých obcování“ pravidelně obsazuje jedno z čelných míst pokud jde o nesrozumitelnost. Proto se naše církev (a náš sbor od nového církevního roku, který začíná příští neděli) rozhodla připojit k dalším, kteří sousloví sanctorum communionem, překládají společenství svatých. Což je krok směrem ke srozumitelnosti. Ovšem u otázky, co je obsahem tohoto článku, je dobře se zastavit. Minimálně proto, že nejeden evangelík dodá: Vždyť přece svaté neuznáváme.
To slovo svatý mate. Je třeba uvědomit si významový posun, který prodělalo. Svatý ve smyslu „mravně dokonalý“, „mimořádně charakterní“ nebo „dokonale zbožný“, prostě ve smyslu „vzorný“ a „vzorový“ – to je až hodně pozdní a hodně odvozený význam, kdoví jestli ne až z barokní doby.Ve starověkém myšlení je svatý opakem světského. (sakrální je opakem profánního). Svatý je někdo oddělený, jiný. Určený k ne-obvyklému účelu. Daleko blíž tomu původnímu významu svatosti mají dnes slova jako posvátný nebo zasvěcený. Novozákonník Jiří Mrázek názorně uvádí, že ke starověkému pojetí svatosti se dneska dostaneme nejlépe přes posvátnou krávu. U ní jsme schopni chápat, že vůbec nemusí být mravně dokonalá. Ba ani krásná, zbožná anebo veselá. To, že je posvátná, to není zásluha, ke které by se sama dopracovala. Její posvátnost spočívá v tom, že patří nějakému božstvu. A že je vyhrazena pro zvláštní použití. Respektive pro žádné obvyklé použití. Tak také naše svatost. Pán Bůh si nás do téhle funkce přijal, patříme jemu. Nezasloužili jsme si to - je to darovaná svatost, jinakost, je to přijaté pozvání k nekonformitě, tedy k životu ne běžnému. K tomu, abychom svět obvyklým způsobem nepoužívali, ale používali život tak, jak to navrhuje Bůh.
A když apoštol Petr cituje Hospodina, který říká: Buďte svatí jako já jsem svatý znamená to buďte kompatibilní víc s Bohem než se světem okolo - i když jste stále ve světě, a snažíte se pro něj něco udělat. Být svatý znamená být zasvěcen Bohu ve světě, který do toho zasvěcen není, a tudíž žít poněkud paradoxní existenci, něco mezi elitní jednotkou a posvátnou krávou. Za stálého povzbuzování apoštolů, patriarchů a andělů: Nebojte se být nekonformní se světem, buďte jiní, buďte Boží, buďte svatí!
A ta formulace - věřím, že existuje společenství svatých, nás ujišťuje, že s touto jinakostí, odděleností pro Boha nejsme sami, nejsme jediní, ale že probíhá velké sdílení této jinakosti, metabolismus charismat, koloběh obdarování od Pána Boha. V prostoru i v čase.
Nejprve tedy společenství svatých v prostoru: Nejsme jediní křesťané na světě. Soukromničení, provincionalismus - to je nebezpečné. Předně v tomto kostele se schází i další společenství - anglikánů. Prožívali jsme to nedávno při bohoslužbách. A v této čtvrti a městě je mnoho dalších křesťanských společenství. V naší zemi nejsme s biblickou životní orientací jediní - mnozí to prožíváte o víkendech, když z chalupy jdete do místního kostela. A dále za hranice naší země. Možná jste zažili bohoslužby o dovolené v cizině, kde jste slyšeli píseň se stejným nápěvem, jaký známe my. A večeři Páně s chlebem a vínem, byť třeba trochu jinak organizačně. A k tomu radost, že se za nás modlí, a my se můžeme modlit za ně. A překvapení, že Tebe Bože chválíme se dá zpívat i s bubnem a tancovat při tom na rovníku a že své bohoslužby mají i Eskymáci v iglú. Jde jim pára od úst, ale čtou stejné evangelium, akorát ve svém překladu údajně čtou Hle tuleň boží, který snímá hříchy světa, protože prý má tuleň u nich podobnou symboliku, jako v Izraeli beránek. A víme, že jsou tam mnohem aktuálnější obrazy světla a tmy, když znají polární den a polární noc, stejně jako v Africe mnohem více rozumí Ježíšovu slovu: "Já jsem chléb života, kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
My všichni jsme součástí společenství svatých – jiných, oddělených, s proudem neplujících. Také apoštol Pavel, když čteme v jeho dopisech adresu: Svatým v Korintě, Filipech, Efezu atd., tak nepíše svatouškům, ani náboženským umělcům - vždyť je také často vzápětí ostře napomíná. On píše těm, co se nechali strhnout Kristovou jinakostí, jeho mocí. A mezi nimi se dělo čilé sdílení - společenství. Když jeden dostal dopis od apoštola, půjčil ho ostatním, navštěvovali se, modlili se za sebe, pro chudé udělali sbírku, podporovali vězněné, doporučovali si spolupracovníky, usilovali o porozumění a jednotu, varovali se před bludaři. Také sdílení jiných – svatých věcí (bible, svátostí, modlitby…)
A my to s nimi sdílíme také. A tím jsme u druhého rozměru – tedy společenství svatých v čase. Nebezpečný je totiž i provincionalismus dějinný. My nejsme první ani poslední křesťané na světě. Zástupy lidí před námi svůj život více či méně spojili s cestou Kristovou. Máme neviditelné společenství se zemřelými. Pozor - nejde o žádnou spiritistickou seanci, - ale o navázání a dialog s minulostí, reflexi dědictví a vděčnost. Písně, které zpíváme skládali členové jednoty bratrské, Bibli, kterou jsme převzali, vyznání víry, která recitujeme, modlitby, ke kterým se přidáváme, výklady, které můžeme číst. To je jako když člověk zdědí po předcích pozemek a na něm je sad a studna, co ji předkové vykopali. A člověk může v sadu trhat a ze studny čerpat.
Ano je to těžko pochopitelné, možná je v tom kus mystiky, že toto společenství je. Tzn. Bylo, je a bude. Já si užívám, že si společně s Ambrožem Milánským zpíváme ráno píseň o tom, že Už svítá jasný bílý den a František z Assisi přichází poděkovat Petrovi Ebenovi, jak krásně zhudebnil jeho modlitbu Učiň mne Pane nástrojem svého pokoje. A kdoví, jestli už náhodou J.S. Bach nesložil variace na píseň Někdo mě vede za ruku.
My jsme součástí tohoto neviditelného, ale reálného společenství. Málokdy nás to napadne, málokdy máme čas si to připomenout. A také proto jsem do knihovny ve sborovém sále přidal knihu Kronika křesťanstva. Vzpomněl jsem si, že s myšlenkou na společenství svatých salvátorský farář Alfréd Kocáb vždy vyzýval, aby jednotlivá kola při večeři Páně zůstávala otevřená, protože slavíme společně s těmi, co nás již ve víře předešli k Pánu. Tak aby pro ně bylo v tom kruhu místo, pro vaše bývalé faráře, presbytery, kteří o tento sbor pečovali třeba před 50ti lety. A pro ty, co vás k víře přivedli anebo vám jen něco důležitého pro život odkázali.
Zvláštní a vzácnou kapitolou je pak památka těch, co pro víru zemřeli, mučedníků. A je příznakem změšťáčtění církve, když si přestane své mučedníky připomínat, když se nezajímá o ty, kdo pro víru trpí. Není třeba je uctívat, ale mít úctu k jejich zápasům a statečnosti. A hranice, kde jde o utrpení čistě pro Krista a kde o jiné nespravedlivé utrpení není zřetelná. A za sebe si myslím, že mnozí jiní, nekonformní, ti, co se nepřidali k běžnému použití světa a života. A bojovali a položili život za pravdu, za nápravu lidstva, při pomoci, ti patří do tohoto společenství také. Třeba mnozí političtí vězňové.
Vyznáváme společenství svatých. Vnímáme propojenost křesťanů všech věků a národů. Proti zúžení a uzavřenosti – zasazujeme náš život do nejširších souvislostí. Ve víře nejsem já sám před (svým) Pánem Bohem, ale ve víře jsme (společně s těmi, co byli před námi, co jsou ve stejné víře daleko od nás) před naší společným Pánem Bohem. A modlíme se k němu Otče náš, ne Otče můj. Všichni tu samou modlitbu. V jednom velikém společenství. To je veliký dar, studna s občerstvující vodou, kdyby snad byl člověk na cestě víry znaven. Je to zneklidnění, abychom nebyli moc spokojeni v tom, co právě děláme tady u nás doma. A inspirace pro chvíle, kdy tušíme, že je třeba něco s vírou dělat jinak. Ti, co jsou teď daleko od nás, nám můžou napovědět, ti co byli daleko před námi nám můžou napovědět. A uprostřed tohoto společenství svatých překvapeně zjišťujeme, že to nové do našeho života už vstupuje, že už některé slzy jsou setřeny a ani smrt není strašákem, před kterým bychom se třásli. Budoucnost vstupuje do našeho života, stejně jako minulost. Amen