Texty: Ex 32,1-6; 1 Kr 19,11-13; Gn 1,27; Ko 1,15-18; Ex 20,4-5a
Milí přátelé,
sousedé Izraelců si své bohy tesali a vyřezávali, vyráběli, malovali. A byli přesvědčeni, že božstvo je se svým obrazem spjato. Spjato tak úzce, že prostřednictvím obrazů je možnost s bohy disponovat. A mít je tam, kde je mít potřebuju – doma sošku, aby nehořelo, ve spíži amulet, aby jídla moc neubývalo, v bitvě přívěšek – aby mě ochránil od smrti, atd. Starali se o sochy svých božstev, krmili je a oblékali atd.
Biblický Bůh takový ovšem není. Je větší, neuchopitelný, nepopsatelný, nelze ho petrifikovat, zachytil, přenést, pozdržet, nelze ho přimět k tomu, aby byl, kde chceme a dělal, co chceme….. pokud on sám nebude chtít.
(Lze jím disponovat asi tak, jak lze disponovat sloupem kouře, nebo hořícím keřem.)
Četli jsme to, víme to. Ovšem - ono je to těžké vydržet: Je to strašně těžké – před očima nemít nic, nic v ruce. Izraelci si nemohli pomoct, a třeba do boje si s sebou někdy brali aspoň truhlu smlouvy.
Anebo ten přečtený příběh o zlatém teleti. Nejde v něm o to, že by byli Izraelci tak hloupí, že by uctívali býka, ani že by byli lakomí (naopak oni odevzdávali své šperky v dobrovolné sbírce na náboženské potřeby). Oni potřebovali něco vidět. Áron není nevěrný protagonista pohanských bůžků. On pokřivuje obraz o Hospodinu. A tvoří jeho obraz jako někoho mladého, silného, zlatého, plodného, lákavého - takového Hospodina chceme, mladého a energického, silného a mocného, zlato slibujícího, plodného, efektivně prospěšného. Takový on není. Bylo to trapné. (Jen posmívat se jim není vhodné, když si sebekriticky přiznáme, o kom si rádi čteme v časopisech nebo kdo vystupuje v reklamách, které – i na nás – tak působí.)
Anebo příběh o setkání Eliáše s Hospodinem. Objeví se veliký a silný vítr – prý takové bývá božské znamení - ale Hospodin v tom větru nebyl. A za ním zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení taky nebyl. Pak oheň, ale Hospodin ani v ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. V něm Bůh byl. Veliké překvapení. Takhle Eliáš Hospodina nečekal, v hlasu tichém a jemném. Bůh je jinak, než čekal.
Také my si Boha nějak představujeme - nejde to jinak. To bychom nemohli o své víře takřka mluvit….. Ale zapomínáme, že jsou to jen obrazy, podobenství, a ty se jen snaží z různých stran k Bohu přiblížit a zdůraznit některý aspekt toho, který je TAJEMSTVí. A je dobře se mít na pozoru, když se nám jeden z těch pomocných obrazů příliš zalíbí (třeba Bůh jako – král, soudce, hrad, pastýř, hospodář). A stává se to i duchovním, že řeknou: „Boha nikdy nikdo neviděl“, a pak jedním dechem dodají, jaký je, jak se projevuje atd.
Je třeba své představy o Bohu stále kriticky přezkoumávat, doplňovat, problematizovat, abychom nesloužili bohu, který je spíš naším výtvorem. Několik příkladů:
Je dobré osvobodit se od falešné představy Boha všemohoucího. Nemyslí se totiž někdo, kdo pošle tu povodeň, tam epidemii, támhle válku a jinde diktátora. A je odpovědný za všechno dění na světě. (třeba ve svém Synu se Bůh představil jako bezmocný - ten, který bez vnější moci proměňuje svět láskou. A je vše-mohoucí v tom smyslu, že může být i s těmi na dně, i s těmi, co je bezdůvodně zabíjejí.)
Anebo je na místě se osvobodit od falešné představy Boha jakožto četníka a hlídače, Velkého bratra, který stále sleduje člověka jen aby ho nemilosrdně potrestal za každý poklesek.
A Bůh není ani účetní, který připravuje podklady k poslednímu soudu, a kterému to si pište nic neuteče a všechno vám spočítá.
A Hospodin není ani Bůh výkonu - který by požadoval, aby se člověk pro dobro sebezničil a pro neštěstí utrápil. (Ten obraz vzniká, když zapomínáme, že k víře patří darovaná svoboda a radost.)
Stejně tak není Bůh sladkobolná sentimentální figurka, atd.
Příkladem jednoho zbožného nedorozumění jsou farizeové (jinak celkem sympatičtí lidé usilující o autentický život víry). Tak lpěli na své představě Boha, že když o něm Ježíš mluvil jinak, absolutně to odmítli. Měli svou představu jasnou. K tomu jsem potkal hezký komentář:
V bibli stojí, že Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Lišky a ptáky lze vycpat, namalovat, vyfotit do atlasu, zavřít do klece, zkrotit či vést v evidenci, ale Syna člověka, ten jediný pravý obraz boží a zároveň obraz pravého člověka (tedy toho, jaký by člověk měl být) – toho nepověsíme na zeď, ani nezarámujeme či nevyfotíme.
Zbožnost křesťanů kalvínského směru (ke kterému patřil i náš sbor) se vyznačuje dosti velkou nedůvěrou k výtvarnému umění. Z reformovaných kostelů je ten náš řekl bych velmi vyzdobený. Možná se nám to zdá přehnané, že se zakazovalo vůbec cokoli namalovat, vyřezat, vytesat, utkat. Ale přeci jen bych se chtěl tohoto "puritánského" přístupu částečně zastat. Slyším v něm totiž trefné poznání, že člověk tíhne k vytváření obrazů. A že ty obrazy má často mnohem radši než to skutečné, to konkrétní. Takže se pak zabydluje ve světě představ, obrazů a obrazovek, mimo něž není nic skutečnějšího. Zvykli jsme si na to, že co není v televizi, to prostě neexistuje. Co není zobrazeno na internetu, není. A kdo to nesleduje, není v obraze. Pořád ten obraz.
Slyšel jsem, že Indiáni se prý báli fotografování, aby jim přístroj neukradl duši. Primitivní, ale docela přesný postřeh. Ani zbožný Žid se nenechá rád vyfotit, protože to vnímá jako porušení právě druhého přikázání. Nezobrazíš! Člověk je stvořený k obrazu Božímu. A vlastně - ani člověk není zobrazitelný. Co z tebe zachytí fotografie? Ta opravdu zdařilá vystihne nějaký tvůj rys, ale celý ty - to nejsi. Žádný portrét, ani tisíc obrázků nemůže být celá pravda o tobě. A nezachytí tě ani sebelepší popis nebo životopis.
Druhé přikázání tedy chrání slávu boží, jeho svatost, jinakost, kterou Bůh nikomu nedá. Ale - jedním dechem také bojuje za slávu člověka, proti vytváření obrazů, kterého se dopouštíme vůči bližním. Pokoušíme se jak Boha, tak i člověka zachytit, definovat, uchopit, zařadit. Děláme si o nich obraz. A takové obrazy zužují svobodu, uzavírají cestu mezi lidmi, zraňují. Kvůli obrazu pak nevidíme skutečnost. Milujeme třeba v partnerství ideál a ne člověka, co s námi žije. V církvi nás zajímá vysněný ideál a ne konkrétní společenství hříšníků. A máme svou představu o vedoucím, umělci, idealizujeme…
Ale zkusme to pozitivně: To slovo není jen varováním před panovačným vytvářením obrazů, ale kladně řečeno: podporuje vynalézavou, trpělivou lásku, která stále nově objevuje to osobní a živé, a vnímá.
Boží lide, přece svou darem obdrženou svobodu neodevzdáme nějakým pochybným obrazům, ať jsou vyráběny ideologicky (nový člověk, pravý árijec, sovětský člověk...) nebo komerčně (reklama že nám určí - jak vypadá šťastný, pravý, milovaný a rozumný člověk). Nebudeš se zařizovat podle obrazů, které ti nalajnuje veřejné mínění, usnesení třídních bossů, reklama nebo kdoví kdo, nebudeš se jim přizpůsobovat, protože nebudeš muset. Já ti dal svobodu – říká Hospodin. To je první povzbuzení. Nemusíš padat před šablonami a obrazy na zem.
A druhé – to se týká Pána Boha. Kdybys snad měl pocit, že se n ěkdo tváří, že o Bohu ví všechno – nevěř mu. Bůh je jinak, přesahuje kázání, knihy, přednášky, svědectví i katechismy. Nemusíš se bát mluvit o tom, co jsi s Bohem, nebo při jeho hledání zažil - když budeš vědět, že jsou to tvé lidské pokusy zachytit nezachytitelného, toho, který nás přesahuje, že jsou to podobenství, metafory. A pokud tohle budeš vědět, můžeš mluvit směle a nakonec i malovat obrázky i skládat mozaiky, vyřezávat kříže i zpívat písničku o tom, že tě někdo vede za ruku – vždyť to je taky obraz…. Můžeš, ba co musíš to dělat, protože jinak bys mohl jen zbožně mlčet.
A tak Boží lide, co putuješ do zaslíbené země, bratři a sestry: Nemilujte obrazy, milujte jejich předlohy – bližního svého i Hospodina Boha svého - v Ježíši nám zobrazeného. amen