Čtení: Gn 32,23-33
Text: Mt 15,21-28: Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
_________________________________________________________
Sestry a bratři, milí přátelé,
v Bibli občas narazíme na věty, které znějí skoro nepatřičně. Jako ten dnešní žalm: „Hospodine, rozpomeň se na své slitování.“ Co tím chce ten, kdo takhle s Bohem mluví, říct? Že má Bůh děravou paměť? Máme ho snad my, lidé, upozorňovat, že by měl být laskavý, protože na to z nějakého důvodu zapomněl?
Na druhou stranu – myslím, že tenhle postesk, tenhle pocit „božího výpadku paměti“ známe. Je to ten moment, kdy máme pocit, že Bůh na mě zapomněl, že se nezajímá o to, co se děje. Pocit, že moje modlitby končí na okraji jeho psacího stolu v hromadě nevyřízené pošty. Pocit, že Bůh sice kdysi dělal zázraky, ale teď má „vypnutý telefon“. A já jsem zoufale upřímný a říkám si: Kéž by se do současnosti přeneslo něco z těch dobrých věcí, časů a prožitků víry, které znám. „Bože, buď znovu tím, kým jsi býval, tím milosrdným, vždyť jsme to zažili.“ Dnešní skladby zpívané před a hlavně po kázání – to je tato prosebná volající poloha: Mé volání nech k sobě proniknout, vyslyš mou modlitbu, nakloň ke mně své ucho.
Do tohoto našeho přemýšlení vstupuje příběh matky, která je v hodně tíživé situaci. Je to cizinka. Je jiné víry. Je to žena – celkově v tehdejších poměrech člověk na okraji, za okrajem. A nechce víc než to, co chce každá máma: aby její dítě bylo zdravé. Přichází za Ježíšem a my asi čekáme uzdravení. Jenže místo toho sledujeme drama ve čtyřech obrazech, kde se Ježíš chová – mírně řečeno – nečekaně.
Obraz první - Ticho. První reakce? Totální ignorace. Ježíš mlčí. „Neodpověděl jí ani slovo.“Tedy Boží mlčení. Odpovědí na řadu modliteb je často dlouhá doba mlčení.
Obraz druhý – ostré vymezení hranice. Ozvou se učedníci: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ Ta křičící žena jim prostě leze na nervy, ruší jejich klid. (ano to známe, když si s problémem neumíme poradit, zkusíme ho odsunout z dohledu, ať k nám neproniká její křik, její problémy….. doplňte si analogickou situaci sami). A Ježíšova druhá odpověď – je věcná a chladná: „Jsem poslán ke ztracený ovcím z lidu Izraelského. Tedy - mám své priority. Vymezenou odpovědnost.“ Jako by říkal: „Ty nejsi moje cílová skupina.“ (a mohli bychom domyslet – já jsem tu pro svět víry a ty jsi ze světa pověry…) Tedy učedníci i Ježíš a pokus vykázat ji za hranici mého obzoru.
Obraz třetí - Tvrdý náraz. Ta žena je hodně neodbytná. Hranice překračuje – žena pohanka mluví s mužem Izraelcem a naléhá, aby i on překročil hranice vlastního národa. Ježíši, copak je Boží láska omezená? „Rozpomeň se na svá slitování!“ Copak se smějí modlit jenom ti, kteří to umějí pěkně, předpisově? Copak se ryzí, upřímné lidské doufání nemůže probudit na zcela nečekaných místech? Víš, trápení nemá náboženskou příslušnost, tu řeší jenom lidé. Trápení se týká věřících, nevěřících i pověrčivých. Není to tak i s Boží láskou, že by se jí nemusely týkat hranice?
Ta žena volá: „Pomoz mi“ A co odpoví Ježíš? „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Trochu nám začíná běhat mráz po zádech. To není jen knižní obrat… Přirovnat pohana k psovi, to je spíš braková náboženská literatura všech dob pod heslem: My do nebe, oni do pekla.
Vypadá to, že příběh spěje k fiasku. Jenže
Obraz čtvrtý – ta žena neodejde. Nenechá se odbýt. Zápasí o milovanou dceru, zápasí o milujícího Boha. A udělá něco geniálního, chytí Ježíše za slovo: „Ano, Pane, patřím snad pod stůl jako pes, ale i tam padají drobky a i to mi stačí. Bez váhání a s pokorou najde cestičku ke Kristovu stolu. Tuší, že v božím království se má báječně určitě i pes.
A tady se děje něco fascinujícího. Řeknu to provokativně: Ježíš se nechá „ukecat“. Boží syn, který si nastavil hranice své mise, je tváří v tvář téhle odhodlané víře jaksi „přeprán“. A pouští si k tělu, co mu ta žena říká: „Boží milosrdenství, které reprezentuješ, je větší, než si právě teď připouštíš.“ A Ježíš si to uvědomil, otoči a řekl: Ženo, tvá víra je veliká.
Myslím, že i dnes Bůh proti našemu očekávání potkává i za hranicemi církve velikou víru. Na lidi, kteří o sobě nemají iluze, netlačí se do první řady spasených, ale prostě potřebují pomoc, a důvěřují, že by od Ježíše mohla přijít. A církev je zaskočena. Jako ti učedníci.
Možná si řeknete - neuvěřitelně dotěrná ženská, málokdo z nás by asi měl náturu prosit a ponižovat se. 3x být odmítnuta a pořád bojovat. Ale Ježíš to ohodnotí slovy: Ženo, tvá víra je veliká". Tedy pochvala, vyznamenání pro věřícího 1. kategorie - veliká víra.
Jak tedy vypadá v zrcadle tohoto příběhu velká víra?
Velká víra – se nenechá odbýt, využívá všech svých znalostí. Nejprve správně dogmaticky formuluje: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův. V zoufalosti posílá už jen prosebný telegram - Pane, pomoz mi. Tam, kde jiní už nevidí východisko, velká víra hledá manévrovací prostor. Bojuje tam, kde by se běžně házela flinta do žita. Je vynalézavá, bystrá. Uslyšíme i pěvecký sbor zpívat: „Má duše umdlévá, pohleď dolů na můj těžký úděl“.
Velká víra – zápasí, chce patřit na Boží stranu. Jákob u potoka Jabok bojoval, chytil, držel a řekl: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Ta žena pohanka – úplně jákobovsky, vší silou se snaží chytit a držet a patřit do Boží domácnosti. A nevadí ji, že nebude v čele stolu, mezi zasloužilými, mezi pozvanými. (anebo mezi těmi, kdo pomáhají s přípravami).
Velká víra - se nesmíří s daností, s cedulí na dveřích, s vyhlášením pravidel, s tím, jak jsou rozdány karty. To spíš my žijeme v klidu, smíření s rozdělením okrsků, sfér vlivů, příslušnosti sociální, národnostní a máme tak alespoň výmluvu, proč nic nedělat. A zkusím to ještě dotáhnout - Často se v životě vymlouváme na to, co je - „Takový už jsem, to mám v genech, taková je doba“ Tahle žena nám ale ukazuje, že víra je motor pro svobodu zkusit s tím pohnout, bojovat, své hranice poposunout…
A zároveň – a to je velmi důležité - ta vyznamenaná velká víra – je pokorná. Ta žena přijme pokorně místo posledního, místo psa. A pokorný přístup vůbec nevylučuje její aktivitu, vynalézavost, výřečnost, odvahu vstoupit do sporu s Božím synem. Jak často se křesťanská pokora ztotožňovala s tupou poslušností a snášením všeho? Jak je toto slovo v křesťanské tradici zatíženo přídechem uťápnutosti, ustrašenosti, tupého přihlížení? Tady vidíme pokoru, která se snoubí s aktivitou a odhodlaností ke změně. Velká víra nemá žádné nároky, ale má obrovská očekávání.
Víra malá - ta ví o svých nárocích a nezadatelných právech. A když Pán Bůh její oprávněnou objednávku neplní, malá víra se urazí, vrátí vstupenku a hrdě odkráčí. Malá víra vlastně od Boha nic moc neočekává.
Za to velká víra ví, že není nic, co by nás opravňovalo mít u božího stolu vyhrazené místo. Jsme před ním malí, jak ta štěňátka pod stolem. Ale velká víra ví, že je dobré se přidržet Boha za každou cenu, protože i jen drobky jeho milosti znamenají něco, co oko nevídalo, ucho neslýchalo a člověku ani na mysl nepřišlo.
Pane nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena. Amen