Čtení: L 23,33-47
Text: Ž 88,5-13
Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu,
jsem jako muž, který pozbyl síly.
Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení, co leží v hrobech,
na které už ani nevzpomeneš, kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.
Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin.
Leží na mně tíha tvého rozhořčení, všemi svými příboji mě trýzníš.
Známé jsi mi vzdálil, zhnusils mě jim,
jsem uvězněn, nemám východiska.
Oči mám zkalené utrpením, po celé dny jsem tě, Hospodine, volal, vztahoval jsem k tobě dlaně.
Což pro mrtvé budeš konat svoje divy?
Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?
Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě?
O tvé věrnosti v říši zkázy?
Což jsou známy v temnotě tvé divy,
tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?
____________________________________________________
Sestry a bratři, nestačilo by „byl ukřižován, umřel a byl pohřben“?
Je třeba vyznávat ještě: Sestoupil do pekel ?
Nebo jinak – jaká je odpověď na otázku Pavla Rejchrta v písni, kterou jsme teď zpívali: Kde najdeme tvou cestu z Golgaty do Emaus? Co jsi Kriste dělal na Bílou sobotu? Sestoupil jsem do pekel.
Peklo se obvykle vnímalo, či ještě vnímá jako podzemní žalář zemřelých, kteří jsou odsouzeni k věčným mukám. Středověká obrazotvornost nám zanechala barvité popisy těchto hrůz. Sály a předsálí, pekla a předpeklí. Skoro se mohlo zdát, že jádrem křesťanství a podstatou evangelia je věčné zatracení, nikoli věčná spása. Ještě v 19. století se mnohá kázání neobešla bez vyhrožování pekelnými plameny. Už století dvacáté se ovšem bez víry v peklo dobře obešlo. Trojposchoďové pojetí světa – Nebe, Země, Peklo – to je pryč. A myslím, že i představa pekla jako stavu odloučenosti od Boží milosti prakticky nehraje v myšlení lidí téměř žádnou roli. A spíš v žertu někdo tu a tam praví, že přece křesťanství je o tom, že hodní půjdou do nebe a darebáci do pekla ne?
To spíš se nám peklo ozve skrze zprávy ze světa – aktuálně – zprávy o zabíjení civilistů, mučení zajatců, znásilňování na Ukrajině - to je peklo. Stejně tak jsou v pekle zajatí Izraelci a peklem je život v Gaze, kde nejsou základní podmínky pro život. Dětská otrocká práce - to je peklo, žít v totalitě, kde lidský život neznamená nic - to je peklo. Stejně tak minuty, hodiny, dny v prostředí domácího násilí. Peklo netřeba vykreslovat, vybarvovat a líčit, ony se staly skutečnými v míře, jakou dosud svět nepoznal. Ne peklo po smrti, ale smrtelné peklo zaživa, to je nám mnohem bližší. Ať už je to peklo chaotické – tak jako teroristické akce, které náhodně smetou kohokoli kdekoli. Anebo naopak peklo pěkně organizovaně spořádané a fádní - jednotnost, jednomyslnost v KLDR, trestanecké kolonie a organizované továrny na smrt.
Můžeme přemýšlet odjinud – na všelijaká osobní pekla - peklo matky, které se v zahraničí ztratila dcera, peklo rodiny, která se topí v dluzích, peklo cizinky bez dokladů - sexuální otrokyně v pohraničí, peklo viny - třeba řidiče, který přejel dítě, peklo žáka, kterého šikanující spolužáci nutí k ponižujícímu jednání, peklo .... to je nahý Josef ve studni, když ho tam hodí jeho bratři. Peklo to je být před soudem, který je nepravedlivý, a i můj obhájce je na straně obžaloby - pocit absolutní bezmoci.... A pro někoho je peklem prázdný den s prázdným životem, nevztahy a myšlenkami na nic. Jean Paul Sartre říká: "Peklo jsou ti druzí." a Thomas Stearns Elliot odvětí: "Peklo to jsem já." Sestry a bratři, peklo je nepříjemně aktuální téma.
Jaký význam, jaký dosah má ona věta : "sestoupil do pekel"? Ztratilo by se něco, kdyby tato tři slova z Apostolika vypadla?
Kristova smrt je absurdní, krutá, zlá a nespravedlivá. Na kříži křičí Ježíš naprostou nepřítomnost boží: Bože můj, proč jsi mne opustil? Bůh tu není - to je peklo. I v onom zápase v zahradě getsemanské se jako nejhlubší jádro jeho utrpení objevuje ne ně¬jaká fyzická bolest, ale naprostá opuštěnost a Boží mlčení.
I na cestě víry jsme čas od času všichni vystavení peklu pochybností a poušti Božího mlčení. A je třeba brát vážně lidi kolem nás, které svírá utrpení tak silně, že pro naději a víru jim nezbývá místo, síla.
V Getsemane i na kříži nacházíme propast lidské samoty. Člověk je ve svém nejvnitřnějším nitru sám. Potřebuje někoho druhého, potřebuje oporu.
Když má jít malé dítě samotné tmavým lesem, bojí se, i když mu přesvědčivě dokážeme, že tam není nic, čeho by se mohlo bát. Prostě zakouší úzkost – o samotě vyplouvá na povrch nejistota, pocit ohrožení, vydanost, kterou nelze rozumově odstranit. Nebo jiný příklad: nikdo z nás asi netouží po tom, aby šel v noci spát na hřbitov. Můžeme si rozumově tisíckrát rozebrat, že je to úplně stejné, jako na prázdné louce. (Naopak, kdokoli živý je nebezpečnější než mrtvola), ale je to málo platné. V noc na hřbitově vzniká úzkost, vydanost všanc.
Jak to překonat? Dítěti pomůže, když cítí nablízku ruku, vedení, vlídný hlas, který s ním mluví. I na tom hřbitově v noci se úzkost odmocní, když je blízko nějaká milá bytost. Sestry a bratři, úzkost člověka nemůže překonat jenom rozum, překonat ji může přítomnost milující¬ho.
A tady se vracím k tomu, proč mluvíme o Ježíšovu sestupu do pekel. Kristus překročil bránu naší poslední osamělosti, svým utrpením vstoupil do propasti naší opuštěnosti. Kam nás už nedostihne žádný hlas, tam je on. Smrt, která byla dříve peklem, již peklem není. Už to není totéž, protože - díky Němu - protože díky Němu uprostřed smrti přebývá láska. To je obsah Velkého Pátku, že do ní vstupuje ten, který nás zná jménem a zná nás proto, abychom nemuseli temným lesem vlastní minulosti, vlastních přízraků a vin kráčet docela sami, odsouzeni k poslednímu peklu. V Kristu se stalo laskavou blízkostí doufání žalmisty, který volá k Hospodinu: Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
Sestup do pekel – to je výraz nejhlubší solidarizace Božího syna s lidmi, - až tak hluboko je ochoten jít za námi, tak daleko jde Bůh ve své lásce k nám, prožívá lidskou bídu skutečně až do samotného dna. Tohle podtrhl Jan Kalvín. (a patří-li výpověď "sestoupil do pekel" liturgicky na Bílou sobotu - kdy máme meditovat Boží mlčení, tak Kalvín to vidí ještě z úhlu Velkého Pátku - "byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel".
Naproti tomu Martin Luther to vidí už z druhé strany dívá se na Bílou sobotu už ze stanoviště nedělního a přiřazuje sestoupení do pekel ke vzkříšení a k vyvýšení. Luther a spolu s ním další před ním i po něm vidí na cestě do pekel tažení již vítězného Krista, který triumfuje nad mocnostmi hříchu a smrti. Krista, který po smrti na kříži - teď cituji Sváťu Karáska – zpěvník svítá píseň 407 - říká: "já nešel k Otci nahoru, já z pekelný brány navždy strhnout závoru." Do pekel sestupuje naděje. A už není místa na světě, kam by naděje nemohla přijít, když sám Kristus do pekel sestoupil. V Petrově epištole čteme: "Kristus přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení." Dosah jeho díla, moci, jeho oběti nelze v žádném případě zúžit – ani trochu.
Sestoupil do pekel – to je evangelium pro ty, kteří žijí v přesvědčení, že to místo na světě, kde jsou, je tak špatné, hrůzné a příšerné, tak plné zla, že se do něj Bůh bojí vkročit. Nebojí. Kdyby měl někdo pocit, že je tak arcihříšný, hrozný, prázdný a jánevímco, že na jeho osobní peklo je Kristus krátký, tak se mýlí. Ano i v samotném pekle si nemohou proti naději zabarikádovat. Neexistuje takové odcizení, na které by byl Kristus krátký. Nezvládneme být tak bezbožní, aby se toho Ježíš lekl. A není člověka (i toho v naších očích peklu nejpropadlejšího), který by byl z dosahu záchrany beznadějně vyloučen. I kdyby se peklo vzteklo, tak nikdy nejsme sami a opuštěni. Naděje rozklenula do nedozírného horizontu. A z ní žijeme a v ní dýcháme vůni evangelia. Ano, to je evangelium - zpráva, co posiluje - Kristus sestoupil do pekel. Amen