Čtení: Ez 37,15-28
Text: 2Kor 6,14-18
Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin a ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů ‘.
------------------------------------------------
Sestry a bratři,
politika na nás v tyto dny doléhá víc než je nám milé. Možná je docela moudré dát sinějaké hranice, přečíst si zprávy jednou za den, aby člověk věděl, a jinak dost. Protože co z těch zpráv zaznívá, je rozpad poválečného a po-sametového uspořádání světa. Tohle bipolární uspořádání mělo své nevýhody, ale systém vzájemných odstrašení přece jen zajišťoval stabilitu. 80 let míru a v podstatě blahobytu na většině evropského kontinentu tady nebylo nikdy předtím. Teď najednou nevíme, jestli nám to vydrží, když se tak rychle ochladily vztahy mezi Amerikou a Evropou a my Evropané budeme najednou vedle vydrážděného Ruska slabí. Takže se začne urychleně zbrojit, což ale nutně půjde na úkor zdravotnictví, stavebnictví, školství…
Do toho slyšíme Pavlova slova: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími, vždyť jaký jest spolek spravedlnosti a nepravosti.“ (2K 6,14) Na tenhle důraz jsme někdy po roce 1989 trochu pozapomněli. Listopad jsme mnozí jednotlivci jako církev brali jako dar od Pána Boha. Zapojení evangelíků do politiky jistě zejména z kraje 90. let vysoce převyšovalo naše procentuální zastoupení v národě. Ta teologická linie, která během normalizace tvrdila, že se křesťané nemají angažovat, protože jejich primární úkol je „vytvářet svátostný prostor církve“ byla poslaná na odpočinek. Budování demokratické společnosti je přece naše vlastní věc. „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími“ znělo jako sektářské pokušení.
Možná ale nastává doba, kdy se nám nepříjemně připomene, že struktury tohoto světa „leží ve zlém“ (1J 5,19) a že sebelepší lidské projekty – a někdy právě ty, které měly ambici vybudovat už konečně spravedlivou společnost – se vždycky nějak zadrhnou. Možná si budeme muset znovu uvědomit, že představa zákonitého růstu a vývoje od horšího k lepšímu je jednou z našich lidských iluzí.
Takže Kumrán nebo Kunvald? Místa, kam se hlouček věřících uteče před kolotáním tohoto světa, pryč od politiky? Jako následovníci Ježíše Krista, kteří se nemají dát „zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími“, ale musíme vědět, že už to slovo Kristus je vrcholně politické. Znamená pomazaný neboli korunovaný, ustanovený k tomu, aby vládl, aby organizoval a řídil – a nejen nějaké nebeské procesy, ale – lidskou společnost.
Prorok Ezechiel, který zažil rozvrat judské samostatnosti, líčí záhadnou demonstraci, kterou dostal za úkol předvést svému sboru v babylónském zajetí. Spojení dvou dřev, z nichž jedno reprezentuje Judsko a druhé Izrael, je zvláštní tím, že v jeho době je severní Izrael minulostí vzdálenější než pro nás Rakousko-Uhersko. Nevíme tedy sice, jak si to prorok konkrétně představoval, ale svým cílem je jeho obraz celkem jasný: líčí konkrétní historickou politickou obnovu Božího lidu v zaslíbené zemi pod vládou příslušníka davidovské dynastie a s fungujícím chrámem, který bude místem setkání Boha a jeho lidu.
Tahle prorokova vize se historicky nenaplnila. Po návratu z babylónského zajetí Židé obnovili chrám, ale davidovskou dynastii v čele státu – navzdory pokusům souvisejícím zřejmě se záhadnou postavu Zerubábela – se obnovit nepodařilo. Myšlenka na obnovení království se proměnila v mesiášské očekávání.
A právě tady pak po několika staletích se svým svědectvím nasazuje evangelium, nz svědectví o Ježíši z Nazaretu, o kterém svědčí, že on je tím očekávaným davidovským králem. Křesťany dělá křesťany to, že to Ezechielovo dnešní proroctví o Davidovi, který bude jediným pastýřem všech a lid bude navrácen ze zajetí a bude svého pastýře i Pána Boha poslouchat, že tohle a mnohá další starozákonní proroctví už považují za splněné. Nebo splněné z větší části. Nebo splněné na nějaké hlubší rovině.
Splnila se v Ježíši Kristu tahle dávná proroctví nebo ne? O tom se vlastně od samého počátku křesťané dohadují se Židy, kterým se při pohledu na svět moc nezdá, že už by bylo splněno. Ale jestliže my jako křesťané vyznáváme Ježíše jako Krista, tak vlastně každým vyslovením toho jména – myslíme-li to vážně – vyznáváme, že s tímto člověkem skutečně souvisejí, k němu ukazují a v něm se začínají naplňovat všechny starozákonní touhy a očekávání. A souvisí s ním také všechny Boží touhy a očekávání, které má Bůh vůči člověku. V Ježíši Kristu se potkává Bůh s člověkem: když si chce Bůh, často asi zoufalý a zklamaný z lidského jednání, zpravit chuť a podívat se, jak to při stvoření člověka myslel, tak se podívá na Ježíše. A naopak: když chce člověk – křesťan – vědět, kdo je to Bůh, tak se – a to je jádro evangelia – taky podívá na Ježíše.
Při výslechu u Piláta sice římskému prokurátorovi řekl, že jeho království není z tohoto světa (J 18,35). Ale rozhodně je pro tento svět.
A tak si myslím, že v naší rozkolísané době musíme znovu dobře uvědomit, že Boží zaslíbení se jako na takovém demosnímku již začala naplňovat v Ježíši Kristu. On si na zemi začal budovat společenství svých věrných. Nevytrhl je z tohoto světa do nebe, jak to očekávají některé menší církve. Pán Bůh si svůj lid povolává a formuje tady v tomto světě. My jako evangelíci žijeme v tomto světě, ale měli bychom se vyznačovat tím, že máme pohled zaměřený na Ježíše Krista. Tahle představa: pohled zaměřený na Ježíše Krista, to je to, co nám chci nabídnout právě v naší vycukané době, kdy někteří politici vrší jednu nehoráznost na druhou, jen aby přitáhli pozornost, neboť v naší zasíťované době je pozornost totéž, co dříve byl majetek, který nevolníci odváděli svým pánům. Dnes po nás mocní chtějí, abychom jim věnovali pozornost, abychom je poslouchali a třeba se i rozčilovali, ale hlavně abychom jim věnovali pozornost. A právě proti tomuto zotročujícímu požadavku mocných, kteří dříve chtěli majetky a dnech chtějí pozornost, proti tomu píše Pavel do Korintu: „Nenechte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími.“ My totiž přece už jedno jho táhneme: je to jho Božího království, ke kterému jsme se Pánem Ježíšem nechali pozvat.
Nechci nám zde dnes ukládat, abychom přestali poslouchat zprávy, abychom se vykašlali na společnost, v níž žijeme. Ale chci nás pozvat k tomu, abychom svůj pohled měli upřený na Ježíše, v němž se už zvláštním způsobem naplnila starozákonní proroctví. Díky němu žijeme v době, kdy se věci už zásadně otočily dobrým směrem. Pohled upřený na Ježíše znamená, že na ostatní věci, včetně zpráv a všech dalších věcí, které nás znejišťují, že na to všechno budeme hledět jenom občas a jakoby z odstupu, protože náš pohled, naše primární základní a trvalá pozornost patří Pánu Bohu.
Jsem přesvědčen, že pro tento svět může nejvíc udělat ten, kdo na něm (na světě) tak úplně nevisí. K do má své jsité u Pána Boha, u něho je doma, a světu ukazuje záda. Podobně jako Tom Sawyer v románu Marka Twaina koná svěřený úkol (v jeho případě za trest natírá plot) – a svým zaujetím strhne ostatní kluky v ulici, kteří mají nejprve uštěpačné poznámky, ale nakonec žadoní, zda to také mohou zkusit. Myslím si, že evropská civilizace vyrostla právě na zádech těch, kdo ve své době uměli své době ukázat záda, protože z této společnosti neutekli, zůstali v ní, ale byli přitom čelem otočeni k Pánu Ježíši Kristu.