Čtení: Ex 25,8-22
Text: Ex 26-27 – vybrané verše
Příbytek postavíš podle ustanovení, jak ti bylo ukázáno na hoře. Zhotovíš také oponu z látky purpurově fialové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna. Zhotovíš ji s umně vetkanými cheruby. Zavěsíš ji na čtyřech sloupech z akáciového dřeva , potažených zlatem; háčky na nich budou ze zlata. Zavěsíš oponu na spony a dovnitř tam za oponu vneseš schránu svědectví. Opona vám bude oddělovat svatyni od velesvatyně. Ve velesvatyni vložíš na schránu svědectví příkrov.K příbytku uděláš také nádvoří. Délka nádvoří bude sto loket, šířka padesát a výška zástěn pět loket; budou z jemně tkaného plátna; patky sloupů budou bronzové. Všechno náčiní příbytku pro veškerou bohoslužbu v něm i všechny jeho kolíky a všechny kolíky pro nádvoří budou z bronzu. Ty pak přikážeš Izraelcům, aby ti přinášeli čistý vytlačený olivový olej ke svícení, aby bylo možno udržovat ustavičně svítící kahan. Ve stanu setkávání před oponou, která bude zakrývat svědectví, bude o něj pečovat Áron se svými syny před Hospodinem od večera do rána. To je mezi Izraelci provždy platné nařízení pro všechna pokolení.
_______________________________________________________
Sestry a bratři,
Chci vás pozvat na krátkou komentovanou prohlídku stánku úmluvy. Onoho cestovního kostela, který s sebou podle biblického svědectví táhli Izraelci po poušti cestou do zalíbené země. Jeho popis je velmi podrobný. My se zastavíme jen u některých částí.
Předně: není jedno, jak bude vypadat prostor pro setkání s Bohem. Už to, jak jsou budovy navrženy, jak jsou jejich místnosti rozloženy a jaké je vybavení, už to hodně vypovídá. Architektura kostelů mluví. Věže gotických chrámů směřují pohled návštěvníků do nebes a odkazují k Božímu majestátu, půdorys je ve tvaru kříže. Na střechách některých kostelů jsou dokonce detaily, které nejsou viditelné odnikud ze země, je to krása určená pouze pro pohled z nebes, pro Boha. (Můžeme to vnímat i jako výraz svobody, kterou dává víra – svobody dělat i něco nepraktického, nepragmatického, že je možné dělat něco krásného i když je to první pohled zbytečné. A že v Božím plánu pro svět je i hravost, prostor navíc, třeba sedmý den – šabat by takový krásný a nepragmatický mohl/měl být.
Některý kostel se podobá divadlu, je rozdělen na jeviště a hlediště, jinde se sedí v kruhu či půlkruhu. Bratrské kostely chtěly mít možnost udělat kruh pro společné přijímání večeře Páně. V architektuře je kus teologie. Nechme ji na sebe působit, až se zastavíme či posadíme v kostele. Nechme si vysvětlit, jak chce působit. Komentovaná prohlídka poučeného průvodce může vydat za několik kázání - když se rozehraje řeč symbolů, čísel, když jsme upozorněni na průhledy a řeč světla, můžeme být nablízku těm, co se snažili přiblížit tajemství Boha před mnoha staletími. A stejně tak kostely moderní. Někdy se jich lekneme. Ale, zkusme i jim dát šanci, aby mohly promluvit…
Ale zpět do pouště na prohlídku stanu setkávání. Když čteme návod k výrobě izraelské svatyně, zjistíme, že všechny významné součásti vnitřního vybavení mají mít po stranách železné kruhy. Do nich se prostrkávají tyče, aby se vše mohlo dobře stěhovat. Izraeli si totiž svůj cestovní kostel rozložili na místě, kde uprostřed pouště tábořili, slavili v něm bohoslužbu a po čase ho zase složili a nesli dál.
Ten zdánlivě nepodstatný pokyn o kruzích a tyčích se mi zdá významný. Boží lid je totiž lid na cestě. Není to náhoda, že to klíčové, co se Izraelci dozvěděli o sobě a o svém Bohu, se událo na cestě do zaslíbené země. Právě v onom čase nezajištěnosti, když byli zranitelní, právě tehdy byli extrémně vnímaví k hledání toho, co dává oporu. V čase bloudění – vnějšího i vnitřního, byli vnímaví k tomu, co ukazuje dobrý směr. K tomu, co k nim znělo. Od Hospodina. A rádi tam přijali Tóru a Desatero. Není to náhoda, že také praotcové byli stále na cestách. Není náhoda, že Ježíš byl průběžně stále v pohybu. Stejně tak apoštol Pavel. Není náhoda, že prvním křesťanům se říkalo Lidé Cesty.
A my? Jak moc pevně jsme usazení na místech, kde žijeme? V kamenných kostelech? A ve své lavici? Jak moc pevně jsme usazení v myšlenkových schématech, v tradicích? Jak moc jsme připraveni jít? Vykročit? Máme na svých věcech „kruhy“, aby se jimi daly prostrčit tyče a mohli jsme je to důležité vzít na cestu? Anebo jinak – nestalo se i nám, že to klíčové jsme si uvědomili právě někde na cestě, někde v cizině. Anebo že teprve ve společnosti, mezi lidmi, kteří vyznávají jiné hodnoty jsme si teprve uvědomili svůj duchovní domov? Víra, to je existence na cestě….
Postupme v prohlídce dál.
Před svatyní je nádvoří. Zdálo by se, že to je nepodstatná informace a nepodstatný prostor - např. ve srovnání s velesvatyní, kde „přebývá Hospodin“. Není to tak. Ten prostor před svatyní, kam smí i cizinec, je velmi důležitý. Nepodceňujte nádvoří! Tam probíhají rozhovory před a po bohoslužbě, je to jakási „mix-zóna“, kam se odváží i ti, co jinak víru vyznávají jen těžko a do chrámu z nějakého důvodu vstoupit nemůžou nebo nechtějí. Architekturou se dává leccos najevo. Otevřenost třeba tím, že na nový kostel obvykle navazuje prostor, kde se dá být méně závazně (park či místnost s občerstvením) – jak moc nám u Klimenta chybí. Anebo když se počítá při stavbě kostela s možností nakouknout a být chvíli na bohoslužbách nezávazně. (to zas u Klimenta jde – chvíli postát v prostoru pod kůrem….)
A můžeme přemýšlet i šířeji – jak mluví architektura třeba i v interiéru - Jak moc je šéf oddělen? Jsou židle koncipované tak, že pracujeme společně? Je u našeho stolu místo pro hosta? Je naše zahrada opevněná pevnost nebo jsme připraveni komunikovat? Je u studánky před naší chalupou lavička a hrnky pro pocestné?
Pojďme v prohlídce do další místnosti.
Přední část izraelského cestovního kostela se nazývá velesvatyně. Je to malý prostor oddělený oponou od zbytku chrámu jakožto jeho nejvýznamnější část. Do velesvatyně se nesmí. Resp. tam smí jednou za rok velekněz, aby se modlil. Není tam téměř nic k vidění. Je tam truhla úmluvy, v ní jsou desky s Božími zákony a ještě trochu many z pouště a Áronova hůl.
Velesvatyně vyjadřuje něco podstatného – Bůh je Tajemství. V Jeho svatyni není k vidění nic, nelze ho uchopit, nelze ho vystavit, nelze ho prozkoumat. A když už bychom se snad do jeho svatého prostoru dostali, tak se dozvíme, že se o svůj lid stará (mana na poušti), že ho vede a ochraňuje (Áronova hůl) a především se dozvíme, co od nás očekává (desky přikázání). Jsi přijat a jsi vyzván.
A ona prázdnota ve velesvatyni? Může být pro nás podnětem, abychom se kriticky zamysleli, jestli jsme si se do našeho prostoru, kde přemýšlíme o Bohu, nenastěhovali různé „svaté lidi“, „svaté věci“, „svatá místa“, kterým věnujeme nepřiměřeně moc pozornosti a bez kterých si víru nedokážeme představit. Mohou totiž od Boha odvádět pozornost. Pojďme na další zastávku prohlídky stanu setkávání.
Je důležité, zjistit okolnosti možného setkání s Bohem, zjistit, kde je možno ho slyšet, vědět odkud mluví. Raději jsem si to nakreslil. Schrána úmluvy, v ní jsou desky Desatera, tedy zákony pro život, které dostal Mojžíš od Boha. Ta truhla má poklop, víko. A čteme v bibli, že „místa nad poklopem… budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu“.
Klíčové, povzbuzující a potěšující je fakt, že ten příkrov se hebrejsky jmenuje kapporet. A to je slovo odvozené od slovesa k-p-r, což znamená „přikrýt hřích“. Tedy odpustit, smířit. Takže bychom to mohli nazvat „víko smíření“ nebo „poklop odpuštění“. Ti, co překládali bibli vymysleli slovo „příkrov“ -aby v něm zaznívalo ono přikrývání (hříchů). V kralické bibli se tato část schrány úmluvy jmenuje „slitovnice“. Co z toho plyne? Bůh mluví právě z místa, které úzce souvisí s odpuštěním, smířením. Bůh mluví z místa, kde jsou zákony, nařízení, předpisy, avšak je to filtrováné, je to přikryté odpuštěním. Detail, který sděluje něco zcela zásadního o Bohu, kterému věříme a ve jehož síle začínáme každý den. Chceme se držet jeho rad, návodů pro život, jeho přikázání nám vůbec nejsou lhostejná. Avšak bez odpuštění by to byl jen marný boj se sebou samým.
A jsme na konci krátké prohlídky, tedy znovu na začátku. Ještě jedna poznámka, co jsem zapomněl. Jak jsem řekl, u truhly úmluvy je zmíněno, že má čtyři kruhy a skrze ně musí být prostrčeny tyče. Ale - nikdy se z nich nesmí vytáhnout! Proč? Protože by se ztratily. A než bys řekl švec, ztratilo by se i povědomí, že Boha nikdy nemůžeme někam uložit – do žádné země, do žádného národa, do žádného příbytku, do žádného kostela, do žádné knihy, do žádného člověka. Nikdy nemůžeme Boha udělat statického, Boha na podstavci, Boha neměnného, kterým nelze pohnout a který se nedá ničím pohnout. Bůh Izraele takový není. Je Bohem náš poutníků, kteří také nemají žádné trvalé bydliště a putuje s námi časem a zeměmi ….. Amen