První čtení: Mt 16, 25 – 26
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?
Druhé čtení: Gn 32, 23 - 32
(Jákob) A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.
___________________________
Sestry a bratři,
text ze Starého zákona, který jsme právě četli, je velmi starý. Jsem si jistý, že ho všichni znáte, že jste ho už mnohokrát promýšleli nebo jste se alespoň nechali unášet jeho dramatickým dějem. Vždyť i dnes prožíváme všichni mnohé životní zápasy, nevynucené úlitby, vnitřní nejistoty, strachy i boje víry, útěchy i prohry. Ne vždy se nám podaří vybalancovat ostré zvraty, do nichž si mnohdy sami různými úskoky pomůžeme. Touha po požehnání nás ale provází stále.
Podíváme-li se na strukturu textu trochu zblízka, pak musíme konstatovat, že staccatový, ostrý rytmus krátkých úsečných vět deseti veršů je svým způsobem podobný něčemu, jako je road movie – filmové vyprávění odvíjené v lineárním čase. I když tato perikopa líčí velmi dramatickou situaci, v mnoha bodech a momentech doslova na hraně, přesto je překvapivě suše věcný. Žádná dlouhá, rozvitá souvětí, žádné složité, metaforické vyjadřování, nečitelné odkazy, nečekané odskoky. Jazyk je jasný, suchý, zřetelný. Dalo by se říct jen holá fakta v expresívní zkratce. Původně ústní vyprávění bylo stálým opakováním „obroušeno“, zbaveno většiny nepotřebných odboček a sdělení a nakonec velmi pečlivě opracováno editory prvních zápisů. Dostalo tak napořád podobu až krystalicky čistého, sevřeného, normativního sdělení o základní identitě formujícího se židovského společenství s Bohem. Tento příběh nestojí v Bibli osamoceně, bude jisté dobré, když si připomeneme širší kontext pro lepší pochopení.
Vyprávění o přechodu potoka Jabok je integrální součástí Jákobova příběhu, který je zase součástí příběhů prvních praotců – Abrahama, Izáka, Jákoba a konečně i Josefa. Když čteme, že Jákob té noci vstal a přebrodil se přes Jabok, tak se ocitáme v bodu zásadního zlomu. Nejenom v Jákobově životě. Abychom si ale mohli lépe vykreslit zvěst, kterou tento příběh přináší, musíme se vrátit k Jákobově předchozímu životu, k příběhu plného z dnešního hlediska ne zrovna příkladných vzorců chování. Ba právě naopak. Ale jsme v Orientu. Lstivost tam byla považována za výraz schopností. Mluvíme o společnosti, která se pohybovala ve zcela jiné dimensi, nekonečně vzdálené dnešnímu evropskému pojetí práva a spravedlnosti. Ale společnosti, která pod Božím vedením formovala něco naprosto zásadního, k čemuž se dodnes hlásíme.
Jákobův život je od samého počátku urputným zápasem. On sám je pilířem, základní osou, ten, který ztělesňuje Izrael, lid Hospodinův. Je otcem dvanácti synů, základu dvanácti kmenů Izraele. Podstoupit Hospodinův boj, a tím zachránit svůj rod, a tím existenci svého lidu, v tom spočíval význam Jákobova činu. Jeho cesta je neustále plná konfliktů, do nichž se ale dostává v mnoha případech ne zcela z vlastní vůle. Již první střet s jeho bratrem Ezauem se odehrál ještě v těle matky: „Děti se však začaly v jejím těle strkat“.(Gn 25, 22). Později využívá únavy, nepozornosti, možná i nezájmu svého bratra Ezaua a připraví ho lstivě o prvorozenství. Ano, to je ona mísa čočovice. Nejsilnější konflikt bylo spojen s dědickým požehnáním, který měl dokonce dvojí rovinu. Nejdříve z podnětu své matky Rebeky podvedl svého otce Izáka, tehdy již slepého starce, před nímž se vydával za Ezaua, a vědomě lhal. I když Izák měl pochybnosti – „Hlas je to Jákobův, ale ruce jsou Eazuovy“ (Gn 27, 22). A pak samozřejmě a především podvedl Ezaua. Přesto ale dědické požehnání od otce s pomocí matky Rebeky získal. Ba i Izák do jisté míry stál na jeho straně, když nechtěl na naléhání Ezaua své požehnání odvolat. Tady už ale Jákob překročil červenou linii a musel odejít z otcova domu. Ezau ho chtěl zabít. Následovalo do značné míry vynucených dvacet let služby u jeho strýce Lábana. Dvacet let konfliktů na obou stranách, kdy ani Lában neplnil dohody, třeba ty o mzdě nemluvě o slibech týkajících se obou jeho dcer – Ley i Ráchel. Lában si ale byl vědom, že Jákobova přítomnost přináší i jemu prospěch, že Bůh jakoby z druhého břehu žehnal i jemu a jeho konání. Ostatně při smlouvě, kterou nakonec Lában uzavíral s Jákobem, si výslovně bere jeho Boha za svědka. Jákob je ale nakonec opět povolán k návratu domů, do země zaslíbené, když ho Bůh přímo vyzve, aby se navrátil do svého rodiště. Se vším, co získal za dvacet let služby u Lábana. Je tedy jasné, že mu celou dobu Bůh žehnal. Skrytě, ale účinně. Když prchal před Ezauem překročil Jordán jen s holí. Když se vracel, doprovázela ho rozsáhlá rodina, dvě ženy, dvě ženiny, dvanáct synů a nespočet zvířat, dva tábory. Byl to bezesporu bohatý a úspěšný muž.
Ale přesto. Boží poslové se s ním srazili v Machanajimu na cestě zpět a všechno, co se doposud zdálo pevné, se otřásalo v základech. Ezau se čtyřmi sty muži mu šel naproti. Bůh vystavil Jákoba v tuto chvíli té nejtěžší zkoušce. Jakoby všechno dosavadní požehnání přestalo platit. Že se mu chce jeho bratr Ezau jednou provždy pomstít, bylo nabíledni. Ovšem právě Boží požehnání bylo v Jákobově životě to nejdůležitější. Byl to uzlový okamžik, k němuž spěl i život jeho otce Izáka i jeho otce Abrahama. Bez Božího požehnání, které se ovšem týkalo všeho izraelského lidu, neměl jeho život cenu, tím by se vše, co se doposud odehrálo, obrátilo vniveč, rozplynulo. Vždyť Jákob byl schopen kvůli otcově požehnání i lhát a podvádět, překračoval všechny hranice. Posouval svůj příběh stále dál, kupředu. Ale pod silným tlakem okolností, ba za hranou doposud myslitelného, měl najednou v blízkosti přítoku Jordánu před očima každičký detail celého svého života: „Bože, nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti..“ (Gn 32,11) a dále: „Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě..“ (Gn 32,12) slyšíme Jákoba se úpěnlivě modlit v předtuše možné nastávající katastrofy. Před svými vlastními se pokořil tak, že svého bratra nazýval pánem a sebe jeho otrokem. Když se s ním později setkal, sedmkrát se poklonil až k zemi. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být vyvýšen nebo alespoň vyslyšen.
V příběhu Izraele, putujícího božího lidu, je něco, co ho doprovází od vykročení Abrama ze své země. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ (Gn, 12, 2) říká Hospodin na počátku Abramovy cesty. Co je to požehnání? Jakou roli hraje v celém cyklu příběhů prvních otců Izraele? Proč se kolem něj točí všechny konflikty, ba i většina těžkých selhání? Pro biblické svědectví je na úsvitu cesty izraelského lidu k naplnění Boží vůle neodmyslitelné, ba dalo by se říct, že ji utváří a směruje. Když se požehnanému daří, postupuje kupředu, ovšem znovu a znovu „překračuje Jordán“. Jde vždy o více či méně skryté působení Boží, jeho ochrannou ruku, která doprovází k dobrému, ve své věrnosti přehlíží poklesky a znovu naznačuje směr. Proměna požehnaného k obrazu Božímu se ale neděje sama od sebe. Je to cosi zvláštního, snad i trochu tajemného ona žehnající blízkost Hospodinova. A právě o tuto blízkost usiloval Jákob, o tu urputně bojoval, snažil se vyvléct ze zákrutů nekalostí, do nichž tak často upadal.
Podíváme-li se na Jákobovu situaci na břehu Jaboku zcela věcně, pak je i z jeho chování viditelně znát, že je schopen i přes velmi vypjatou situaci naprosto racionální rozvahy. Je noc. Po velmi náročném dnu, kdy Jákob organizoval strategicky promyšlený přesun všeho, co měl. Pokoušel se alespoň do určité míry eliminovat nápadně nevýhodné postavení, do něhož se dostal. Nakonec ještě přepravil přes vodu svou nejbližší rodinu a zanechal ji v neznámé krajině. Zcela lidsky můžeme předpokládat v tuto chvíli velkou únavu. Znásobenou obavami z nadcházejícího dne.
Pak zůstal sám. V naprosté tmě. V tichu polopouště na břehu říčky Jabok. S myšlenkami na následující den, který mohl mít fatální vyústění. A tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka (Gn 32,25). Dlouhý, vyčerpávající zápas uprostřed noci s nesmírně houževnatým protivníkem. S kým Jákob zápasil? Bylo to nějaké animistické říční božstvo, které nechtělo pustit vetřelce do svého revíru? Byl to snad sám Ezau, který si pod závojem tmy přišel vyřídit účty se svým bratrem? Nebo poslal nějakého siláka ze svých lidí? Či snad Bůh poslal své posly, anděly, aby Jákoba přemohli? Nespekulujme. Držme se textu starozákonní zvěsti, která je jasná a nezměnitelná. Byl to vyrovnaný boj. Neznámý viděl, že Jákoba nepřemůže a poranil mu alespoň kyčelní kloub. Ba dokonce na úsvitu prosí, aby ho Jákob pustil. A ten hned úskočně využívá situace: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Gn, 32,27). Pro Jákoba naprosto nečekaně se mu dostává odpovědi, která ustavuje, že se stává pilířem a naplněním zaslíbení, když je mu změněna identita. Od této chvíle už není Jákobem, tj. Úskočným, ale Izraelem, tj. Zápasí Bůh, neboť jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstál. Toto je okamžik, který posouvá putování Božího lidu graduálně kupředu. Toto je zaslíbení Boží věrnosti v reálném světě člověka a jeho zápasů. Toto je událost, která nám i dnes potvrzuje, že jsme součástí tohoto příběhu a dává nám tak stále naději na spásu. Neboť, jak nám Jákob, v té chvíli už ale Izrael, dál dosvědčuje, viděl Boha tváří v tvář a byl mu zachován život. „A Bůh mu tam požehnal“ (Gn 32,30).
Amen.