Čtení: Mt 12,1-8
Text: 1. Samuelova 21
Sestry a bratři,
je doba masopustních průvodů. Lidé se převlékají za maškary, hrají si na blázny, dělají divné věci. Dobrý čas přečíst si příběh z bible - tím, kdo si hraje na blázna a dělá divné věci není nikdo menší než David, budoucí král.
Král, který se stal bezmála idolem. Mnoho se o něm mezi Izraelci i křesťany namluvilo, nazpívalo a nabásnilo - a přitom v těch příbězích vystupuje docela „normálně“ - se svými silnými stránkami i se slabinami, s báječnými činy, ale i s tím, co se hodí spíše ke skartaci.
Proto je Bible knihou života: že netřídí lidi na skvělé a shnilé, čisťounké a peklu propadlé, bílé a černé – všichni jsme spíš více nebo méně šedí, jsme „něco mezi“ prostě máme lidské meze. A kolikrát bible nabídne příběh, nad kterým máme spíš otázky… Jako dnes.
V jaké je David situaci ? V minulé kapitole čteme, že právě získal jistotu, že ho král Saul k smrti nenávidí a chce ho zabít. Proto se David rychle loučí a mizí do vyhnanství. Kolikrát už se něco podobného stalo! Lidé, co opouštějí tajně svou zemi a musejí prchat pryč. David k Pelištejcům, Josef s Marií do Egypta, pronásledovaní křesťané z Říma. Prchal biskup Vojtěch, pryč utíkal Jan Amos Komenský z Čech, emigrovali Židé z mnoha zemí Evropy, protože je tam křesťané zabíjeli, s rodiči utíkal čtrnáctiletý Erazim Kohák z Československa před komunisty….. také v současné době je na cestě mnoho lidí. Důvody jsou různé: někteří hledají důstojnější místo k životu, jiní utíkají, protože něco provedli, další se provinili jen tím, že si myslí něco jiného, než diktátor v jejich domovině. Někteří utíkají pro víru, někteří z chudých poměrů do domněle bohatších. Společné ve všech dobách uprchlíci mají to, že nevědí, co je čeká zítra, nevědí, koho potkají, a komu mohou důvěřovat, nevědí často, kde budou spát.
Uprchlík David dorazil do Nobu. Tam je svatyně. Místního kněze Davidův příchod vyděsil. Podobně vyděšení byli lidé, k nimž se přišli ukrýt partyzáni nebo jiní štvanci: Co teď bude? Do života náhle vstupuje strach – je tu něco, co jsem nechtěl. A přitom odmítnout dost dobře nemohu a snad ani nechci. Možná si vzpomenete na scénu z filmu Musíme si pomáhat, jak manželé (hrají je Bolek Polívka a Anna Šišková) nedokážou odmítnout židovského uprchlíka.
David vystrašeného kněze uklidňuje: Mám pověření od krále (ovšem tajné, nic ti o něm nemohu říct), no a proto jsem tady. Neměj obavy, všechno je v nejlepším pořádku. Svou družinu jsem nechal o kus dál, na smluveném místě.
Řeknu to naplno, sestry a bratři, uprchlík David si tu normálně vymýšlí. Bezmála idol, a tady lže jak když tiskne.
Lhát se nemá. Jenže David je na útěku a jde mu o život. Je to lež, když jde o život? Napadnou vás asi příklady z jiných dob: Byla to krádež, když uprchlý vězeň z koncentráku ukradl jídlo? Je to vražda, když na útěku zabil dozorce? Ano je. Je to lež, je to krádež, je to vražda. Jenže když jasná stanoviska narazí na skutečný život,– tak se to všechno dosti zamotává… Nechtěl bych být soudcem v těchto situacích; věřím, že Bůh vidí, proč k tomu všemu došlo. Že vidí souvislosti a rozhoduje moudře. A věřím také, že Bůh není fanatik ani svých přikázání. Víme, že jeho syn Ježíš také ne, slyšeli jsme to v prvním čtení. Byla to tenkrát Davidova lež, však Bůh ví. Ale soudit bude on, ne my.
David chce chleby. Kněz však má jen chleby posvátné. Předpisy Zákona předpokládají, že je David vzít nesmí. Ježíš, který Zákon respektoval, však říká, že ano. A připomněl ten příběh o Davidovi po stovkách let ve sporu s farizeji, když zdůvodňoval, že Zákon je pro člověka, a ne člověk pro Zákon. V Ježíšově výkladu je to (kupodivu) správně, že ty chleby David snědl, vždyť šlo o život. Chrámy, chleba, víno, bible, to všechno je od Boha a všechno to slouží životu, jenž je také od Boha. Ale nejsou nad lidský život: ani kostel, ani chleba a víno, ani bible.
Pak David svatyni opustil a prchal dál, až do Pelištejské země. To byla země úhlavních nepřátel, právě proti nim David dříve pořádal úspěšné výpravy. Jenže doma mu hrozí smrt, a tak je najednou tady, u nepřátel. Je to jediné místo v Davidových příbězích, kde je napsáno, že se bál. Snad ve zmatku nějak usoudí, že když je proti izraelskému králi Saulovi a Pelištejci jsou nepřátelé Izraele, že je tak nějak s Pelištejci na jedné lodi (nepřítel mého nepřítele by mohl být můj přítel). David je však poznán – pelištejští služebníci jdou svému královi (jmenuje se Akíša) oznámit že tu je - no víš ten, co se o něm zpívá ta písnička že pobil desetitisíce. (a co za ním stojí ten jejich Bůh). Co teď ? Co se stane. David se bojí, ale král Akíša se možná bojí také.
David zkouší najít východisko. Začne se chovat jako pomatený. Jako magor. Dělá ze sebe blázna – dělá značky na vrata (*najdi o co jde), potácí se, slintá si na bradu… Místní král řekne: Co to má znamenat, to je nějaký blázen, zdá se vám, že mám kolem sebe málo šílenců, že mi vedete dalšího? A odmítne se věcí zabývat. David je zachráněn.
Jsou dvě možná vysvětlení, že to tak dopadlo. Buď Akíša Davidovi sedl na lep anebo poznal, že David hraje divadlo, ale pochopil to jako hozenou rukavici -ve smyslu: Myslím, že se oba chceme vyhnout nepříjemné konfrontaci, máme každý svých starostí dost, tak to zahrajeme do autu jo? Jo. Tak se stalo, že David to setkání ve zdraví přežil, a Akíša rovněž.
Přemýšlím, jak tohle kázání dovést k nějakému mravnímu ponaučení, nebo k jinému rozumnému vyústění. Je to příběh o lidech na útěku (a že jich je i dnes!). Setkání s nimi přináší komplikace. Někdy lžou, kradou, tvrdí, že mají dokumenty, a přitom žádné nemají. Dělají to, protože jsou stísnění, snad někteří jednají proti svému svědomí a doufají, že Bůh vidí souvislosti a bude jim milostiv, pokud zachraňují život, který od něj dostali. Přivlastní si, co mělo sloužit jinak (jako David chleby), a možná se chápou i zbraní. A snad ze sebe dělají i blázny a hrají divadlo. To všechno předvedl David už kdysi dávno. Neměli bychom zapomenout (a píší o tom tři evangelia ze čtyř), že si Ježíš zrovna na tenhle příběh vzpomněl, když se objevili mravní borci, kteří všemu rozuměli, ošklíbali se nad cizáky a neplniči předpisů (aniž by vzali v potaz souvislosti). A také kroutili hlavou nad Ježíšovou partičkou na cestě za Božím královstvím. Farizeům připomene Ježíš jejich vzor Davida, když byl v úzkých. Neslituje se snad Bůh nad těmi, co jsou v úzkých? Vždyť přece víme, že chce milosrdenství a ne oběť.
Možná čekáte, že řeknu „Amen“. Ale ještě ne. Poznámka pod čarou v bibli naši pozornost nasměruje na žalm 34. V jeho úvodu je tzv. situační nadpis: „Žalm Davidův, když změnil své chování před abímelekem, a ten ho vypudil a on odešel.“ Přijde mi to strašně moc důležité. A možná to i z toho Davida nakonec přece jen udělá vzor v něčem hodný následování.
Představte si ještě jednou tu situaci. David má fakt strach o život. Dostane nápad sehrát scénku o bláznovi. A ono to dopadne dobře. Hrůza z něho padá, obrovská úleva. Dnes bychom řekli „to jsem ale měl štěstí“. Těžko hledat nějaké příměry – ale zkusme to: třeba jedu autem, předjíždím, a najednou se proti mně vyřítí náklaďák, zvládnu to, je to ale o chlup. Okamžik hrůzy, vím, že jsem „nemusel jsem být“ a pak obrovská úleva. Co dělá v podobné chvíli David ? Děkuje Bohu. Složí žalm, začne zpívat, chválí a přiznává svou vinu. Naopak hlupák, co se nesrazil s náklaďákem, hlupák řekne: To byl ale adrenalin, udělal jsem skvělou myšku. Boží vyvolený, ten ne, ten řekne, „to byla ode mne kardinální hloupost, díky Pane, že vůbec ještě jsem“.
Představuju si, jak je tam Davidova družina. Jejich šéf, udatný bojovník David prokázal, že se bojí, před ostatními se docela ztrapnil – slintání a blázněním. Nabízí se, aby se zase napřímil, šibalsky mrkl a řekl: „Tak takhle se to chlapi dělá.“ A šel dál. Ale ne, on se modlí, děkuje, zpívá Bohu a přiznává svou vinu.
Jsou takové situace, člověk se spíš stydí o nich mluvit, je nerad, že ho vůbec někdo při tom viděl. Situace, kdy se člověk ponížil, aby se zachránil. Pak může zpívat žalm kající. Anebo aspoň říct v tom autě dětem, „Tak děti, váš tatínek teď předjížděl jako největší hlupák na světě. Nikdy to nedělejte jako já. Omlouvám se. Díky Bohu, žijeme.“
David zpívá nejen při zázračném zachránění, ale i při záchraně, na kterou přišel sám. Zpívat i v situaci, kdy něco zvládnul. Vlastně je to hodně důležitý myšlenkový pochod. I v situaci, kdy jsem (já) dostal nápad, využil své schopnosti, něco složitého zvládl, něco náročného zařídil, udělal, předvídal. Říci: Pane, já vím, bylo to chlup. Díky tobě. Žiju. Amen