Sestry a bratři,
zítra je 24. února – 3. výročí ruské okupace Ukrajiny. Velmi smutné výročí. A datum 25. února je také smutné výročí – násilné převzetí moci komunisty u nás před 77 lety.
Obě ta výročí odkazují na čas odporu a vzájemné podpory, odhodlání a statečnosti, ale také na dny, měsíce a roky kompromisů, ústupků a utrpení, které si ani nedokážeme představit – utrpení fyzického, psychického, vztahového. A také vzhledem k aktuální světové i domácí politické situaci nějak nedokážu nezastavit se u těchto výročí.
Abychom nezapomněli, abychom pamatovali zápasy statečných, abychom byli v myslích a modlitbách u těch, co jsou stateční v těchto hodinách. Nestatečnost můžeme přenechat k projednání Hospodinu, on je k tomu ten nejkompetentnější. Je dobře připomínat zápasy statečných, svědků pravdy, božích svědků. A nemyslím nějaká esa z učebnic dějepisu, ale o docela obyčejné lidi, kteří se ke prostě nepřidali ke lži. A mnozí to učinili právě pro svou víru. A nesli za to důsledky. (A často právě díky své víře statečně).
Připadá vám, sestry a bratři, že kázání začalo politicky? Ano, je to proto, že tolik světskosti a politiky vkládá Marek do svého spisu, jehož tématem je Ježíšův život, do spisu, který byl později nazván evangelium – dobrá zpráva. Vyprávění o Janu Křtitelovi nezařazuje Marek náhodou, ale promyšleně. Ježíš právě vyslal dvanáct učedníků a připravil je na to, s jakou reakcí můžou také počítat. Očekávejte odmítání, očekávejte ústrky, říká jim. A přece – jedinou věc, kterou si vezměte s sebou je evangelium a víra. A v tom okamžiku přerušuje Marek vyprávění – a zařazuje vzpomínku na příběh Jana Křtitele. Vzpomínku, kterou má každý Ježíšův současník v hlavě, ovšem současník Marka o třicet let později možná ne. A my už vůbec. Vzpomínku, která dodává Ježíšovu působení a vyslání jeho učedníků do světa jednu výraznou příchuť.
Jde o krále Heroda. Ne o Heroda Velikého, nechvalně známou postavu z příběhu o Ježíšově narození. Tento Herodes (občas mu říkávali Herodes Antipas) je jeho syn – ovšem jablko nepadlo daleko od stromu. Ve skutečnosti to nebyl král, ale pouhý tetrarcha, tedy správce čtvrtiny bývalé říše svého otce. Králem nikdy nebyl a i tu pozici správce mu vyneslo otcovo a jeho vlastní patolízalství vůči Římu. Herodes Antipas pohrdal židovskými zásadami – a tak se oženil s manželkou svého bratra – jmenovala se Herodiada a na počest císař založil město Tiberiadu.
Mezi Herodem Antipou a Janem Křtitelem – prorokem - bylo dlouhotrvající napětí. Jan kritizoval na Herodovi mnohé, především však jeho podivné manželství. A tak nebylo divu, že Herodiada, která měla doma zjevně hlavní slovo, přesvědčila manžela vládce, aby nechal Jana uvěznit do doby, než se ona rozhodne, jak s ním naloží.
Zdá se, že Herodes měl z Jana téměř stejný strach jako ze své ženy. Věděl, jak populární byl Jan mezi lidem a jak nebezpečné by bylo mu ublížit. Ve vězení ho měl na očích, a kromě toho doma klid. Ale nebyl tam jen strach - Heroda k Janovi cosi přitahovalo. A tak do jeho cely rád chodil a jak evangelista Marek píše, „když ho slyšel, mnoho na něho dal a rád mu naslouchal“. Jan nebyl Herodovy lhostejný.
Až jednoho dne Herodes uspořádal oslavu narozenin. Byla to zjevně recepce, jak má být – bohatá a bujará slavnost, která dokládá moc panovníka. Zlatým hřebem programu byl tanec Herodovy dcery Salome. Přesně řečeno, Salome nebyla jeho dcera, ale jeho neteř. To, co Salome tančila, nebyla ani polka ani valčík, ale svůdný erotický tanec, kterým vládce zcela uchvátila. Vzrušený Herodes slíbil dívce cokoli, oč požádá. Matka Herodiada nepromarnila příležitost. Přesvědčila dceru ať žádá hlavu Jana Křtitele. A tak Herodes dělá, co vlastně nechce, a to je Janův konec.
A teď, co je důležité. Marek nám vypráví tento příběh v okamžiku, kdy je Jan už nějakou dobu po smrti a Ježíš chodí po Galileji a káže o království Božím. A Herodes se o tom doslechne. - Herode, znovu je tu kazatel, který přitahuje – fascinuje lidi. A Heroda napadá jediné vysvětlení: Jan, kterého jsem dal popravit, vstal z mrtvých. – Herodovi se jeho zločin promítá do strachu a nočních můr. V Ježíšovi vidí Jana, který se vrátil, aby srovnal účty.
Marek chce, abychom si tohoto detailu všimli. Takhle nebezpečné je říkat lidem pravdu – pravdu Boží. Přímá a otevřená řeč, přímé a otevřené jednání často nebývá populární. – Ale ten příběh je ještě o něčem navíc. A tak pojďme dál.
„Když si zoufám,“ řekl Máhatmá Gándhí, „vzpomenu si, že v minulosti tyrané a diktátoři vždy nakonec padli.“ V srpnu 1968 reagoval americký vyslanec v OSN podobnými slovy: „Můžete utlačit československý lid, můžete jim dosadit loutkovou vládu, ale na jak dlouho?“ – Bylo to na dvacet jedna let - lidé vyhození z práce, lidé vyloučení ze škol, lidé, kteří mohli být náměstky a zůstali ve skladu, lidé, co mohli být docenty a byli rádi, že mají maturitu, lidé bez budoucnosti a bez úsměvu. A od 25.února 1948 to trvalo dvakrát dvacet let. Na Ukrajině je válka už 3 roky, přes 1000 dnů permanentního strachu, lidské odvahy i bolest, ochotu k obětem i neskutečný tlak, soudržnost lidí známých i neznámých i slabost mnohých. A beznaděj, že tak už to zůstane napořád.
Evangelisté nezapsali příběh o smrti Jana Křtitele do Ježíšova životopisu náhodou. První významné poučení: není to příběh s happyendem. Není to příběh o tom, jak dobro zvítězí a všechno dobře dopadne. Je to však příběh ze života. Můžeme zde najít mnohé ze svého vlastního života. Můžeme tu najít mnohé z nedávné historie svého národa. A přece ten příběh v Markově podání není tragicky beznadějný. Nejprve je tu ta drobná zmínka o strachu Heroda Antipy, kterou Marek nenápadně schovává mezi řádky. Jakoby chtěl říct: všimněte si, co zmohl bezbranný, neozbrojený a vlastně mrtvý muž – Jan Křtitel. Všimněte si, že zlo je zranitelné, zranitelnější než si často myslíme. Všimněte si, jak pozoruhodnou moc může mít jeden hlas. Jeden člověk, který se ozve.
A jsem přesvědčen, že nám Marek vypráví tento příběh ještě z dalšího důvodu. Chce nám říct – tuhle vzpomínku měli tehdy všichni, i Ježíš. Sám se s Janem setkal. Tedy - Ježíš dobře věděl, do čeho jde. Ježíšova smrt na kříži nebyla ani nešťastná náhoda, ani důsledek mladické nerozvážnosti. I kdyby to Ježíš dosud netušil, muselo mu to být zřejmé ve chvíli, kdy se dověděl o smrti Jana Křtitele. Evangelium má i politické souvislosti.
A tak i když se v tomto příběhu o Ježíšovi nemluví, má své místo. Už tady, uprostřed Ježíšovy pouti se objevuje kříž. Není náhodou, Ježíšův proces byl také politický.
Počítejme s tím, že cesta za Ježíšem vede ke kříži. Je-li Boží pozvání pozváním k plnému lidskému životu, tak k plnosti života patří také utrpení a zápas. K plnosti života patří také otázky a hledání. Naplněný lidský život nemusí být život snadný. Víra nám často život komplikuje. Klade otázky, které nechceme slyšet. Provokuje tehdy, kdy bychom snad měli upadnou do přílišného klidu a pohody.
To všechno je cesta následování. Nevíme, proč to tak je. Nevíme, proč občas bývá ta cesta tak těžká. Víme však, že na ní nikdy nejsme sami. Marek to připomíná nenápadně. Tím, že zařazuje Janův příběh do evangelia, nám vzkazuje: Tento Jan není sám, Hospodin má v Křtitelově cestě své místo. Nebo naopak Křititel má místo v příběhu Boha a světa. I když to na první pohled není vidět, Pán Bůh je přítomen. A tak je to i s námi.
A co z toho vyplývá? Nechat se zmást a – formulováno s Janem Husem – hledat pravdu, stat za pravdou, učit se pravdě….. a ozvat se proti lži. A take být na straně obětí, zajatých, okupovaných, násilím podrobených….
Ano – je to výzva k akci – začíná to motáním obinadel pro zraněné a další víte, nebo si můžete domyslet. Ale pozor je strašně moc důležitá motivace, důvody, kontext, proč něco dělat. Protože víme, kdo je Pánem. Kdo je Pánem dějin. Protože věříme, že on, Bůh bude na konci ten, kdo se ujme vlády, kdo pojmenuje dobro a zlo, kdo rozsoudí a ukáže, co je marné a co drží. Láska, vlídnost – to má budoucnost. Beránek se ujme vlád. A tahle víra, naděje o tom, kdo zvítězí, dává sílu něco dělat. Ne, není to na nás, nezávisí vše na nás – to by bylo zoufalé, kdyby záviselo - ale můžeme se už teď přidat k dění, které má budoucnost. A můžeme přidat ne křečovitě, ale s hlavou vztyčenou i v časech náročných. Amen