čtení: L 12,15-21
Text: Zj 3,14-22
Milí přátelé,
možná jste se už někdy setkali s anketní otázkou: Ve které zemi kromě té vaší byste nejraději chtěli žít? Pokud se nemýlím, některé z čelných míst v Evropě pravidelně obsadí Švýcarsko. Není těžké domyslet proč. Krásná příroda, vyspělá demokracie, vysoká životní úroveň, sociální zabezpečení, prostě bohatá země - sídlí tu banky a pojišťovny, vyrábějí se tu vynikající léky žádané po celém světě. Švýcarsko je tak zajištěné a nezávislé, že si může dovolit i neintegrovat se do Evropské unie.
Před 2000 lety v Malé Asii by v podobné anketě jednu z prvních příček asi zaujala právě Laodicea. Prosperující město na křižovatce obchodních cest. Mělo rozvinuté bankovnictví (Cicero ve svém cestovním deníku doporučuje lidem, aby právě tam měnili peníze). Z Laodikeje se exportovaly oděvy, byla tam proslulá lékařská škola a výrobna léků - zvláště dobře na odbyt šly masti pro ušní a oční choroby - je to v oblasti, kde zrak ničí žhavé slunce a jemný písek. Město bylo tak zajištěné a nezávislé, že když jej v roce 60 postihlo zemětřesení, mohlo si dovolit velkoryse odmítnout nabízenou finanční pomoc z Říma a obnovilo se z vlastních prostředků. Něco jako starověké Švýcarsko.
A zdá se, že podnětem ke kritickému dopisu na laodikejskou adresu, který jsme právě slyšeli, byl fakt, že atmosféra zajištěnosti a nezávislosti, která vládla ve městě, prosákla i do místního křesťanského sboru.
Samozřejmě, že problémy (a asi větší) jsou s lidmi závislými a nezajištěnými. Ovšem i situace lidí nezávislých a zajištěných je svým způsobem nebezpečná. Z duchovního hlediska může být nebezpečná. To nebezpečí je spíše skryté. Kristus, pisatel dopisu ho Laodikejským chce pomoci odhalit.
První riziko: zajištěnost a nezávislost může přinést vlažnost: "nejsi studený ani horký, ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech". Známe dobře jak pomůže v zimě na horách horký čaj, polévka nebo grog, víme, jak v létě osvěží vychlazený džus s ledem, jak skvělé je potkat na cestě pumpu se studenou vodou. Ale zteplalá minerálka nebo polévka, co vychladla - to opravdu není ono. To nijak s člověkem nezahýbe, neosvěží ani nezahřeje, to se prostě nedá pít. A vlažnost, nepoživatelná bezvýraznost, hrozí právě tam, kde je vše zajištěno a stabilní, kde se člověk nedokáže nadchnout, ani tak, ani tak, pro nic nezahoří, ani mu nezmrzne úsměv na tváři, nic jej nepodráždí, nenaskočí mu husí kůže, nic v něm nebudí ani nadšení ani odpor, není ani horký ani studený, je vlažný, stejný, lhostejný.
Jo, při setkání s člověkem, který diskutuje, pře se a hádá, který je horký a jako papiňák vybuchuje nadšením pro nějakou věc, tak i když s ním nesouhlasím - tak se něco děje, tam si leccos ujasním, tam v rozhovoru vyrostu, něco se rozhýbe, tvoří. Ale setkání s někým, komu je to jedno, kdo se nemíní vzrušovat, kdo je bezbarvý, polovičatý, vlažný - nedivím se, že autor listu píše: "nesnesu tě v ústech". A "nesnesu tě v ústech" se dá říci i ostřeji.
Druhé riziko: "říkáš, jsem bohat - mám všecko a nic nepotřebuji. Nebo jiná verze nikoho nepotřebuji." Všechno zvládám sám, vystačím si bez ostatních. Snad měli v Laodikeji dojem, že je jejich sbor i duchovně bohatý, že není co zlepšovat. A možná si vysvětlovali svou dobrou materiální situaci jako projev Boží přízně (což ovšem reformovaní křesťané ve Švýcarsku, ale i v Polabí svého času taky). Netřeba zdůraznit, že takové uvažování je nesolidní a nesolidární s ostatními a že neúčast ve vztazích a isolovanost je ve finále krátkozraká. A může se stát i zajištěné a duchovně bohaté církvi, že už nebude nikoho potřebovat, že bude tak nezávislá, až bude nezávislá i na Pánu Bohu.
Pisatel pokračuje tvrdě, jakoby někomu strhával kostým a masku: "a nevíš, že jsi ubohý, bědný, nuzný, slepý a nahý." To asi laodikejského křesťana rozesmálo - já, který mám měšec peněz a konto v bance, já jsem ubohý? Já oblečený podle poslední módy, já že mám být nahý? Já že mám oční problémy? No pokud bych je měl, tak mi lékař předepíše naši unikátní mast. To asi píše někdo, kdo nás nezná. Ale zná a ví. "Vím o tvých skutcích."Je těžké pochopit, snad i uvěřit, že první pohled může klamat, že realita může být úplně jiná. Ale realismus, vidění věcí, tak jak jsou, to je dobrý odrazový můstek k nápravě, k tomu, abych se zlepšil. Vždyť dobrý učitel, trenér nebo mistr nás upozorňuje na chyby a nedostatky - deformace -, abychom se mohli opravit a zlepšit, znovu vytvarovat - to je potom reformace.
Když reformátoři mluvili a psali o člověku, začínali právě u jeho hříchu. (ostatně tak začíná už biblický příběh člověka - Adama, který chtěl být nezávislý). Nelze mluvit o člověku, aniž bychom vzali v úvahu, že často ničí to dobré, co dostal. To je realistický přístup k věci. Pravda, bylo toho peskování a moralizování v kostelích trochu moc. Zapomnělo se totiž, že o lidském hříchu se nemluví proto, aby byl člověk uražen a ponížen, ale aby vyniklo, jak mnoho Bohu na člověku záleží, když mu odpouští. Teprve tam, kde je člověk nad sebou zděšen, kde si uvědomuje svou nepřijatelnost, teprve tam může strnout a užasnout, že je přijat, že není ztracen, že je možné udělat tlustou čáru za tím pokaženým a že je možné opět začít smysluplně žít. Možná je to právě křesťanství typu vychladlý čaj nebo zteplalé pivo, které nezná polohy horkého a studeného, které člověku neumožní zažít onen údiv: já jsem nepřijatelný, ale ačkoliv jsem nepřijatelný, jsem Bohem přijat, akceptován. Mně hříšníkovi je odpuštěno.
Snad se i pisatel listu do Laodikeje (stejně jako já) zalekl tvrdých slov, která použil a nechává Krista vysvětlit, proč se pustil do kritizování: "Já kárám a trestám ty, které miluji." Zabývám se, radím, hádám se s těmi, na kterých mi záleží, protože kdyby mi na vás nezáleželo, dávno bych se o vás nezajímal a měl bych nebeský klid.
A Ježíš nejen kritizuje, ale nabízí alternativu: "Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl." Jakoby používá řeči kupců a trhovců: Nakupte u mně, mám opravdu dobré zboží. Tak boží syn pro sestoupil až na rovinu kupce, stal se jedním z nich, Řekům Řek, Židům Žid a laodicejským se stal laodicejským a dělá reklamu na své zboží:
zlato ohněm pročištěné - žádné pozlátko, ale něco cenného, co vydrží v ohni, ve zkouškách, v bouřích, něco, co neztratí cenu při inflaci, povodních, nesežerou to moli nebo rez - nabízí životní postoj, životní polohu, polohu víry. Možná se kdovíjak neleskne, ale v nouzi podrží.
dále Nabízí šaty k zahalení nahoty. Jaká je symbolika bílých šatů ? První možnost - u soudu byl obviněný v šatech černých, odsouzený pak svlečen do naha, ale osvobozený dostal šat bílý. Tedy nabídka šatu pro ty, u nichž bylo odhaleno provinění, byli odsouzeni, ale pak učinění spravedlivými, oblečení do bílého a mohou žít. Druhá možnost - bílá roucha mají v knize Zjevení ti, co trpěli. Ježíš ukazuje někam tím směrem, že jestli jsou laodicejští zajištění, utrpení se jim vyhýbá, vyhýbají se, tak jen, že křesťan, co zažil nejistotu a utrpení a v něm věděl o boží blízkosti, tak je na tom duchovně lépe…
Poslední nabídka - mast k prohlédnutí. K prohlédnutí pod povrch věcí, k jejich podstatě, ke smyslu, mast proti nevšímavosti, proti duchovní slepotě a natvrdlosti. Prostě aby se dívali na svět Ježíšovým pohledem, snažili se na druhé dívat po ježíšovsku.
Divný kupec, nechce zaplatit. Ne není to ojedinělá reklamní akce, není potřeba nasbírat potřebný počet dobrých skutků, bodů, samolepek, či čárových kódů, není to kolo štěstí pro vylosované výherce. To cenné, co nabízí, životní moudrost, naději, odpuštění, zakotvení v pravdě, smysl…. to je prostě k vyzvednutí - pro všechny a zdarma. Stačí ….otevřít.
"Hle stojím přede dveřmi a tluču" - jak ten podomní obchodník, říká Ježíš, "zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." Hle, stojí přede dveřmi a tluče, zaslechneme-li jeho hlas a otevřeme, on k nám vejde, bude s námi večeřet a my s ním. Amen