Všechny cesty vedou – no pokud jde o Izrael - tak do Jeruzaléma. Zvlášť o Velikonocích míří mnoho poutníků do hlavního města víry a zbožnosti. Co si od té cesty slibují?
Určitě navštíví chrám. Moc nechápeme obřady, které se tam za časů jeho plného provozu prováděly. Tekla při nich krev - dobytčí i ptačí, části zvířat se pálily na ohni, štiplavý dým vystupoval od oltáře. Pro nás nějak těžko pochopitelné.
Co si však, myslím, představit dokážeme, je důvěra, s jakou lidé do Jeruzaléma přicházeli. Očekávání, že prožijí cosi, čeho se jim v běžném denním shonu nedostává. Možná je to dnes v kostele podobně: přicházíme do tradičního prostředí, ale nosné je zde pro nás to živé: lidí, co se tam scházejí, společná modlitba, písničky, společné jídlo, rozhovory. Staré se prolíná s novým. Uleželé s čerstvým. A asi i tenkrát: i když významu obřadů přesně nerozuměli, působila na poutníky celá atmosféra kolem. A v tom všem celkové ujištění, že Pán Bůh to s námi myslí dobře. Proto je v bibli o Jeruzalému tolik vděčných písní. A protože má hebrejština města v ženském rodu, tak Žid mluví a zpívá o té Jeruzalémě – jako matce živitelce, která sytí své děti, u ní je spočinutí a vždycky něco k občerstvení mé podvyživené duše.
Slyšeli jsme o poutnících z Řecka, co urazili stovky mil, aby zažili sváteční Jeruzalém na vlastní kůži a na vlastní srdce.
Tématem (hitem) letošních svátků je rabi Ježíš. A tak se s ním chtějí setkat a odnést něco z jeho moudrosti i těm, co zůstali doma.
Zprostředkovatelem je Filip, apoštol s řeckým jménem. Asi se s nimi uměl domluvit - v Ježíšově týmu nejspíš referent pro zahraniční záležitosti.
Co Ježíš oněm řeckým poutníkům v jeruzalémské sváteční atmosféře řekl?
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá hojný užitek. To je trochu jiná tónina než sváteční žalmy. Ježíš nemluví o veselí, které by jaksi samočinně vytrysklo z jeruzalémské svaté půdy (stačí se jen dostavit ve správný čas). Slyšíme, že život vyrůstá z křehkých a bolestných počátků a neobejde se bez oběti. A dokonce je to naopak: tajemství života je prváě s síle oběti skryto. Matky o tom vědí své. I otcové a další, kteří se snaží vychovávat děti. Své o tom vědí všichni, kdo chtějí, aby ožila nějaká myšlenka, aby vznikla nějaký projekt, nebo společenství. Všichni, kdo chtějí něco dobrého dát do pohybu, vědí, že k tomu patří něco obětovat.
A Ježíš pokračuje: Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
Uf. Poutníci dorazili do vysněného města o svátcí, chystají se načerpat nové životní síly. A nyní od Ježíše slyší tohle. Že mají nenávidět vlastní život.
Zbystříme. Co? Nenávist k životu. Tím si zaděláváme na nějakou psychickou poruchu. Život máme milovat, svůj život máme mít v lásce, abychom stejnou měrou mohli milovat své bližní. A v tom bych se k také jako farář přidal. Víra nevede k nenávisti vůči životu.
Ale zkouším Ježíše pochopit. Zkusíme tomu rozumět, tak jak to snad mínil on. … A pak by to mířilo tím směrem, že…. nemůžu být do svého života zamilovaný. Do toho, jak vypadá, jak vypadám, jak jsem všechno dobře rozhodl, zařídil a dokázal. Je třeba nezavírat oči a odvážit se vidět i to, co se mi na oškliví, i to, co je v mém životě hodno nenávisti a odsouzení. Nenávidím ve svém životě bolesti, které (i když se snažím) přece působím druhým a druzí (i když tvrdí že se snaží) působí mně. Nenávidím, když se ozývají bolesti v mém těle. Je mi hnusný svět, kde trpí nevinní, vládne nespravedlnost, a já nevím co s tím. A když musím poslouchat hloupé řeči z úst mocných, tak mi na mě vadí, že nemám sílu se jim postavit.. Nenávidím svůj neustálý strach, zda mé děti bez úhony vyrostou a mí rodiče pokojně zestárnou. Těžce nesu, že nedokážu zorganizovat svůj život, jak bych chtěl a už vůbec nedokážu svůj život uchránit před smrtí. Proto vyhlížím život ze tvých dlaní, ze tvých zdrojů Bože.
Je to provokativní výrok. Ale není to něco okrajového, ve všech evangeliích celkem 6x je v bibli zapsáno, že ho Ježíš řekl: „Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“
A proto, milí přátelé, je třeba nevytěsnit z přemýšlení víry, že zamilovanost do života, že život, ve kterém je vše soustředěno na jeho zachování – není život z víry. Protože je žít a žít. Žít ve shodě s Životem a s tím, kdo ho dává. A že se dá taky žít, ale za nic to nestojí, když je to křivé, lživé … Přežívat ? To není žít ! A mnozí svědkové víry poznali, že je dokonce cennější zůstat zajedno s Životem s velkým Ž, a s tím kdo život dává, s Bohem, než ho zradit, odvolat, prosit mocné, aby nám zachovali život – tedy to naše přežívání aby nám zachovali. Kdo by chtěl zachránit život, ten o něj přijde.
Ale nemusí jít jen o vypjaté situace. Je mnoho lidí, co jsou soustředěni na sebe, na svůj život, na své štěstí – a trpí tím, že ho nenacházejí. Stěžují si: „Nejsem šťastný!“ „Co mám pro to dělat, jak mám o sebe a svůj plán života pečovat, abych našel štěstí?“ A pak se uprostřed zajišťování a organizování všech opatření, abych byl šťastný, a ono to pořád nepřichází…. přijde něco, nějaká výzva. (Popsala to jedna žena, která stále marně hledala, jak být šťastná. Když však náhle zemřela její sestra a ona se musela postarat o malou neteř, úplně se jí změnil život, byla unavená, vyčerpaná, ale zjistila, že je šťastná. Stejně tak jeden muž v mém sboru, zoufalý, že není šťastný, a pak přišly povodně a on pomáhal v obcích kolem Lužnice a říkal, že v tu chvíli byl šťastný. Bylo ho třeba, věděl, co dělat….. A najednou neměl čas ani sílu myslet na to, jak být šťastní a sledovat, jestli spokojenostiměr je dost vysoko, protože mají práci, starosti věnovali se někomu, nečemu, je jich někde velmi potřeba.... a tam, když se na chviličku zastavil (s kýblem v ruce v cízím domě uprostřed bahna.) tam si najednou uvědomil že je šťastni. Že jim to zapadá, že jejich život nějak dává smysl.
Nevím, jestli tímto směrem mířili středověcí teologové, když psali o tom, že jeden z vážných hříchů je incurvatio in se. Zatočenost, zahleděnost do sebe. On to totiž není jen hřích, ona je to hloupost, ono je to neproduktivní – pokud jde o hledání smyslu, štěstí a nakonec i spasení. Zatímco, když člověk reaguje na výzvy, které na něj ze života volají (nebo které mu Pán Bůh posílá a ukazuje, kde všude by ho mohlo být třeba) - možná ten ztratí energii a čas, ale je ten život s velký Ž, a tak vlastně život nalezne. A troufám si říci: děje se spasení.
Měl jsem tu na podzim kázání nad knihou Job…..(rubová strana štěstí, není trest není výchovný nástroj a neodděluje nás od Boha) a pak večer u Martina ve zdi. A kolega Pavel Pokorný mi říkal – jestli přemýšlíš nad tématem utrpení – tak je i utrpení, které na člověka přichází, ale také utrpení, pro které se člověk rozhodne.
Může to tak být – a asi je to mnohý lidem nepochopitelné – že se někdo rozhodne pro náročnou cestu, protože je to potřeba, protože to dává smysl, protože je ho potřeba. Je možné, že se člověk rozhodne pro cestu, kde něco ztratí, dobrovolně se omezí, sebeomezí se., obětuje – své plány, věci, energii, čas svého života. Že se rozhodne pro cestu utrpení a oběť
Protože tím bude ve shodě s dárcem života.
Myslím, že tímhle směrem ukazuje Ježíš v podobenstvím o zrnu, co musí umřít, aby něco vyrostlo.
Ježíš to ukazuje i svým příběhem, který o svátcích, na které řečtí poutníci přicestovali, vyvrcholí. Zrno, které umírá, aby dalo život, je on sám. Obětuje život a tím se otevírá cesta spasení, života ve shodě s tím, jaký život být má. Amen.